Maštal. 2, 1999, č. 1 (duben), Hranice - Opava, Nakladatelství Unarclub, 20 s. 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - [s. 2] Jak bych chtěl, aby se dalo o nové Maštali mluvit? ptám se teď nad soukromým počítačem v soukromém domě. Jako o literární montáži, která tak jako každá zajímavost letí odnikud nikam! odpovídám si, hudba hraje. Jiří J. K. Nebeský * Maštal 1, 1994-1996, č. 1-10
Zpět na začátek.
Zpět na začátek.
Eva Ličmanová: Příroda na jaře / Hranice, 26.-27. 4. 198 4[s. 3] Po neuvěřitelně dlouhé chvíli z vlaku vystupujeme. Z nádraží ke strýcovu domu, všude od nádraží a až za les je to nasáklé vůní, která bývá po dešti. První dojem je vynikající. Návrat na milované místo. Rena to tady nezná, ale já osobně myslím, že je všechno na dobré cestě, aby si to tu oblíbila. Už si utrhla z živého plotu u nádražního plotu špičatý dvojlístek a zasunula ho do knoflíkové dírky. To uvítání by mohlo být hezké. Bernardýní oblaka jsou nafialovělá, a taková je i petunie v nádražáckém okně - v klopě domu, která nám vytrubuje na cestu. Strýc Pavel si nechal narůst nový knír. Můj strýček Pavel si nechal narůst nový knírek. A to pět let po tom, co si starý sežehl plamenem v malinkaté laboratoři, která je ve sklepě. Vítáme se radostně. Seznamuji je. Podávají si ruku. Odehrává se to na zápraží, a já zatím do chodby stavím dva tlusté batohy. Nahoře máme pro sebe kouzelný pokojík s oknem do ulice. U stropu pokojíku je kolem žárovky slaměný cylindr, který dokáže házet hezké stíny a na zdi ručně kolorovaná mapa okolí, jedním okem tam koukám a vedle mě se Rena převléká do jiného trička. Což pozoruji. Ona dělá, že to nevidí, já ale vidím v malém zrcadle na protější zdi, že se směje. To já taky. Na mapě jsou samá známá místa, kterými ji chci provést, šňůrka řeky mizí v lese, a tím lesem končí mapa. Když jsme sešli dolů, čekal strýc v kuchyni a chválí Reně tričko s abstrakt-ními motivy, to je to samé tričko, které měla před půlrokem, když jsem jí poprvé recitoval svoje básnické verše. Strýc ukazuje na stůl, na žlutě pískovém stole jsou jako na pláži dlouhé ryby rohlíků s šupinami ruďoučkých salámů a okurkovými flíčky. Sliny se mi mimoděk sběhly, ale polknutí je vrací zpátky, je pátek půst. K čemuž se v Kancionálu říká, že tradiční půst od masa bývá dnes k nahrazení jinými věcmi - od nějakých zábav, například televize. [s. 4] Já si dám na sucho rohlík, čekám, co řekne Rena. Dá si salám - zachraňuje situaci, někdo musí sníst, co bylo "s láskou připraveno". Strýček z toho rozradován, tahá láhev z kredence, nabízí nám slivovičku, která je z malinkaté sklepní laboratoře. Rena kývá, že se napije. Já bych se nenapil nikdy alkoholu odporného. Strýc se směje. -Hezká mapa... v pokoji, říkám. -To víš, že jo..., směje se (dál) a Rena s ním. Taky já - tomu jak blbě se smějeme. A jeho fialové zástěře. Tentýž den v podvečer, kdy už po dešti zase bylo slunce (ale už pomalu zapadalo) vyšli jsme s Renou do zámeckého parku. Po sypaných cestičkách, které se ploužily podél pravidelných keřů, jsme se dostávali až na konec parku, a tam se park mění ve volnou přírodu. Na lavičce mi řekla, že se jí tady líbí a rajčatové slunce zajelo do rajčatových mraků na daleké střeše velikého skleníku jako nedaleké auto do garáže. Krásný je park i zámek i dům i strýček, který rozhodně nevypadá na čtyřicet. Vypadá mladě a mladě se směje, říká dál Rena. Její vlasy na ramenou jsou černé jako zmoklý asfalt, po němž skákaly miniaturní žabky, když jsme šli z nádraží. Vnímám jak se všechno kolem rychle proměňuje, jak tmávne zákoutí se stromy a v rozdvojce suché větve se