Maštal. 2, 2000, č. 2 (duben), Hranice - Opava, Nakladatelství Unarclub, 20 s.

strana: 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40

- - - - - - - - - - -

[s. 21 = obálka]

Zpět na začátek.

- - - - - - - - - - -

[s. 22]

PÍŠU: Pracuji na tom / je to ze zlata!

ZAKOUKAL SES NA PRVNÍ POHLED / NEVÍŠ KUDY DÁL: Ideologie třídění odpadu je má hnědá košile, můj rudý šátek. Vlezen mezi postel a kazetový magnetofon v lůně svého minimálního pokoje, oddal jsem se střihu nehtů nohou. A odtud váhání, do které z možností (sklo / papír / plast) vložit nehty. Věřte nevěřte - do plastů, do umělých hmot bych je dal.
Zpět na začátek.

STARCI: Jdu* a kolem jsou dívky s letáky velkými jako noviny, říkám si: Tak přece se něco politicky děje**! Tak já si jedny vezmu! Dívka nejdřív váhá a říká, abych se podíval, co to je - a je to propagační brožura k heraldické výstavě. Vysvětluje mi, že opakovaná citace se v brožuře značí takovou nepravidelnou skvrnkou. Divím se a dělám si legraci typu: Tohle je taky citace? A tahle nepravidelnost je taky citace? Jí se to vtipné nezdá. Po očku nakukuju dál do neznámé uličky, je tam plakát k filmu Prci, prci, prcičky. Možná je to i sekvence z něj. Pak “tam” vcházím, ve vzduchu visí mladistvé sexuální vzrůšo, chápu se jedné dívky (jako opice?) a vbíhám s ní do vedlejší místnosti, je to dobrovolné i násilné. A potom dalšími špatně patrnými dveřmi do další místnosti - nejdřív vidím pečené hovězí maso poskládané do podoby vánočního smrčku a pak už vidím je - starce. Vím, že dívka by tam byla dívka samotná a starci že by jí něco špatného provedli. V panice běžím/e zpět, dveře mezitím zarostly do zdi, takže je musím prorazit, ale dostaneme se ven.

Pak leží ta dívka na stole a já ji chci svléknout, nůžkama jí stříhám na těle šaty: ona nechce, pláče slova jako: Všem vám jde jenom o jedno... Má modré tělocvikové kalhotky. Když vše rozstříhám (což je krásný pocit - svléci bez svlékání), pohladím ji mezi nohama. Odcházím. Nůžky, které jsem na moment zapomněl pod ní, beru do dvou prstů a když se probouzím, ještě je držím.

** Viz http://unar.tripod.com/hranice, kde Příjemný úder popisuje svůj zápas s Komunistem... “Tuto knihu jsem Ti darovala, ač nekoupila, 17. 11. 97 u příležitosti vítězství nad komunistem. Katka”... Je to kniha Scholastika Josefa Piepera...
Zpět na začátek.

PARAFRÉZA: Má tradice je vážně bezva / a mám už doklad, že ráda mě má. // Ta má je zas víc než skvělá, / jen mě by chtěla, la, la, la.
Zpět na začátek.

HLUBOKO VZHůRU: Následuje úvod do života, hrdina potkal dívku svého srdce, své srdce v dívčím hrudníku - protože tam je podle jeho názoru jeho srdci líp. To znamená, že začíná jeho cesta.

DO ZASLÍBENÉ ZEMĚ: Kostky hozeny - velké panelové a v jedné žije Jirka. V dokumentu o Tokiu byly záběry obytných buněk, co jako pračky vypadaly. Velmi se mu točí hlava. Její oči podemlely jeho oči. Sípá, potí se. Je krásná... jako všechno, čeho se nedotkl člověk. To je definice přírody - to všechno nelidské - a miluje-li to, pak proto, že se nemá rád.

Je hezká jako růže, jako šiška. Voní celým domem.

