Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1996, č. 9-10 (listopad), Hranice - Opava, Nakladatelství Kulturního sdružení Unarclub LS†D, 16 s.

(1) Jiří Y. H. Nezhyba, Nůžky – pomsta, s. 126-127 (povídka o mládí) – plné znění

(2) G, Sežeretěto, s. 128 (recenze Olgy Jiříčkové Sežeretěto, 1996) – plné znění

(3) Olga Jiříčková, Básně, s. 128 (čtyři básně) – plné znění

(4) Alena Bjačková, Stydlivka aneb V záři Helénčina slunce, s. 129-130 (povídka o zahradě) – plné znění

(5) Petr Marek, Robinson na Měsíci, s. 130-134 (druhá část dětského románu) – plné znění

(6) Grošák, Jedinkrát souzeni jsme si my, s. 134-135 (báseň) – plné znění

(7) Bohra, Kristium, s. 136-137 (povídka o Velikonocích) – plné znění

(8) A. L. Chobot: Konec školního roku – Grošákovo oko [7], s. 137-138 (opilecká mikropovídka) – plné znění

(9) Grošák, Záznamník, s. 138 (závěrečné slovo k časopisu) – plné znění

(10) Tiráž, s. 124 – plné znění

(11) Rejstřík Maštale 1-10, 1994-1996, s. 139-140 (rejstřík k první řadě Maštale) – plné znění

n Jiří Y. H. Nezhyba: Nůžky – pomsta. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1996, č. 9-10 (listopad), s. 126-127

Rozevřel jsem nožičky nůžek, ostří se zableskla - obě dvě. Pevně jsem si je nasadil na palec a ukazovák pravé ruky. No, trochu mě to svírá, ale co se dá dělat, že? Hm, hm - tak co se promění v oběť? To jsem si měl promyslet už asi dřív, aby to stříhání nebylo tak narychlo, tak nepřipravené. Přece jen to chce určitý rituál: Pěkně si připravit daný (vybraný) předmět - pokochat se krásou jeho dočasné celistvosti, alespoň slovy ho polaskat a zvýraznit jeho klady, pro které jsem si ho mohl vážit do té doby než se mi zprotivil, a proto byl vybrán na zničení. Na zničení, na destrukci. Teprve pak bych si elegantně zavěsil nůžky, jejich slepá očka, na své prstíky a mohl začít. Tak by ten rituál - to rozloučení - mohlo vypadat. No, teď to prostě bude rychlejší, jiné.

To bude více než dva roky, skoro tři, co jsem prostřední šuplík specielně vyčlenil pro věci (věci - jak je to vše - a zároveň nicneříkající slovo...) určené k rozstříhání, k nepříjemnému zániku rukou mou a nůžek nerozdílnou. Ani si přesně nepamatuju, jak jsem na to přišel. Nebo... jo, asi to bylo pod vlivem televize, běžel tam tehdy takový jeden pořad, no a tam něco říkali i ukazovali, nějaký člověk to ještě odborně komentoval, protože o tom dost věděl (jinak by ho tam asi nevzali, že?). Tak mě to jaksi inspirovalo - řekl jsem si, že by určitě nebylo naškodu udělat si ve svém životě pořádek. Pokud chceme, aby byl ve světě pořádek, tak každý musí začít sám u sebe, to je jasné. Prostě jsem začal tím psacím stolem. Volba padla na něj, protože jsem ho měl denně na očích, trávil jsem u něj spoustu času, mohl jsem se o něj bez obav opřít (už tehdy jsem si říkal, že tato formulace zavání vtipem...), protože je z kvalitního dřeva. Je to úplně něco jiného, než na plese tančit s “dřevem” - no, to jsem nějak odbočil, hm. Navíc je psací stůl jedna z nemnoha kategorií věcí, která se dělí ve svém celku na svébytné části, které obsahují další svébytné věci, které často taky mají své svébytné části. V tom už se dá něco dělat, dá se reorganizovat, přeskupovat, odchaosovat, uvádět v řád, v souvislosti. Moje volba byla jednoznačná. Nechtělo se mi do toho, ale dal jsem si jednou předsevzetí, tak jsem ho splnil, protože splnit ho bylo v mých silách. Jednoduše řečeno, onoho dne jsem si v celém stole udělal pořádek. Prostřední šuplík jsem zaplnil předměty, které už asi v budoucnosti potřebovat nebudu. Později jsem u kamaráda na návštěvě u něj v bytě dostal nápad, že bych se těch věcí mohl zbavovat tak, že je rozstříhám, pokud to půjde, na co nejmenší kousky.