rozsvítil Měsíc. Rena se ke mně tulí a kryje se před komáry, kteří se nám nastřelují do kůže. Ve velkých vlhkých plochách se rodí hodně komárů. Denně vysají dohromady tolik, že by to zabilo jednoho celého člověka. My než dojdeme domů, jsme samá krvavá skvrna. Rozplácaná krev je naše, komáří, cizí? Hráli jsme před půlnocí ještě karty, vyhrával buď strýček, nebo Rena, já ani jednou. Ani mě to moc nebavilo. Ve střeše podkroví jsem vikýřem viděl mraky, jak běží nad námi jako psi. Na nos mi dopadla dešťová kapka a přes rozostřené kartové srdce a listy jsem se rozběhl nějak pryč. Sedím v pokoji s těma dvěma a myslím na druhý příchod Ježíše; že bude mít nebe taky nějakou barvu. A oheň jako v peci. Nebylo se mnou tu noc nic. Rena se ne moc zlobila, že mám pravdu já, a ona ne, když chce abysme se milovali. Na peřinách jsme měli pomerančový vzor, a jako seschlý pomeranč jsem byl. [2] Odpoledne jsme si odpočinuli a já s ní chtěl k Letohrádku, ale Reně už se nechtělo. Říká, že jí stačil dopolední Svatohubertův chrám, že pomůže raděj strýčkovi s večeří. Já říkám, že klidně, že půjdu sám na místo, které mám sám rád. A tedy vyrazil jsem. Asi jsem neměl jít sám, velevedro mi vytáhlo z hlavy obrázek Letohrádku starý čtyři roky: já se tam procházím s dívčičkou, potkali [s. 5] jsme se u jezírka v okrajích parku. Jaké by to bylo, chodit s ní tři roky jako s Renou? Sotva dvě hodiny a pak byla pryč. Barvenými černými vlasy byla předobrazem Reny, která má černé vlasy své. Ale teď po čtyřech letech se z Reny stal předobraz, z dívčičky odraz. Sleduji jak jsme se tady na rozloučenou políbli a raději z Letohrádku pryč. Do luk a polí. U minimůstku jsem málem zakopl o nový pomníček: Na tomto hrozném místě
-My jsme byli na houbách, koukej! směje se Rena, na "my" tak divný důraz dala - jako tupý úder paličkou do kapří hlavy. Hlavy hub trčí z koše. Vyjeveně koukám na tu úrodu. -Smaženička bude i naložíme, říká strýček Pavel a určitě vypadá ještě mladší než včera. Pomohl bych krájet, ale houby nemám rád. Strýc mě proto posílá pro nějaký sýr a zelí. -Pojď se mnou, říkám Reně. -Já musím krájet, otáčí se na strýce pro kývnutí - je to jako kdyby řekla: viď, Pavle. A ten souhlasí. Jdu sám - a už z nich trochu rozladěný. V krámě říkají strýčkovi "inženýr". A ptají se jestli bude "šaratice". Domýšlím to na slivovici a směju se, jakože určitě, i když slíbit to zrovna nemůžu. Oni ten úsměv opakují. A zvonek nade dveřmi uzavírá. Dívám se na mapu v pokoji a v místě můstku dokresluji klikyhák, jakože tam leží nebezpečí. Ze zdola se line smích jako vůně, ale mně nevoní. [s. 6] Uběhne noc, před kterou se s Renou pohádáme. Ze tmy mi svítí vzteklý nos. A jí ucho. Ale ráno je to stejné - a to je divné. Ani se na mě nepodívá. Já kroužím prstem po mapě. -Kam bysme šli? A Rena: -Nikam. Strýc čeká za stolem a v kuchyni se směje. Rozesměje Renu a to už je smích slzný plyn, jdu se nadýchnout za venkovní dveře. A rychle se ztrácím v parku. V Letohrádku lidé, prohlížejí si pseudoantické sloupky zakroucené u vršku. Skupina lidí se otočila k renesančnímu nápisu, hmátnu si aspoň na sloupek, o který jsme tehdy byli s dívčičkou opřeni. Ten prach poznávám, je pořád ten samý, kousínek ho vezmu za nehet a běžím s ním jako s relikvií k domu. -Pojedem domů, říkám Reně ve dveřích, protože ji vidím v kuchyni samotnou. Udiveně se podívá a zavrtí hlavou. [3] -Pálí doma alkohol! prohlašuju do policejního okýnka, sepsali se mnou protokol, uběhlo několik hodin a se strýcem jsme se minuli ve dveřích. Strýček: -Kde jseš? Zrovna jsem chtěl ohlásit, že ses ztratil. Říkám jim: -To je on! Tak ho chňapli - a hned k prohlídce domu. Siréna kvičí jako prase. Ve sklepě asi samé pozitivní nálezy, protože policejní velitel občas uznale hvízdne. Rena stojící u dveří do sklepa a brečí, mně si vůbec nestačila všimnout. Protáhl jsem se po schodišti nahoru, házím do batohu věci. Na okně nalepené polední světlo na mě zírá velikým okem hodin na radnici. Dvanáct a čtyřicet dva minut - dělám na batohových stěnách boule z ponožek - čtyřicet čtyři, ručička žabkovitě poskočí. Renin vzlyk za mnou letí chodbou jako výstřel, zasáhla mě do nohy a na útěku kulhám. Mizím v tmavých částech parku. Ženu se k Letohrádku, rozloučit se ještě znova s dívčičkou. Ve žlutém písku tam jako na dřevě leží osikový lístek, jakoby byl malovaný. Špičkou je natočený směrem za hluboké keře. Zve mě, jdu ještě tam a dorazím k můstku. Pomníček už čeká. Na tomto hrozném místě
[s. 7] Hvězdičkovými mezerami mezi listy vidím fialové nebe jak se po něm šíří rudá skvrna, krev mi kápla na ruku, olíznu ji - chutná jako protlak. Pane Ježíši, přijď! - prosím, ale pohyby nade mnou se rychle zastavují a není nic. Ještě se Mu asi nechce, říkám si. Jenom dělá znamení. Zpět na začátek.
"-Tam je takovej hustej jetel, že se tam nedá absolutně jít, musí se jít až na druhou stranu. -To není jetel, to je vojtěška. -To je vojtěška?" Kdo myslí, že půvab tkví až u třetí odrážky, toho musím poučit, že krása je souběžná už s druhou odrážkou a šel bych ještě dál: polovina první odrážky stačí, aby to bylo něco. Na straně 38 je: "Zde na tomto hrozném místě mír věčný byl vepsán do Tvé tvářičky. Zde 16. 8. 1965 utichl navždy tlukot Tvého drahého srdíčka, nikdy již více nebude nás hladit Tvá malá, něžná ručička." Je to nápis na pomníčku, který je tam, kde upravený park už je volná příroda, je to zvláštní velké prostranství mezi lesy a remízky, je na něm několik dřevěných stromů, většinou uschlých. A na jednom konci můstek, z nějž vede cesta do lesa, no a u toho ten pomníček. Zpět na začátek.
Zpět na začátek.
Zpět na začátek.
Kakaduo / pův. Doktor & Dement DISKRÉTNÍ SEZÓNA (96-98) obsahuje písně: Zpátky dál (1) Lepší je být cílevědomě správný (3) V horách (4) Rádio, rádio (3) Šimpanz jediný (2) U moře (4) Poprvé dva lidé spolu (3) Křížovkář a parta zlá? (1) Šlajzli (1) Motovidlo lidskejch vztahů (4) Mistr Punk (3) Exkluzivní rozhovor (3) Polemize (6) Argentina (6) Déšť (5) Tak to už nezvládnu (3) z alb: (1) Oran-Gutan (1997) (2) Ostudio (1997) (3) Exkluzivní rozhovor (1997) (4) Art Rock Free Jazzu (1998) (5) Vadný (Cvokhouse) (1998) (6) Regoland (1998) bližší informace: http://members.tripod.com/unar k dostání na MC/CD: Knihy Honzík, Hranice & Petr Marek, Mlýnský příkop 1790, 753 01 Hranice
DECENTRALIZACE: Kde a jak dochází k této decent ralizaci, k myšlení strukturality struktury? Bylo by poněkud naivní spojovat tuto práci s nějakou událostí, naukou anebo autorským jménem. Neboť tento děj bezpochyby patří k totalitě té epochy, která je naší epochou: vždy již o sobě dával vědět a vždy již působil.Jacques Derrida: Texty k dekonstrukci (1993) [s. 9] Předzpěvem rasové tolerance* v USA bylo období černošně nalíčených bílých zpěváků (v restauracích pro bílé), což snad čeká i stařičkou ČR. A samozřejmě: v cikánském klubu by měl být cikánský zpěvák nalíčený na bílo (na česko). Jenomže v ČR ještě ani cikánské kluby nejsou. Motto zůstává: Proč je tak málo Romů ve třídách základních (středních i vysokých) škol? * "Zahlédl jsem v polospánku (asi před týdnem) vlakové nástupiště s ozna-čením cílové stanice: Tolerance. Týkalo se to Kateřiny a našeho vztahu." (Deník 67, s. 48, 30. ledna 1997) Zpět na začátek.