HOVADO: S Kamilem Štroncerem jsme u mostíku přes Veličku stáli a mysleli na Smetanu, že jeho jméno zní normálně, přestože je vlastně směšné, zatímco naše jména Štroncer a Nebeský znějí tak nenormálně pro slavnou osobu. Toť bylo dávno už, ve třetí třídě základní školy*. Nyní jsem opravdu dost slavný a už jsem si zvykl na své jméno. Jmenuji se Nebeský a nevím proč / teorie spěchá na pomoc. Třeba to je kvůli tomu, že mám modré oči a že moji předci taky modré oči měli a podle barvy těch očí, která připomíná barvu nebe, se jmenujeme.

V ČECHÁCH: Stalo se prý v obci na Prostějovsku, v obci Čechy pod Kosířem, kdy dcera pekaře každý den ráno nosila rohlíky na zámek. Jednou vystoupil z lesa malý mužíček, obešel ji a z košíku jí sebral 3 rohlíky, kousl do nich a s odporem je zahodil. Zmizel v lese, za chvíli se objevila zářivá koule a kamsi zmizela. Vylekaná dívka dostala na zámku pokutu za nedodané rohlíky. Šla se vyzpovídat na faru, kde je o tomto případu prý dodnes záznam, a právě tak je záznam na zámku.

POBŘEŽNÍ HLÍDKA: Na hranickém představení opavské Pobřežní hlídky se mi zdálo, že začínám “chápat” komedii. Bylo tam igelitové moře pod jevištěm a obraz vln vypovídal o povaze dramatu. Herec zachází s replikou a vtipem, divák se smíchem a potleskem, střídá se to (jako vlny) a je potřeba to udržovat v rovnováze. U komedie je divácký prvek aktivnější (potleskem a smíchem), u tragédie ale sice divák žije, jenže mlčí. A to je právě to: metafora vln (vlny a břeh) rehabilituje pasivní prvek jakožto pasivní přínos. V tragédii se střídají repliky jeviště (zvukové) a hlediště (nadzvukové), v komedii taky. I mlčet je řeč, i ticho je prostor. Po každé promluvě je v divadle místo pro reakci. Když se směju, je to slyšet, když vážně mlčím - je to slyšet. Ale zpět k šufanu: rovnováha je důležitá.
Zpět na začátek.

SEX jako třetí partner do hry. Dva milující (se) a jejich sex.
Zpět na začátek.

POSTŘEH: Nejvíc na milostném vztahu svazuje, že je to milostný vztah. Největší nebezpečí manželství je jeho manželskost. Nejnebezpečnější pro stát je, že je to stát. Nejvíc církev ničí, že je církví. Kdo máš uši? Je to tak.
Zpět na začátek.

VÝVOJ ZÁJMU: Jak se na to... všechno... Když nám teda ten mýtus chybí (a to se mi zdá, že chybí), nebylo by... Jung to bere, že by to UFOn mohl být*. Já zas píšu (jindy a jinde): “A dnešní jistota se popisuje takhle: Jde o takové interpretační pokusy, které se neomezeně objevují v neukončitelném procesu interpretace literárního díla bez jakéhokoli směřování.** Hrozně mě zajímá, proč i mě tahle píseň sladce zní.”***

A teď skoro po roce mi to došlo nad větami: “Víte, jak budou vypadat moderní společnosti? Bude to barevná směsice žen a mužů, kteří budou šťastni z této různorodosti. Ostatně i demokracie je o radosti z různorodosti.”† Toť tedy konečně mýtus! Je trochu plochý, ale přitom má tři rozměry. A má i biblické pozadí... Éj, nová země! Nové stvoření!

* Jiří J. K. Nebeský, Moderní mýtus - The Best Of Jung. HOST 16, 2000, č. 3, Recenzní příloha, s. XIV-XV.

BÁSEŇ: Vznikla obvykle - jako pár poznámek, které náhle daly smysl, ale jejich trhanou vazebnost jsem zachoval, protože se mi nechtělo udělat pokus o opak... Snad to působí, že chytře píšu, ale (o) to mi nejde. Moderní a postmoderní se liší jen v ambici, jen v usilování. Miláčku...

Dělala na mě oči...
Já se (nějak) špatně vyspal
(Asi) jsem kritický
Hezký zadek?
Ne ne - tvary nejsou těla
První kontrolní konceptualizace
A už zpětnovazební
Uspěl / neuspěl
Výkony
Chování
Osobnostní vlastnosti
Uspěl / neuspěl
Nepozorované rysy osobnosti
Již potrestán?
Extrémista

Extremista.
Zpět na začátek.