Jsem celý nesvůj. Do dnešního dne jsem ještě žádnou věc takto nezahubil. Maximálně jsem tak otevřel šuplík, možná ještě nějaký ten předmět vytáhl na světlo. Ale to, že ho ničím, jsem si jen představoval v mozku. Teď jsem pevně, skálopevně rozhodnutý přejít od myšlenek k činům. Vytahuju ze šuplíku, z jeho útrob, červený sešit do zeměpisu. Ach, kolikrát jsem se už na něj chystal... Zběžně v něm listuju: "Humus je organický něživý podíl... U rovníku je pás snížené slanosti - 34 -... Soubor vzduchových proudů se... Válcové zobrazení... zdroj obživy... 510 mil. km²... věk..."

Ach, ó, to né, né!!! Nemohu to udělat! Za oknem zapadá Slunce, obloha se zbarvuje do temných barev, nejvíce do rudé, slabý vítr si pohrává se zeleným - teď už pouze slyšitelným - listím, kolem plotu utíká malá kočka, kterou osvítila vysoká pouliční lampa, a v korytě potoka se občas zaleskne malá vlnka, možná je to třeba i tělo plovoucí rybky. Taková idylka... Z úst se mi dere slabě slyšitelný, ale přesto tíživý sten. Ó, ach, ouvej - ten sešit, toho sešita, já... přece už... já ho nesmím... nemohu poničit! Kde jsou mé sny, mé iluze. Dnes už žijeme budoucnost, už máme nové tisíciletí. Jenže, k čemu nám to je?! Co jsme tím změnili! Co jsem chtěl vyřešit prostředním šuplíkem?! Nedaleko se zablýsklo, sotva znatelně, obloha se stala černější a tmavší. Co jsem chtěl udělat s tím červeným seši... Nestihl jsem dokončit myšlenku, když se nenadále ozval silný úder hromu - hlučný stín svého bratra blesku. Tlaková vlna vyráží tabulky skla v mém oknu. Střepy, listí, kusy hlíny, kamení, voda... můj pokoj je zaplňován smrští nejrůznějších předmětů. Zuby nehty se držím okraje svého stolu. Vítr mě chce od něj oddělit. Hodit na stěnu. Ne, nesmím povolit! Z posledních sil se chytám okenního rámu. Kusy ostrých střepů mi barví ruce na červeno... Nevnímám bolest a nepochopitelně se celým svým tělem stavím vstříc bouři. Porazím ji! Vytrvám! Mé tělo se prohýbá jako papír. Porazím ji! Musím! Najednou vidím, jak ze všech oken domů vylétávají lesknoucí se třpytivé částečky. Směřují ke mně, k mému oknu, začínají se formovat. Špatně vidím, víčka se snaží uchránit můj zrak. Ten tvar mi ale něco připomíná... Stále se blíží a míří přímo na mě. Odkud já to znám, co to jen může být... Ne, né, to snad néé!!! Marně si chci namluvit, že mě klame zrak - vidím tisíce a tisíce malých ostrých nůžek, vytvářející jedny veliké, zrůdné nůžky. To už ani nejsou nůžky... To... je. To je smrt!!! Stále je blíž, už... Áááááá!...