[s. 10] poskládané. Kolem něj bylo všude to hnědé světlo a bylo i v něm, byl jako tomu světlu otevřený, ale ne na jednom místě, na třech. Víc jsem si nevšiml, poněvadž ke mně promluvil: "Josefe, Josefe, řekni svým doma a lidem ve vsi a i jiným lidem, žes mě viděl, a řekni lidem, aby byli spolu a nenechávali se. Řekni lidem, aby spolu mluvili a spolu se scházeli. Neboj se a řekni jim to, ode dneška jsi pod mou správou." Jak Anděl zmizel, nevím. Ptáci a prasata taky už v kurníku nebyli. Byl jsem v úžasu celý den, a pak ještě týden. Píšu tedy tento list a všem poctivě vyprávím, co mi Anděl pověděl. Ve jmé-nu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. Josef Kantorovský, Kozinec DEFINUJME: Definujme umění jako kreativní aplikaci kvalitní teorie. Podle této definice je každá technika uměním. G. a R. Blanckovi: Ego-psychologie: teorie a praxe (1992) GYMNAZIÁLNÍ PŮLENÍ: Pozvánka v Hranickém týdnu mě 6. února dofoukla do Hudebního klubu Na Staré Střelnici, kde jsem s Jirkou N. (já = další Jirka N.), Markétou P. a později i další Markétou P. usedl ke kulatému stolku poblíž jeviště a rozhlížel se po tvářích gymnazistů "a dalších nekonfliktních povah", což byl většinou pohled na beznadějně ňoumovské a sympat ické (chlapecké) a příjemně nejisté a hezké (dívčí) tváře. Jezdcem na deskách byl pan Fanoš a pan Kotrla (za asistence kumpánů), jejich hudbyběh se občas s divácko-tanečním míjel, což mi ovšem vadilo málo.Ze slibované dabingprojekce Bevrlyhils nebylo nic, bylo ovšem vystoupení taneční holčičí pětky Gizzy. Široké úsměvy pluly na hladině nacvičených rytmických pohybů a přelévaly se i na pobřeží sledujících diváků. Jedna dívka (Michelle Jackson) pak ještě vystoupila se sólovým hopsasá jako omluvenka za neBeverly. Běh "muzikpouštěčů" nadto doplnilo vystoupení DJ Párka, který mezi 22:30 a 23:00 představil sérii svých raphitů spojených textově motivem zvracení (což vrcholilo recitací textu Blivajs - Blú ájs). Velmi příjemné a ve všech směrech kompaktní Párkovo vystoupení bylo mou hlavní radostí večera. Jirka N. kritizoval dýdžejovu imič (složka textů v levé ruce) jako přespříliš vtipnou, já ji považoval za uměřenou rovině "zdánlivé nejistoty hereckých kreací". A pak zase tanec, tanec, tanec, áááá... Hranický tý den 5, 1999, č. 6, 12. února, s. 5
NÁZEV SKUPINY: Megaděd
Psychoanalýza není vůbec taková, jak jsem si myslel. To je bod první, zcela zásadní. Šulácké klišione brává psychoanalýzu do hry, aby byla pikanteria nova. Kateřina mluví: "mně otrávil psychoanalýzu jeden o mé srdce uchazeč". Nebyl jsem to já. Už vás vtahuju do svého příběhu. Psychoanalýza je dobrý parfém do společnosti. Sexuální konec každého snu, přeřeku atd. kouzlí erotické dusno. I pro vás? No to snad ne! Seznamte se s psychoanalýzou víc. Jde o jiné věci. /// Uznávám, že jako úvod je to blbé. Praha, město na konci století; hvězdy jdou ven z domku na větvi, je to dráha - strom železnice. Konec větve je konec tohoto století, tam brzdím. Praha se mi otvírá, je večer, jak už hvězdy říkají. Cestu jsem strávil s Jirkou Nezhybou, který mi zakazoval zpívat "čuču", že mu to strašně sprostě zní, měl jsem to ale na jazyku. Tak skoro ve znamení tance čača běžel začátek mé cesty do Prahy. Mohl jsem ale vystoupit v Pardubicích, odkud bych se celkem rychle dokázal dostat do Hradce Králové a našel bych tam Petru Janákovou. To byla jedna možnost. Druhá: že ona je v Praze, takže ji najdu tam. Vůbec jsem se nevypravil za ní, ale postupem cesty se mi na "plátno" vědomí propíjel její obraz. Ještě v Pardubicích nebyl dost jasný, takže jsem