Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 6 (listopad), Hranice - Opava, Nakladatelství Kulturního sdružení Unarclub LS†D, 16 s.

[reakce: Milan Havrda: Recenze – Maštal č. 5. Hranické noviny 2, 1995, č. 42, 20.-26. října, s. 3; JJKN (Jiří J. K. Nebeský): Futrál stojí v Maštali na štokrdleti. Hranický týden 1, 1995, č. 44, 17. listopadu, s. 4]

(1) Grošák, Nalezinec, s. 78 (báseň) – plné znění

(2) Vladimír Fekar, Střep a stín, s. 78-80 (povídka o tajuplném hlasu) – plné znění

(3) G, Delikátní modlitby, s. 80-81 (recenze Štěpánky Žandové, Dany Trčkové a Aleše Marka Delikátní modlitby, 1994) – plné znění

(4) Libor Hanuš & Petr Marek & Jiří Nezhyba, U babičky, s. 81-84 (scénář televizní hry) – plné znění

(5) František Martin Bašík, Přízrak, s. 84-70 (povídka o sebevraždě) – plné znění

(6) (anonym), Jediný představitel!!!?? – Grošákovo oko [4], s. 87 (leták) – plné znění

(7) Doktor & Dement, Měsíční krajina, s. 88 (písňový text) – plné znění

(8) Zpěvák hrabě Grošák von Gulina, Dvě poznámky k Mastičkářovi, s. 89-90 (úvaha z literární historie) – plné znění

(9) Zpěvák hrabě Grošák von Gulina, Šudlíbudlí, s. 90-92 (úryvek z básnického deníku) – plné znění

(10) Tiráž, s. 92 – plné znění

n Grošák (Jiří J. K. Nebeský): Nalezinec. s. 78

Zpět na začátek.

n Vladimír Fekar: Střep a stín. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 6 (listopad), s. 78-80

/ znovu: Vladimír Fekar: Proměny a variace (prózy první pětiletky 1992-1997). Brno, vlastním nákladem 1997, s. 4-5

Vladimíra Fekara znám už dlouho, od chvíle, kdy Fiasko nacvičovalo hru Abuladze, on ve stejné budově navštěvoval taneční kroužek. A tak jsme se setkali. Vladimír Fekar se uchytil u novin a v únoru 1992 začal připravovat měsíční (pak čtvrtletní) kulturní přílohu týdeníku Přehled s názvem Spring, k vydání nedošlo, zato vydal svou sbírku Live Session (pseudonym Insid Prison, Hranice 1992), z níž zase já část Chrám červů vydal ve sborníku Klofáč (Hranice 1992), k jehož výtvarné podobě mě inspirovala právě Fekarova sbírka. Toho roku Vladimír Fekar opustil místo redaktora Přehledu a odešel do Opavy studovat a psát do novin. Na začátku 1993 jsem se redaktorem Přehledu stal já, abych v září následoval Fekara do Opavy. To je dokonalé. Vladimír Fekar je pro mě především básník, věnuje se ale i lyrické próze, a s ní dostává v Maštali slovo právě teď.

Teď byl sám - se svou tmou. Nebýt sám doma, nikdy by se k tomu neodhodlal. Ale dnes matka odjela bůhvíkam a otec se toulá bůhvíkde. Chtěl mít pro svůj černý šátek opravdový bílý klid. Zavázal si oči. Aby se vyzpovídal. Chtěl, aby sám sobě dokázal sdělit, proč je jiný než ostatní, proč oni nejsou jako on. Věřil, že uzavřen jen v okruhu svých myšlenek to dokáže. Proto teď tak bezbranně seděl uprostřed svého pokoje - s černým šátkem kolem očí - a usilovně se snažil definovat otázku, na kterou by z něj mohla samovolně vyplout dostačující odpověď. Ale jeho mozkové buňky byly hluché. Neslyšely, že je volá, že se halasně domáhá jejich řeči.

"Chtěl jsi přece, aby byl celý svět jako ty. Nebo se mýlím?"

Zpět na začátek.

n G (Jiří J. K. Nebeský): Delikátní modlitby. Maštal, Grošákovy chytré noviny [1], 1995, č. 6, listopad, s. 80-81

Je název a podtitulem je: “Výbor z poezie”, autoři jsou tři: Štěpánka Žandová, Dana Trčková a Aleš Marek. Každý má k dispozici zhruba 10 stránek. První je Štěpánka Žandová.