• Vedle “Grošákových chytrých novin” vyšlo v běhu roku 1995 šest kusů “Malých Grošákových novin” Maštal, což byla nesamostatná příloha novin Hranický týden. Dvěma nejhezčími texty z Maštalky uzavřeme tuto Maštal. Povídka “Nůžky-pomsta” vznikla 26. prosince 1994 a otisknuta byla v Malých Grošákových novinách Maštal č. 1 v Hranickém týdnu č. 4 / 3. února 1995, s. 4

Zpět na začátek.

n G (Jiří J. K. Nebeský): Sežeretěto. Maštal, Grošákovy chytré noviny [1,] 1996, č. 9-10, listopad, s. 128

V květnu (1996) vyšla sbírky Olgy Jiříčkové a od té chvíle mě straší, že o ní budu muset něco napsat, slibovanou recenzi pro Hranický týden se mi podařilo uhrát na pár řádků: “Sežeretěto mlaská vzácně ucelenou řečí a nic tomu neubírá, že tématický okruh veršů je “předmaturitní”, tedy že témata sama můžou někdy malovat staršímu čtenáři úsměv po obličeji. Jak je ale Jiříčková zpracovala, o to jde. A tady je myslím slušně zrající talent, výraz je jednoduchý, žádné časté “vření vesmíru” (tj. syndrom velká huba) ani “ňákej magorskej všehomír” (syndrom underground), ale básnivě zvonivá konstatování: “neutrální ticho zvonků”. Autorka ráda zosobňuje nejrůznější abstrakta a kouzlí s nimi a se všemi kytkami, hudbou, věcmi a cizími slovy pěkné papírové růže. Sežeretěto je písnička na jarmark ve světě roku 1996. Flašinetová klika se točí a Jiříčková zpívá o vztazích, které jsou stejně lechtavě vážné jako smrtelně směšné - báseň Vztahy.” (HT 30) Báseň Vztahy mi ale (neu)stále straší v hlavě, je CHYTRÁ. A to se stává u málo básniček. Je to první věc z Kamuflonu, která mi něco dala (a nejen vzala - čas).

Zpět na začátek.

n Olga Jiříčková: [Básně]. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1996, č. 9-10 (listopad), s. 128

* * *

* * *

Teď jsi jak když slunce svítí

Zpět na začátek.

n Alena Bjačková: Stydlivka aneb V záři Helénčina slunce. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1996, č. 9-10 (listopad), s. 129-130

* * *

"Sestra ti posílá sešit a kdy prý jí už dáš nějaký sebraný spisy."

"Ale já už je nemám. Bral sis je ode mne ve čtvrtek."

Lubor si zakrýval oči rukou a slzel, neodpovídal.

• 3. července 1995, poprvé v Malých Grošákových novinách Maštal č. 5 / Hranický týden č. 30 / 11. srpna 1995, s. 4

Zpět na začátek.

n Petr Marek: Robinson na Měsíci. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1996, č. 9-10 (listopad), s. 130-134

-Ano, to by šlo, že jo, Oktáve.

-Neříká se dešcosi, ale dešifrátor, odpověděl Oktávus.

-Já ho zde nenechal. Já ho zde postavil!, vykřikl Oktávus.

-LÉTAJÍCÍ TALÍŘ !!!!!, zařval Oktávus.

Šli se tam podívat a co vidí: Robinson poskakuje a výská kolem létacího talíře s nápisem NUTPEN# [# Ro zapojil překladač, aby Robinson rozuměl].

-To je přece ten talíř, který už jsme málem oplakávali!, vzkřikl vítězně Oktávus a objal měsíčana Ro.

-Tak dobře, přijedu za tři týdny, odpověděl Oktávus.

-No a?, odvětil Ro. -To je docela normální systém!, dořekl.

-Nemohl jsi ho vidět, protože takový systém ještě nikdo nezná! Já jsem ho vymyslel sám! Rozumíš? SÁM! Nikdo mi při tom nepomáhal!, vyrážel ze sebe Oktávus.

-No tak dobře, řekli oba přesvědčeně.

-A neviděl jste na jejich zádech nějaké nápisy, zeptal se Ro.