si nebyl jistý, jestli to nemá znamenat Petru Pavlištíkovou. Za Kolínem už byla kresba jasná. V přirovnání s plátnem se naskýtá lákání - obraz Janákové, jak tiskne obličej do ručníku*, který je pro froté duši pojmenováním pěkným. Praha jaro / jako květ se otvírají tramvajové dveře. Večerem, který je symbol chladu, schoulený v červeném sedadle sjíždím k Větrníku. Tramvaj předznamenává situaci, která se naskytne o dva dni dál na Malé Straně. Pokuta dvě stě korun. Dostávám já i Janáková. Je to sbližující pokuta. Ovšem ještě dnes: Několik desítek hodin, které jsou vesměs přebytečné, jsem v nich smutný, ale směju se. Důležitý moment je jenom, když Nezhyba zavolal Janákové. A ona je přítomná. Ať přijde. Takže ten moment je přesně ten, když ona vchází do dveří. Rok jsme se neviděli a teď se vidíme, ani se na sebe ale nekoukáme. Je to zvláštně prázdné setkání. * Málo čitelná narážka na Turínské plátno. Zpět na začátek.
POZOROVÁNÍ ZVONKŮ: Zvonci u nás na zahrádce v tujce každým rokem hnízdí. Letos také. Zvonek vypadá ve velikosti vrabce. Sameček je zeleno-žluto-šedý a samička šedozelená. Létají do našeho krmítka, protože dědeček jim sype výživná zrníčky pro jejich zdraví. Mají tenké nohy, ale tlustý zobák. Když mají mladé shánějí co se dá. Jsou to moc roztomilí ptáčci, proto se na ně rádi díváme. Však hnízdečko si vždy dobře schovají. Hnízdo mají ve výšce 2-3 metry od země. V hnízdě mají 4-5 vajec. Eva Ličmanová: Příroda na jaře / Hranice, 26.-27. 4. 1984
* A do souboru PROJEKCE.DOC jsem si napsal "vztah k Praze je opravdu komplex" - šel jsem Václavským (Václavovým) náměstím od Kanzelsbergerovy novoknižní velkoprodejny ku Koni se svatým Václavem (který vzdor tomu, že z legend odvozujeme, že byl málo bojovný, protože mírumilovný, musí na náměstí šašíkovat ve zbroji coby válečník), kde jsem se měl setkat (a setkal) s Ivou Strakovou a celou cestu jsem se ubezpečoval, že náměstí je celkem malé a nepěkné... Taky projekce. Zpět na začátek.
(Nebo skutečně drahé velikosti?) Otevřel jsem Ohni Ohni pojď a spal všechno co mám Leť závaží minulosti Jsi jenom pytlík písku! Mě už nepodvedeš! Vodo Bečvo odnes toho papírového mladého muže Který zavírá oči Který jsem já. Zpět na začátek.
Zpět na začátek.
[s. 15] Plánovat, že kamaráda pozvu zrovna na nedělní ranní mši, protože se tam zpívá a je tam dost lidí, to je u Boha určitě velice směšné a nesvědčí to rozhodně o mé vyspělosti, potřeba je modlit se. Moje snaha chránit Boha pramení z nesvobody před světem. Bůh je jenom můj, nikdo jiný než křesťan o Něm nesmí mluvit. Vzato šířeji - stydím se za Boha, On je moje omezení, protože kdyby ne, byl bych vůči světu svobodný. Že jsem uvěřil Bohu rsp. celému systému dogmat považuju za svou zásluhu, tedy za cenu, kterou jsem musel zaplatit za víru. Ale teď už je moje! A Bůh mě v takovémhle omylu nechá někdy po celá léta. Musím si přeci uvědomit, že jsem sice narozený "z vody a z Ducha", jsem Boží syn atd., ale ve vztahu k Jeho velikosti jsem ve stejné situaci jako "nevěřící", ani já neznám boží plány, nevím nic. I já jsem stále znovu překvapený, že modlitba funguje, že mi Bůh pomáhá. I já pořád hledám Boha. Zaměňuju vlastní poznání (nebo to co za něj považuji) za celé poznání. Boží nesmírnost je zredukována na symboly (dogmata), a co je překračuje, považuji za nebezpečné. Je potřeba zbavit se strachu, který je většinou dílem mého minizázemí teoretického i praktického. * Letos je film vložen do Projektu 100, který "z neznámých důvodů (komerční tah?) přímo vyhledává tzv. skandální filmy" (píše Petr Marek). Zpět na začátek.