VZTAHY / 3. PROSINCE 1999: Tak jsme se viděli - od 17 do 4³⁰. Srdce se mi raduje, jak se všechno proměňuje, jak “všechno je jinak”. Stále jinak. Tak si povídáme, objímáme, líbáme. Je to silné. Řekl jsem si: už žádné otázky - a pak se začaly samy zodpovídat. (Ten-Ten, mapa (1994-1999), rukopis)
Zpět na začátek.

VZTAHY / 18. ÚNORA 2000: Člověk by chtěl, aby, když už to tedy musí být, ten druhý se rozešel s ním (aby neštěstí zůstalo člověku), ale chce, aby on byl tím, kdo se rozchází (aby neštěstí nebolelo člověka).
Zpět na začátek.

NOMÁD: Můj pocit kočovník se budí v zadní stěně buněk. Úvahy o poustevníkovi mě dovedly k pozorování krajiny, kterou obývám. Maminka u oběda říká, když se o zboření několika starých jabloní na naší zahradě mluví: “Teď už se sázejí polokmeny a čtvrtkmeny.” Na ně se nemusí po žebříku a mají hodně jablek. Takže ano. Žije to (příroda) ještě, všechno se zelená, ale je to jen neudržovaná zahrada. Maličké tvary lesů, ve kterých bydlí hmyz. Jít na výlet do přírody. Je to vycuclá hrstka hlíny, která se jako polystyrén drolí. Je to vycucaná Lesněnka. Je čas opustit mrtvolu a odejít pryč. Nomád je stejné prase jako Moravák, jenomže ještě malé a slabé.
Zpět na začátek.

SVOBODA: Ale mnozí, kteří z nevědomosti nebo zlého úmyslu se snaží kalit vzájemný poměr zemědělců a dělníků, bojují ještě s jedním, a to nejnebezpečnějším argumentem: náboženstvím. Prohlašují, že komunisté jsou nepřátelé náboženství a snaží se tak zemědělce odvést z našich řad. I to je nesmysl. Ideálem československého komunisty je člověk zdravý, mravně založený, spořádaně žijící. Příslušníku naší strany nezáleží na tom, jak člověk k ideálu mravnosti dochází, zda se tak děje s pomocí náboženství nebo jiného názoru. Svobodu náboženství respektujeme.

UPÍR: Lenin nepohřben se nerozpadá, jakoby světec. Jenže jakoby taky upír. Totiž realita života Lenina je upírská, nikoliv světecká. A je-li Lenin upírem, pak se vysvětluje, proč se balzamace Stalina nepovedla - skutečným vrahem Stalinovy éry byl Nemrtvý čili Lenin - každodenně vstávající upír, který dostal prostor vysát Rus. Chuderka matička Rus! Ale: kdo by si nezasloužil takovou pohromu?
Zpět na začátek.

Hranický týden 5, 1999, č. 20, 21. května, s. 3
Zpět na začátek.

To je citace z filmu, v němž poustevník svatý Antonín (?) v závěru zanesen ze 4. do 20. století, z pouště na diskotéku, a právě věta “musíme to vydržet do konce” je finále. Vítěz je kým? Kdo je vítězem? Toto všechno buď předzpěvem několika poznámek k životu Poustevník.
Zpět na začátek.

ŽIVOT POUSTEVNÍKA I: Roku 1993 začal Poustevník studovat českou literaturu v Opavě, roku 1999 se seznámil s A. H., která říkala, že každý člověk svůj cíl, nyní ještě sen, ale naplnitelný, má a když se zeptá svého srdce a upřímný je dost, zahlédne sen i cíl. Poustevník řekl: já bych chtěl být poustevník, ale mělo by se být učitelem, úředníkem, podnikatelem - je potřeba naplňovat i ten život neexkluzivní. A A. H. řekla: řekls “chtěl bych” a “mělo by se”. Poustevník se zarazil: ale každý chce být poustevník! A. H.: každý chce, a nikdo není. Tím se rozhodl.
Zpět na začátek.