-Asi to tak nějak bude, souhlasil Robinson, ale to už byli nad Marsem.

-Prosím. Jaké jste měli pocity při letu vesmírem?, zeptal se.

-Protože já jsem fotoreportér, z časopisu 100+1, vysvětlil mu to.

-No tak dobře, řekl Robinson a povyprávěl mu všecko do puntíku. -A přivezl jsem si s sebou měsíčana, chlubil se.

-Prosím vás. Nemohl by ten měsíčan mluvit po česku?

A fotografové se ho zase začali vyptávat jaký je život na Měsíci nebo jak se mu líbí na Zemi a jedna paní se zeptala, jestli na Měsíci také pěstují květiny. Když se jí nedostala odpověď, řek jí Robinson, že na Měsíci sice znají zeleninu, ale že tam neznají okrasné květiny.

-V Praze!, odpověděla ta paní.

-Hele!, zvolal Robinson. -V té kouli je přece Oktávus.

A Oktávus se snesl k Zemi. Potom všechny tři zavedli do hotelu a tam všechno dostali zdarma. Proč? Protože si je všichni vážili a mysleli si, že jsou pány vesmíru.

Zpět na začátek.

n Grošák (Jiří J. K. Nebeský): Jedinkrát souzeni jsme si my. Maštal, Grošákovy chytré noviny [1,] 1996, č. 9-10, listopad, s. 134-135

Slosovatelné losy v okruží losy růží voní

Přerostla nás

Do své ložnice

Který je navoněný nějakou chutí

• 6. dubna 1996

Zpět na začátek.

n Bohra (Kateřina Malenovská): Kristium. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1996, č. 9-10 (listopad), s. 136-137

/ znovu: Kateřina Malenovská: Kristium. Větrný mlýn. Výběr z prací celostátní soutěže prózy Hlavnice A. C. Nora 1997. Hlavnice, Nadace A. C. Nora [září] 1997, s. 76-77

(Tdnn, tdnnnn, tdnn, kde jsi, takže ne, dobře, no jak myslíš, jo, to je v pohodě, hlavně, že je Bůh, díky, ne opravdu tě nepotřebuju, nepotřebuju, kurva, neřvi si, neřvi, až tam člověk dojde, k hovnu sprostých slov, co já teď, kde už bych byla, kdyby ne ty, rozhodně úplně někde jinde než teď, ne do Hrapy se mi už nechce, tam bych se rozložila úplně, jó úplně, já chci malinkatý prostor, kde všechno důvěrně znám, chci jistotu aspoň venku, když uvnitř není, to je prostě super tohle narušování jistot, že jo? Tdnnn, tdnnnn.)

(Kchrrrrr, kchrrrr, kchrr, lalala, někdy je strašně málo chtít, prý, ale já vlastně ani nevím, jestli chci, řeknu chci!, nevím, nevím, nevím, ale chtěl bych se rozletět, ale ne k tobě, to vím, k tobě ne, to město se strašně krásně jmenuje a je daleko a ty teď taky, jako bys ani nebyla, jako bychom se neznali, nikdy a nikdy nemilovali, milovali jsme se vůbec někdy?, prochodili jsme to po hospodách kchrrrr, kchrrr.)

Budu se točit. Točí se točí kolo dokola a až nás smrtka zavolá. Pořád to stejné, ale je třeba měnit místa, kam se díváme, těkat očima, aby se nám ze stereotypu neudělalo špatně, vžm morové sloupy, vžm střechy renesančních domů, vžm kašny, vžm věže kostela, vžm jiný člověk a znovu, znovu? A teď auta lítají ve vzduch, fakt dost divnej svět, tak akorát pro děti.

A propos, uschlá růže a karafiát zapíchlé do džbánečku pokladničky s nápisem Namélásky. Jábykynepasudávamsimelasu. Uschlé a přece pěkné, jelito-kopyto-platí to i pro nás, pro vzpomínky na nás?