Eva Ličmanová: Příroda na jaře / Hranice, 26.-27. 4. 1984 Pak už jsem si na pátrače zvykl a teď na ně mávám, že jedu do prdele na věž. Pochopil jsem, že za tím zase vězí ten informátor. Co to jen bylo u mne, za těch pět let, tajných domovních prohlídek! Nejčastěji jsem byl hranickými policisty zadržován při nabírání minerálky v Teplicích n/Bečvou. Vždycky mnohoznačně mluvili, že jsem důvodně podezřelý a nakonec mi pořezali nákupní tašku. A já vím, ze zdroje, který nechce být jmenován, že mne stále udávají Karel Šimon a Zdena Zlámalová, z Milenova. S pozdravem: Jaromír Ondračka Milenov 47 Zpět na začátek.
Ten silný zážitek "zamilovanosti" se pak spojuje s minulostí a protože je tak silný, vyžaduje legendární zpracování (od toho by bylo dobré ustoupit nejdřív – povyprávět ten příběh jinak) Já dělám všechno, všechno ale pro sebe. (...) IVA STRAKOVÁ: Chtěl bys mít každou dívku milenkou? JÁ: Ano, ale nesexuální... (ne sexuální) Intelektuální prostituce! vztah k Praze je opravdu komplex K Markétě Paťorkové: přestat slizit, přestat dělat spojence lidí, když jde o všechny, všichni stvořeni Bohem, haleluja! (...) Zpět na začátek.
(...) Pokud někteří renesanční astronomové dospějí k podezření, že Země se pohybuje, právě díky domněnce, že vzhledem k požadavkům stupnice by Země měla vydávat osmý tón, pak opravdu nelze pochybovat o tom, že cesty, jimiž se ubírá věda, jsou skutečně nevyzpytatelné. Umberto Eco: Umění a krása ve středověké estetice (1998)
Nakladatelství Unarclub nabízí prvosbírky z edice Kamuflon 9. Michal Oliva: Lavička v rohu pokoje (Vše, co chci) (1999) [obr.] Nakladatelství Unarclub Hviezdoslavova 18 CZ - 753 01 Hranice
[s. 18] Hranický týden 5, 1999, č. 4, 29. ledna, s. 3
MARKÉTA PAŤORKOVÁ: zdravotní sestra - sestřička, bratr Hynek jí říká Market, ona jemu Gigi rsp. Gigoš. To zní jako od slova Gigant, ale prý je to od Hynek.
K tomu je vede několik důvodů. Chmelová brigáda se stala tradicí. Mezi studenty je populární, protože stráví konec prázdnin s príma partou, která se vždy sejde. Mají možnost si po splnění pracovních povinností plně užívat. To své si nalezne každý. Sport, video, koncerty, diskotéky, poslechové diskotéky, bečka, hospoda, postel, noviny a jiné možnosti. A na konci sklizně na všechny čeká pěkná sumička odměny. Díky těmto penězům studenti mají příspěvek ke krytí nákladů spojených se studiem a tyto náklady bohužel v příštích letech hodně vzrostou. Nebo si můžou něco koupit, udělat si řidičák, využít je příští léto k cestování, zkrátka možností je nepřeberně. Pokud máš i ty zájem, není žádný problém abys jel tento rok na sklizeň taky. z doplňků k souboru S. M. Diviaka Čínské variace (rkp.) ÚRYVEK: V 17 h přijela Jitka a já jel k Nezhybům tj. vlastně Paťorkům a Nezhybovi. Našel jsem to. Byl jsem tam do půl 22. Ze začátku to vypadalo bledě. (Deník 72, s. 8, 25. 1. 1999)Zpět na začátek.
Uvolněte se a v pseudorytmoběhu se ponořte do rozkrývající se duše mladého člověka. Pavel Doušek (Hranické noviny 2, 1995, č. 23, 9.-15. června, s. 4) Mám zvláštní strach Že prožíváme něco naposled. pozvánka literární měsíčník HOST / roč. 14, 1998, č. 7 název Maštal / řada 2, číslo 1, v dubnu 1999 po narození Ježíše Krista adresa Hviezdoslavova 18, CZ - 753 01 Hranice, e-mail grosak@post.cz Zpět na začátek. |