ŽIVOT POUSTEVNÍKA III: Žebrota je příležitost k milosrdenství, a mizí, protože sociální dávky všechny uživí a ještě zbude a ještě zbyde. Už nejsou žebráci. A ani Poustevník už nežebrá, odmítá sociální dávky, ale rodiče, prosím vás, povinné zdravotní pojištění za něj plaťte! Usíná v září, do úplňku (25. 9.) hlavu položenou. V kapse košile občanský průkaz, do umělé hmoty zalitý, studí i hřeje zároveň. Občane Poustevníku - bratře Blbče.
Zpět na začátek.

NÁPIS NA ZNÁMCE: Světový den knihy a autorských práv.
Zpět na začátek.

S VESELOU jda domů (v Opavě), v ruce telefonní X-kartu a plechovku Cherry Coke, nejprve projdu mezi mužem a jeho jezevčíkem, pak, a je už krásná jarní tma, projdu mezi dvěma kočkami - jedna je bílá, druhá je černá. Myslím na protiklady a volbu mezi nimi a pak na Katku (černou) a Alžbětu (bílou). A doma mi jde budík stále na tu samou baterii, jíž jsem koupil před rokem a nechával z ní hrát Petra Fialy desku a bylo mi sladkokysele (když jsem se s Katkou rozcházel). - A následující den budík jít přestal. A další den zase začal.
Zpět na začátek.

Popsané prvky legendy skoro neodolatelnou silou přitahují dílo, aby na ně reagovalo, protože každé dílo chce být zahrnuto do šlechtického stavu (čili být vzato legendou do náručí). Dílo musí být uvedeno do stavu interpretovatelnosti v rámci vládnoucího modelu, to je jeden z cílů uměleckého snažení. Míra v jaké se to děje, je pak i mírou umělecké svobody (=hodnoty?). A na to, že takový automatizovaný proces samozřejmě zatuhuje do rutinních zkratek je potřeba myslet.

HLE: Co to je? Zaraženě se koukám na softpornografický film v TV. Naše milování není o nic zajímavější, nechápu to, není to lepší. O co se snažit? A dřív by mě něco takového nanapadlo.
Zpět na začátek.

KRMÍME: Krmíme kostní moučkou, takže se dá říct: kuře kuřetem, prase krmíme prasetem.

MORA (moroň): Člověk, který měl při narození dva zuby, žena (mora) nebo muž (moroň). Činnost: Podle toho, přijde-li děcku do úst nejdříve lidský prst (matčin prs) nebo kousek dřívka, chodí dusit v noci mezi dvacátou čtvrtou a první hodinou lidi nebo stromy. O půlnoci upadá mora nebo moroň do mdloby, z úst vylézá myška. Protahuje se v podobě stébla (klásku) klíčovou dírkou nebo škvírou v okně (dveřích). Postižený člověk má na druhý den černé skvrny na těle, je unaven, v noci má těžké sny. Obyčejně se mu zdává, že ho dusí hrubá ruka. Postižený strom usychá. Mora chodí dusit toho, kdo se jí líbí (koho miluje). Chodí-li dusit stromy, je její život závislý na životě stromu. Ochrana: Mora nebo moroň se poznají podle špičatých zubů nebo výrazných (uhrančivých) očí. Jakmile vyběhne myška z úst, je zapotřebí tělo odnést z místa, kde zůstalo ležet bez vlády, a uložit je tak, aby myška k němu nemohla; člověk mora (moroň) pak zemře. Protahuje-li se klíčovou dírkou, stačí přistřihnout stéblo a mora zemře. Kam chodí mora, nechť postaví do jizby metlu, namočenou do lidského lejna, a do dveřního nebo okenního rámu nechť zapíchnou nůž, mora nemá moci. Sníst před spaním kousek chleba. Učinit jazykem na horním patru před spaním tři křížky. Vyťat strom, který je ve spojení s morou. Podaří-li se jej přivézt domů, naložený proti růstu větví, člověk mora je vysvobozen, žije. Je-li však strom vezen normálně (větve se vlekou za vozem), člověk mora zemře. Kromě těchto opatření jsou ještě různá jiná.