Má ráda aforismus, nebo ho její básničky připomínají. Zveršované pocity a postřehy svého věku - nejlepších let. Často psáno, často zažíváno. To je asi taková příležitostná poezie třicátnického (?) střízlivění. “Není mi sedmnáct / už znám své křížky. / Chtěla bych vytvořit titul tvé knížky.” (Pozdní). Ono je asi pravda, že básník a básnířka (jakýkoliv autor) musejí být trošku výš než norma, trošku pronikavěji vidět, básníků a básnířek představujících ztělesněný průměr (problémů - témat a stylu) už bylo hodně. Štěpánka Žandová ale zase píše pro sebe a pro lidi, kteří ji znají. A to je jinčí literatúra. Na tu se “nedělají recenze”. Poznámka: Žandový oddíl rámují dvě větší básně (Eva v Adamově rouše a Exhibicionistka) - pokusy o “celé” dílo (interpretovatelné samo ze sebe rsp. z obecné zkušenosti, narozdíl od záznamů osobních prožitků atd.).

Dana Trčková nepochází z hraběcího domu Trčků z Lípy, ta rodina už totiž vymřela. “Ve sbírce relikvií / tvé jméno cyrilicí / voní ambrou” - exotická slova. Hlásí se k tamté linii Wernisch - Borkovec - Pížl - etc, nejasné (o to silnější...) pointy jakoby otvíraly dveře našim očím někam do nové skutečnosti. Ale spíš jen slovní a spíš jen zdánlivě. To už je stylizace Tvůrce. Ale ještě na půl cesty, jak ukazuje třetí obsažený: Aleš Marek.

Nemusíte to ani souvisle číst a už z dotyků se slovním materiálem poznáte, že autor se zhlédl v romantismu (Máchy se dedikací i dovolává) a jeho novější verzi - dekadenci. A to už samo o sobě žádá velikou míru autostylizace. Otázka je, proč je tento “trend” tak častý dnešní dobou (pro srovnání nahlédněte do všech lit. časopisů mladých autorů i mezi vydané prvotiny). Asi už se civilní notečka přejedla, ale cesta z prázdna to není. “Slovník cizích slov říká, že” slovo umělec je slovo od slova umět, ne slovo od slova umělý.

• Štěpánka Žandová, Dana Trčková, Aleš Marek: Delikátní modlitby (Výbor z poezie). LINX & spol., Praha 1994, 40 stran.

Zpět na začátek.

n (Libor Hanuš & Petr Marek & Jiří Nezhyba): U babičky. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 6 (listopad), s. 81-84

Papuč: Bezva...!

Zelený: To jsem teda zvědavý.

Zelený: Dobře.

Papuč: Tady hrála na klavír sama Anna Pavlovická! Tady! Ano, tady!

Papuč: Vypadni, hnusný! (vyhodí Zeleného ze dveří a zabouchne je) Ták, konečně je pryč! (jde do obýváku, sedá si a s hlavou ve dlaních:) Zase jsem zůstal bez kamarádů! Vždycky to tak skončí! (zvoní zvonek) Proč se jenom hádám! (teprve teď si uvědomí, že někdo zvoní) Jé! Zas je tady?! No, ten uvidí! (otevírá dveře)

Králíček: Všechno je tam, všechno! I Arie, Arie, Arie Pavlovna! (zasměje se) Je tam Arie Pavlovna - zaprvé, víš jak tam...

Králíček: Nesmysly? Kdy vykládá nesmysly?! To ty!

Králíček: Nech toho! Nebo... (lehá si na gauč) ...nebo si lehnu! Á, už ležím, vidíš!

• Televizní incenaci U babičky vytvořili roku 1990 Libor Hanuš (Papuč), Petr Marek (Králíček) a Jiří Nezhyba (Zelený). Do scénáře ji 19. června 1994 přepsal Jiří J. K. Nebeský (Grošák). Text na veřejnosti poprvé zazněl 16. září 1994 v galavečeru Unarclubu Rocháto, je totiž "určen pro hlasité čtení."

Zpět na začátek.

n František Martin Bašík: Přízrak. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 6 (listopad), s. 84-70

Bylo tak tklivé počasí, pošmourno, a přeci tak krásně, asi tak, jako při našem posledním setkání v Mnichově Hradišti. Rozhodl jsem se tady, že zas jednou se tam podívám. A rozhodně toho nelituji, že jsem se tak rozhodl. Nádherná cesta, celou tu dobu (asi 3 hodiny - šel jsem velmi zvolna) jsem z prvu přemýšlel o věci, která mne očekává, ale později, když jsem přišel v místa úplně pustá, nechal jsem toho, bylo to příliš materialistické, realistické, než abych tím mohl, byť jen v myšlénkách znešvařovati své okolí.