V zahradě jsou pávi, opice a havěť, ale jinak je to všechno tak krásně zbarvené, protože dneska poprvé po sněhu je hezky, a tak zahradu výjimečně otevřela ta paní hlídací, přestože opodál se kácí stromy, jedna desetina zahrady se otevřela, desátek pro Krista a já ty dvě děti mám v podstatě ráda, ale tebe bych teď měla radši. Tam hle pod stromem dlouhé sukně, volné halenky, bubny ne a píšťaly jo, housle, kytary, mlaďoši s vínem a všechno to tolik ladí, všechno to do sebe tolik zapadá a už jsem v Kyselém filmu. Kyselý film je smutný film, ale je v něm harmonie, harmonie smutku, takže se mi v něm líbí, takže smutek až do smrti, takže s tím počítat a neradovat se, protože to stejně neumím a ti mladí kýčaři s hudbou, ale mně se takový kýč líbí a hotovo. Určitě jsou z konzervatoře.

Velikonoce mše budou - budou bez tebe a jsme v kostele, v tomto kostele jsme se s Prďolou modlili, aby se jeho rodiče nerozvedli a nerozvedli se. A teď se tu modlím - buď vůle tvá -, takže nevím, jak to dopadne... rozhodně brečím, protože letos jsem chtěla Krista křísit s tebou, rozhodně brečím, protože řvou i varhany, pozor Azor dávat si v kostele na estetické slzy, tahle nejsou ani estetické, ale bohužel ani duchovní. Konec slz, radost není harmonická, ale v kostele možná jo. Vstal z mrtvých, největší křesťanská pařba v roce, po třech dnech se zase rozezvučely zvony tdnnnn, tdnnn, tdnnn, ať i ti co nevědí, vědí, že se něco děje. i chlastač z konzervatoře otočí hlavu ven z pajzlu a řekne: “Co je vole?” No a co, že chceš rozletět ke mně ne, no a co, že milovali jsme se někdy, no jó-kchrrr... ...ale jinak je to všechno krásně zbarvené.... jedna desetina zahrady se otevřela... desátek pro Krista... S Prďolou jsme se modlili, aby se jeho rodiče nerozvedli... ...a nerozvedli se. Co tě nezabije, to tě posílí!

• 25.-27. června 1996

Zpět na začátek.

n A. L. Chobot (Jiří J. K. Nebeský & Hynek Polák): Konec školního roku – Grošákovo oko [7]. Maštal, Grošákovy chytré noviny [1,] 1996, č. 9-10, listopad, s. 137-138

Mohlo by se zdát, že na konci školního roku není žádný důvod k oslavě. Naše parta pivařů z 59. ulice na to má jiný názor. Je sice pravda, že vysvědčení nebývá nejlepší, ale přeci jenom je to konec školního roku a čili důvod k oslavě. Čtverky - taky známky, řekne vždycky otec a dá mi do ruky dvě stokoruny, abych to šel pořádně oslavit. Zazvoním ještě na Tonyho a parta je definitivní.

Tony se usměje, vytáhne z kredence pípu a narazí štěně. “Naliju každýmu, kolik vypije,” zahuláká a za pět minut není co pít. Tonyho to trochu překvapí, i když partu dobře zná, ale nenechá se vykolejit a jde pro nějaký lahváče. “Tady se bude pít až do rána!”, zařve a spolkne sklenici tekutého chleba.

Holky i kluci postupně odpadávali a blili. - “Když to neumíte, tak nechlastejte,” řek Fredy, kterej se mnou jedinej vydržel. Vrátili jsme se na chatu a probudili Tonyho, ten měl ale dvakrát větší žízeň než my dva. Chvíli mlsně obcházel po místnosti, pak si vzpomněl na svůj tajnej úkryt. Se slovy: “Jak na Nový rok, tak po celý rok!” otevřel dveře do sklepa. Zrovna odbíjela půlnoc, feťáci už šli spát, ale pro nás den teprve začínal. To, co jsme viděli, nás zprvu ohromilo, pak jsme to ale spočítali a zjistili jsme, že tisíc beček není pro tři lidi zas tak moc. Někomu by se možná mohlo zdát, že je to na noc docela slušná zásoba, ale pro mě, Fredyho a Tonyho to bylo jako nic. Vzpomněl jsem na loňskýho Silvestra, když jsme sami dva s Tonym udělali za necelou hodinu milion beček. Pravda, byli jsme tu noc vyhládlí ze záchytky, no ale jsme přec slušný lidi, tak jsme to nepřeháněli.