(Slezský sborník 47, 1949, s. 207-208)
Zpět na začátek.

ČLOVĚK: Kdybychom měli charakterizovat rok 1961 z hlediska nejvýznamnější vývojové skutečnosti, k níž došlo v tomto roce, museli bychom jej označit za rok kosmonautů. Dne 12. dubna 1961 vzlétl poprvé člověk pomocí moderní nejvyspělejší techniky do kosmického prostoru. Byl to sovětský člověk - major J. A. Gagarin. V Sovětském svazu důkladně připravili tento let.

BULHARSKÁ KOMEDIE: Je tu ticho a teplo, to je to, jenom lehký závan šustí o hladinu. Jsem rád a oči upírám k lesklému tělu vody, nechci je odlepit, protože mi to připomíná nějaký obraz z dětství. Být straka, odnesu si hladinu do hnízda, ale to samozřejmě není možné, jsem člověk na konci 20. století. Nemám kam bych se schoval. Slunce ručkuje do středu žebřin a tak pojídá i ten stín keře, který mě kryl. Dostal bych úpal už za deset minut - středoevropská kůže není cvičená.

V chatce nikdo není, oba jsou asi někde na výletě. Já nemám potřebu cestovat z míst, kam jsem docestoval, stačí mi tenhle kemp a tenhle oběd, který si vařím. Ohřívám konzervu, když jsem ji otevřel - zasyčela, což, pokud vím, udělat má. Připadá mi to analogické tomu třeštění, které nastane, když člověk otevře láhev své duše. Já to teď prožívám, druhý měsíc čtu o psychoanalýze a pořád se divím jaký zkreslený obraz jsem o sobě měl! Ale jaký je ten nezkreslený? Nejsou tu žádné mouchy, je mi to podezřelé.

O dvě hodiny později mě rozbolely oči a hlava. Naštěstí Karel a Mirka už se vrátili, takže jsem nemusel mít strach, že tady umřu bez pomoci. Jsem asi trochu katastrofista. Mirka mi řekla, že mám oči celé rudé a vypadá to zřejmě na zánět spojivek. Zatímco Karel jedl můj lunch a přikusoval papriku, Mirka namočila kapesník a tenhle obklad mi nalepila na oči. A já jsem tedy ležel a ležel. Najednou mě nadzvedla z lůžka pronikavá bolest v žaludku - a už jsem zvracel. Ten lunch byl asi už trochu “chycený”, protože i Karel pak zvracel.

Ale večer už bylo dobře, jenom oči mě pořádně pálily. Na chvilku jsem usnul, bylo to v době, kdy se šla Mirka na pláž podívat na západ slunce a Karel si našel nějakou práci v chatce, protože jsem ho poprosil, aby mě nenechával samotného. A když jsem na moment usnul, zdál se mi tento sen: jdu s Naďou na procházku za město a na stráni vidíme dělníky, kteří připravují plochu pro natáčení nějaké reklamy, celou stráň obložili plátky šunky a když jdeme kolem, ptám se, jestli si můžeme trochu vzít. Ano. Tak si vezmu jeden plátek ze spodu kopce a jdeme dál, pak se ještě vrátím a několikrát se ptám, kdy skončí natáčení, že bych si vzal nějakou šunku domů. Vrásčitý dělník odpovídá vyhýbavě. A to je konec snu.

Na tržišti jsme koupili tři kila meruněk a velký meloun. Já jsem si ještě pro sebe koupil půl kila broskví, a za tu dobu, co si Mirka s Karlem prohlíželi orientální náhrdelníky a náušnice u stánků, jsem broskve snědl. Takže když jsme se vrátili do kempu, neměl jsem hlad. Ještě předtím jsme se ale projeli na horské dráze, jel jsem poprvé a řeknu vám, že jsem měl docela strach, když jsme vystoupili z vláčku, podlamovaly se mi nohy, bylo to velice působivé.