Kolem úplně ticho - pusto, jdu asi v polovině skal po levém břehu Jizery, ach skvost, divoké skály, omšelé, stromy, pokud byly listnaté - opadané - dole skákala Jizera - zde docela malá, po kamenech, místy hluboké tůně, že nebylo ani možno dna dohlédnouti a protější břeh ještě divočejší, ještě pustější, protože tam ani ta stezka není. Vzpomínal jsem, vzpomínal a díval jsem se na ty známé tahy na fotografii, kterou jsem vyndal z tašky, a potom - stál jsem zrovna na takovém skalním výběžku hodně vysoko nad vodou, - dole zelenala se zlověstně tůň Jizery, tak hluboké v těchto místech, že nebylo možno mi ani pozorovati, že se voda pohybuje - jako kdyby to byla stojatá voda, nevím kdo mi vnuknul tu myšlénku, kterou se vlastně již měsíc zabývám - pomyslel jsem si, že by se tu zde krásně, ach krásně dalo zemřít, ano, daleko od lidí, nikdo by to neslyšel, nikdo by to neviděl, a já zůstal bych tam na dně sám, aniž by kdo věděl co jsem - a proč jsem to dělal, vím, že tam by mne nikdo nehledal, - a také nenašel, znáš, domýšlím si ta místa divoká. Ano, již jsem byl blízek tomu - a následující okamžik mne přesvědčil - že nejsem - a což je div veliký v tomto zákoutí v tak pozdní roční době sám - zakrákala vrána, tak dlouze - smutně - a mnou proběhla myšlénka - alespoň má můj konec života alespoň poslední pozdrav - alespoň budu míti na svém pohřbu poslední zlomek žijícího života - poslední hranu - byť jen krákorání vrány - a v tom - zahučel její hlas znovu - tentokráte znovu, děsivěji - výhružněji - tak drtivě, že jsem až cítil, jak mi mráz přelétnul ve všech kostích, jako magnetisován jsem cítil, že se musím ohlédnouti, abych toho ptáka viděl, bylť to přímo hrozný hlas, ani vraní hlas takový nemohl býti - a můj instinkt mne nemýlil, - ohlédl jsem se - a co jsem zřel - nebyl jsem snad nikdy ve svém životě tak překvapen, jako tehdy - za mnou stál - několik málo metrů, ten můj šedivý přízrak - - (tentokráte byl ale oděn v hnědý kožený kabát) mojím mozkem prolétla šílená myšlénka, jsem stopován, špehován, nechť ten člověk je po celý život a po smrti pronásledován, tím tříhlavým Kerberem, (jak stojí v řecké mythologií) a měl jsem tak příšernou zášť proti němu, že bych nejraději byl vraždil, pocit pro mne dosud skoro neznámý, později potom, když jsem o tom uvažoval, tak jsem si musil přiznat, že ten člověk nešťastný mne přivedl poprvé, ale důkladně, z rovnováhy a z mé obvyklé chladnosti.

"Co?" A já jsem prudce se otočil - a nastala vzrušující - nervy drásající honba - on napřed a já za ním, chtěl jsem konečně věděti, co ode mne chce, jakým právem mne pronásleduje a jaké cíly má. Teren naprosto neschůdný, který se naprosto nehodil pro nějaký závod v běhu - a já jsem skoro vůbec neznalý lezení po skalách - ale hned jsem se za ním pustil, přeskakovali jsme srázy, rukama se chytali stěn, kameny pod námi padaly dolů do hlubin, velký rámus způsobujíce - my se ale honili jako kočky - jak opice jsem lezl za ním se skály na skálu přes příkopy - strže, prameny - ale měl náběh - větší praksi - a já zůstával ponenáhlu, ale jistě pozadu. Napjal jsem z posledních sil - a skočil opět přes nějaký útes - ale již zde nebyla ta pružnost a já se stíží zachytil rukama skalního výběžku, spodní okončeniny zůstaly ve vzduchu, chtěl jsem jimi nalézti nějaký výstupek, nemožnost, jen jsem drolil malé a větší kameny, které jako střelné rány zapadaly pode mnou do vody, - skutečně kritická posice, - síly málo, nemoha se nikde podepříti, ohlušující a lekající padání kamenů pode mnou, - nikde ani človíčka? Co dělat? již jsem se pomalu viděl dole, s roztřískanými údy, krví zbrocen - ale nikoliv mrtev. Ach, zde jsem poprvé jaksi - v myšlénkách - přežíval pozvolné umírání ve velkých bolestích - bez pomoci.