Když už chvilku hořel, povídá z legrace Fredy, že bysme na něm mohli opékat vuřta. Sotva to dořekl, sežehl mu Tony jeho číro, kterym se chlubil po celý Padesátdevítce. Zbyl mu jenom ohořelej ježek. Na ten jsem mu napíchl pár jablíček, které si odnesl do nory. Tony vyběhl do lesa a stal se z něho světélkující pařez. Zůstal jsem sám. Pomalu se mi začala klížit víčky, usnul jsem a zdálo se mi, že jsem sám na jeden nádech vypil čtyři miliardy beček.

• Vzniklo a vyvěšeno na nástěnce v radosti nad Al manakhem na devadesátýčtvrtý [Opava, leden 1994] z hlav Pecivála a Grošáka.

Zpět na začátek.

n Grošák (Jiří J. K. Nebeský): Záznamník. Maštal, Grošákovy chytré noviny [1,] 1996, č. 9-10, listopad, s. 138

Zpět na začátek.

• Maštal • Grošákovy chytré noviny • číslo 9-10 • listopad 1996 • Redaktor: Grošák • Adresa redakce: Slez. univerzita v Opavě, Č-D 1 & Hviezdoslavova 18, Hranice • Vydává Nakladatelství Kulturního sdružení Unarclub LS† D • Sazba: Grošák • © Grošákeum 1996 •

Zpět na začátek.

n Rejstřík Maštale 1-10, 1994-1996. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1996, č. 9-10 (listopad), s. 139-140

s. 1-12 / Maštal 1 (listopad 1994) • 13-28 / Maštal 2 (prosinec 1994) • 29-44 / Maštal 3 (únor 1995) • 45-60 / Maštal 4 (květen 1995) • 61-76 / Maštal 5 (říjen 1995) • 77-92 / Maštal 6 (listopad 1995) • 93-108 / Maštal 7 (prosinec 1995) • 109-124 / Maštal 8 (březen 1996) • 125-140 / Maštal 9-10 (listopad 1996)

[B - poezie • M - paměti • P - próza • S - - scénář • T - text • * - spoluautorství]

Alena Bjačková [Ališaj]

Sen z 23. července 1995 / 70-71 / P

[Básně] / 64-65 / B

Libor Hanuš [Papuč]

[Básně] / 128 / B

[Básně] / 99 / B

Víš, štěstí je krásná věc / 15-16 / P

Kateřina Malenovská [Bohra]

Petr Marek [Králíček, Doktor]

Jiří J. K. Nebeský [Grošák, Dement]

Značky / 12 / B

Jak překládám Tomáše ze Štítného / 106-108 / T

Šest let nakladatelství LS† D / 122-24 / T

Jiří Y. H. Nezhyba [Zelený]

[2.] Náš úděl / 25 / T

Iva Janžurová / G / 34

Roman Bortel: Něco za něco / G / 6-7

Zdeněk Eliáš: V pseudorytmoběhu / Petr Marek / 64-65

Scott Frost: Paměti agenta FBI / G / 5

Olga Jiříčková: Sežeretěto / G / 128

Petr Kantor: Proč? / G / 71-72

Martin Krčma: Chuť zblázněných nálad / G / 98

Radek Tumlíř: Devět růží / G / 16-17

Štěpánka Žandová, Dana Trčková, Aleš Marek: Delikátní modlitby / G / 80-81

Zpět na začátek.