Na mém oblíbeném místě na jihu ostrova se mi moc líbí. Díky přílivu se tam nahrne voda a při odlivu zůstává uzavřena mezi skalami, takže tvoří malý rybníček, ze stran obehnaný stromy a keři. Je tu nádherně ticho, jen vítr občas rýpne do hladiny. Pěkně se tu přemýšlí. Karel mi nedávno vykládal, jak se seznámil s Mirkou. Je mladší než ona, tak mě to zajímalo. A je fakt, že mě to hodně dojalo - jeli, každý zvlášť, do Švédska splavovat severskou řeku, Mirčin člun se jednou převrhl a Karel ji zachránil. Bylo tam prý sice vody jenom po pás, ale Karel se o ni tak bál, že hned skočil, poranil si koleno a Mirka, která je zdravotní sestřičkou, se o něj pak starala. Pohlcen starostlivostí, dařilo se mu. Já spíše miluji samotu. Proč se mi tedy v tom včerejším snu zdálo, že je tam se mnou Naďa? Chtěl jsem jí něco ukázat? Nebo jsem si ve snu kompenzoval, že jsem s ní nechodil na procházky? ...ona mi to vyčítala.

Naďa mi v dopise, kterým se se mnou rozešla, napsala mj. to, že si myslí, že jsem ji měl rád hlavně fyzicky, ale nechtěl jsem její duši. To je úplně absurdní, to si může myslet jenom chorý člověk. Přece když člověk s někým chodí, tak mu záleží i na tom, co si ten druhý myslí. Záleží a zajímá ho to. Tedy mě určitě. Možná s tím měla problémy sama, a tak to vyčítá mně. A jestli myslela doslova, že jsem “nechtěl její duši”, tak je to jenom dobře, poněvadž vzato doslova - jenom ďábel chce něčí duši.

Jejich vztah jim závidím, i když popravdě řečeno, není co závidět. Mirka je hrozně žárlivá a Karel se to od ní už naučil. To Naďa nežárlila nikdy. Alespoň ne na mě. Teď bych chtěl, aby tady se mnou byla, pohladil bych ji po tváři a po rameni. Ona má kůži hebounkou jako nektarinka, to se musí líbit každému. Chtěl jsem ji pohladit tak usilovně, že mě to úplně probralo a rozhodl jsem, že si vyjdu na chvilku ještě ven.

Usadil jsem se u prázdného stolu, nevšiml jsem si, že na protějším sedadle jsou něčí věci a že u tohohle stolu tedy někdo sedí. Byly to čtyři dívky a zrovna tam, kde jsem seděl já, měla své místo dívka, kterou jsem dneska u mola nezahlédl. Ta totiž seděla u vedlejšího stolu i se svou krásnou postavou a zdálo se, že i s krásnou tváří. Seznámil jsem se tedy s tou, na jejímž místě jsem seděl. Dokonce jsme spolu několikrát tančili a v podezřelém návalu radosti jsem jí několikrát slíbil, že ji zítra zavedu na své oblíbené místo na jihu ostrova, kde kvetou banánovníky a tlusté kokosovníky. Jistě, žertoval jsem na účet přírody, v tomhle vedru nic moc neroste, banány a kokosy v Bulharsku nerostou nikdy.

Hezčí a chytřejší dívky než Naďa sice neexistují, ale měly by. Tahle se jmenuje Leva, měří metr šedesát, má černé vlasy a tričko s takovým zajímavým lemem. Je to smyslná bytost, to se hned pozná. Neznamená ten můj včerejší sen, že se se vším moc zdržuju? Měl jsem si tu šunku nabrat rovnou a nikoho se neptat. Měl jsem ji hned začít líbat... Ale snad to bude stačit zítra. Nespěchám rád, ale příležitostí se zmocňuju jako chameleon mouchy. Ovšem pravda, takový prázdninový vztah se musí pohybovat rychle. Přátelé mi vyprávěli, jak rychle vznikají svazky na celý život na chmelových brigádách. A já mám v horoskopu moderního člověka - grafologickém rozboru napsáno: využívá příležitostí.

[s. 35]

Ale zítra na domluvené místo nepřišla, tak to vidíš, Naďo. A já blbec nemohl ani obědvat, jak jsem měl žaludek sevřený trémou. Byl jsem opravdu hlupák, ale už nebudu, slibuji. Nebudu se už s nikým seznamovat.

Pak jsem si šel půjčit loďku a vyjel jsem si ze zátoky na otevřené moře. Vesloval jsem až ze mě pot přímo proudil. Je to snad pravda, že spousta problémů se vyřeší prací, tedy fyzickou námahou. Dřív lidi museli pořád pracovat. Ta loďka je jako půlka rakve, napadlo mě, když už jsem se vracel. Nebo taky jako půlka archy, archa spíš, ta plavala na vodě. Uklidnil jsem se. Nastalo bezvětří, hladina se ani trochu nepohnula, takže jsem musel pádlem několikrát bouchnout o hladinu, aby vznikly vlnky. Náhle jsem věděl, že je pozdě. Dostal jsem strach. Rychle se vrátit! Rychle se vrátit!

Cítím se provinile, protože oni jsou mrtví a já jenom proto ne, že jsem nemohl jíst. Hrozně smrděla, teď jsem si vzpomněl - butulin. Vyřítil jsem se z chatky a běžel to ohlásit. Po chvíli jsem zjistil, že jsem se nevyřítil já, ale spíš že se chatka ze mě jakoby svlékla jako z nohy ponožka, ulička mezi stany se posunovala jako na jezdícím páse a pak v těchhle nových cestách - výtah, už mě bere, nořím se do světlosti, mech trávníku a kempu, modrá se ředí na žlutou. A houstne ve žlutou až ohnivou. Dole můj rybníčíček - hladina je pořád klidná, ani se nepohne, vánek nevane. Mohlo by to znamenat, jak mě napadá, že když je bezvětří, není tam Bůh. Boží Duch nevane. A taky ne.

“Jsem tady!” ozývá se vyrovnaným hlubokým Hlasem z mraku světla. Vidím pod nohama svou loďku. Voda, samá voda. Místo otázky přicházejí Mirka a Karel a plují dál až mi mizí z očí. “Vzal jsem tě sem, abych ti vysvětlil sen: já jsem ten chlapík, šunka jsou tvoje sny a ten plátek co sis vzal, je jediný sen, který v životě pochopíš.”

LIDOJEDOS: Markéta Pavlištíková na mě má hypnotický vliv, po jejím boku jsem se stal roku 1999 sociologem a vegetariánem. Ne, není to vegetariánství - jen produkty z velkochovů jsem přestal žrát. Ne, nepřestal, jen se snažím odstranit nejkřiklavější jídelníčkové případy (totiž maso). Jsem lapen v nedůslednosti - kusy velkochovně chovaných zvířat prosytily svět jako pesticidy. Není únik, jenom různobarevná kolaborace. Mám doufání, že snad s rybama je to lépe v jejich životě, že divoká zvěř žije trochu volněji než ve velkochovu, že naše slepice se snad mají líp než v drůbežárně. A Libor Ščerba mi přinesl nápad k rozšíření zúženého jídelníčku - nejsvobodněji žijí lidé. My.
Zpět na začátek.

ALŽBĚTA: Bětule se ti vrátila z Itálie!
Zpět na začátek.

Ten, kdo se skloní přede mnou, dám mu korunu na hlavu. Já přijdu a budu vás čistit. Kdo neobstojí před mým soudem, bude vyťat! Nebojte se toho času, neb to tak musí být. Musíte mít čisté srdce, abyste mohli být použitelní** k mým účelům a abyste slyšeli můj hlas. Ještě mnozí z vás chodí po svých cestách. Většina z vás ještě nevstoupila do mých skutků, nestali se mými služebníky a já přijdu a uschopním vás ke službě, abyste mohli jít tam, kam Duch sv. povane a šli tam, kam já chci.

Budete šlapat po hadech a štírech. Budete bořit satanovy bašty. Budete jako smršť, která smete jeho dílo a satan nebude na vás nic mít. Boží svatost bude s vámi. Nikdo se vám nebude moci postavit do cesty. Satan je poražen a vy máte veškerou autoritu nad ním. To, co se stane, uvidí také nevěřící a satan je bude muset pustit, abyste mohli vysvobozovat zajaté, kteří již nyní jsou zapsáni v knize Života Beránka. Proto vás pošlu kázat Evangelium mým budoucím dětem. Chci je navštívit, aby slyšely Dobrou zprávu. Ježíš zemřel i za ně a oni musí přijít k němu. Já, Bůh silný, způsobím, že se navrátí jako marnotratný syn.

Vyhlašujte ať lidé činí pokání, nebo je blízko jeho příchod a příchod jeho Království. Čas je blízko. Pokání čiňte, nebo je blízko Království Boží. Pak bude konec světa. Vás čeká něco mnohem lepšího, s Beránkem Božím v nebeském Království, kde nebude nic skličujícího, žádný smutek, žádná bolest, problém ani pláč - kde s ním budete žít navěky.

* Dovoluji si vsuvku, zaslechl jsem na “dětské” mši v písni slova: “církev, která nás baví”. Nevím, jestli jsem slyšel dobře, ale slyšet jsem to chtěl.

Jiří J. K. Nebeský
Džus / fáze hypostáze
sbírka básniček z let 1993-1997

Lze to tak, že stav štěstí, který je nyní, je potřeba znovu nalézt - umístit jej do budoucnosti a prožít jako nález štěstí - nové štěstí.

ARCHA: Znáte tu příhodu, jak se hraje divadlo, amatérů ráj v místním městě, diváků záplavy, hlava na hlavě namačkaná, potlesk, zmatek, potlesky. Představení s názvem IN FERNO má úspěch, hezká dívka s květinami. Sál jásá, odchází. Ve zmatku se zapomene, že jeden z divadelníků zůstal od druhého dějství s trémou na záchodě a je tam pořád. Divadlo se zamyká. Sál zhasnul a ON do něj přichází. Noc v divadle, je dlouhá, dlouho trvá a v samotě se herce zmocňují nejrůznější náměty a nápady. Kolem třetí ráno, je léto a brzy začne svítání, kulminuje jeho představování. Blýská mu hlavou, že je sám uzavřený v něčem / je jako v arše, on vzorkem pro budoucnost, představa lepená z milionu představ - jakési ultralehké letadlo, v němž se až do rána vznáší u vysokých stropů chodeb v malém divadle.
Zpět na začátek.

STÍN / 27. července 1999

Vzdoruj vzduchu proti větru tlamě šlap
Nocí na kole
Všude se zdá ve stínu stínu čekající překvapení
Ve stínu stínu chce stín svůj podíl na životě

Ujeď po prsou nových gum na zadku mladičkého
Horského Mountain Kola Bicyklu
Okrouhlo Měsíce Úplněk Chlapec
Jsem asi jenom vrhané Čeho ovšem?

Ale ovšem! Ne bezboha velkého pyšného
Jsem odvácená Dark strana Side dobrého statečného
Pravdomluvného muže
Strana skrčená v předpotopní (libo-li včerejší) dírce v chlebu
Svačině.

Zpět na začátek.

VE VĚTVÍCH: Jakoby na stromě nebo na veliké květině jsem a skáču dolů na nižší větev, a pak zas nahoru a dolů - pomalu si to osvojuju a prvotní strach mizí, líbí se mi to, je to velmi vysoko.
Zpět na začátek.

CO SE MI NESTALO: Když jsem byl mladý a chtěl jsem vášnivě otisknout svůj první “vědecký” článek... Dlouho jsem sledoval genealogii Rohanů (viz moji www stránku http://mitglied.tripod.de/rohan) a bylo třeba nalézt v ní námět k článku. Díky Ottovu slovníku naučnému nové doby jsem zjistil, že jeden z Rohanů byl postavou veřejně činnou a že vydal nějaké knížky. Odjinud jsem znal datum jeho úmrtí. Byl to Karl Anton von Rohan, jehož jsem na základě francozské literatury překřtil na Charlese Antoina de Rohan. Můj článek* přinesl také tyto věty: “Dne 17. března 1975 zemřel v Salzburgu Charles Antoine princ de Rohan-Guéméné-Rochefort a de Montauban, významný publicista, zastánce míru a spolupráce národů.” / “Celý jeho život byl naplněn bojem za mír a spolupráci národů celého světa.”

** Petr Mašek, Knižní sbírky knížat Rohanů. In: Cour ď honneur / hrady, zámky, paláce 1, 1998, č. 2, s. 36-37.
Zpět na začátek.