Ale - jaký v tom je úmysl, je mi hádankou, vrátil se můj pronásledovaný stín a přízrak (neviděl jsem jak ke mne přišel) a vytahoval mě nahoru, zvolna, těžce, já nemohl jsem mu pomoci, několikráte jsme se dostali do nebezpečí smrti oba tím, že spadneme dolů, do jakési propasti s vodou dole - ale - vis maior nechtěl - dostal jsem se nahoru přeci, nyní několik vteřin jsem nebyl mocen ani slova, ani pohybu - byl jsem strnulý - zachránil mne přízrak.

A sebral jsem se, a pokud mi to chůze dovolovala, odešel jsem do Semil - nikoho jsem nepotkal, jako v prvé části této cesty, mysl rozbouřená, již jsem nevšímal krásu - divokost a melancholii okolí - přemýšlel jsem o tom, co jsem to prožil, a jedna otázka zůstala nezodpověděná: "Ale proč, proč, proč se to stalo?"

Zpět na začátek.

n (anonym): Jediný předtavitel!!!?? – Grošákovo oko [4]. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 6 (listopad), s. 87

Ve čtvrtek, jak oznámilo Svobodné slovo, ve svém vystoupení na Václavském náměstí Václav Havel řekl, že Občanské fórum, jež vzniklo počátkem tohoto týdne z různých opozičních skupin, je dnes jediným faktickým představitelem jediné vůle. Jaké jediné vůle? Jakým právem mluví jménem stovek a tisíců pracujících, kteří zasílají svá stanoviska, volají po klidu a stavějí se proti vyhlášení generální stávky, jež jenom může znamenat hospodářské ztráty?

Cítí se snad už být pánem této země? Odepsal všechny stoupence socialismu u nás? Říká, že přijímá návrhy těch či oněch ekonomů, jak naši zemi vyvést ze stávajícího systému do demokracie, svobody, plurality. O jakou demokracii a svobodu jde, se zatím nehovoří. Je k tomu důvod. Havlem požadovaná práva totiž budou znamenat i umožnění vykořisťování jedněch druhými, což okleští jim vyhlašovaná jiná práva. Že zítra, pozítří, za rok jsem přijdou se svými požadavky nejenom naši bývalí majitelé továren, bank, filmových ateliérů a jejich potomci, ale i Mannesmannové, následníci vlastníků firmy SELLIER a BELLOT. Pak třeba i sudeťáci. Souhlasí s tím většina lidí u nás? Sotva. Za jakou jedinou vůli a jediné faktické představitele tedy Václav Havel mluví?

Zpět na začátek.

n Doktor & Dement (Petr Marek & Jiří J. K. Nebeský): Měsíční krajina. Maštal, Grošákovy chytré noviny [1], 1995, č. 6, listopad, s. 88

V tý raketě byl člověk

Tu světovou krajinu

Zpět na začátek.

n Zpěvák hrabě Grošák von Gulina (Jiří J. K. Nebeský): Dvě poznámky k Mastičkářovi. Maštal, Grošákovy chytré noviny [1], 1995, č. 6, listopad, s. 89-90

Jakto? Naši představu kostelového “vážna” nesmíme přesouvat do 14. století, kdy kostel plní mnohem víc funkcí než dnes. A taky: Mastičkář nezesměšňuje pravdy křesťanství, paroduje pouze vnější formy “náboženského života”. V polovině 14. století byly Čechy “plně pokřesťanštěny”, křesťanství bylo jedinou možností, takže jeho “parodování” nemohlo být “polemikou” s ním jako náboženstvím. To je ovšem zásadnější problém - povaha parodie a vůbec humoru v průběhu času.

Často se odkazuje k pasážím, údajně parodujícím náboženské motivy, mluví se o parodii Zmrtvýchvstání. Ve verši 276 Muzejního zlomku přináší Mastičkářův sluha Rubin s Abrahamem jeho nemocného syna Izáka. Abraham (židovská jména evidentně neodkazují ke stejnojmenným postavám ze Starého zákona, ale představují pravděpodobně typická židovská jména středověku) žádá Mastičkáře-Severina o uzdravení Izáka, ten se “modlí” a lije Izákovi na zadek jakousi břečku, ten pak: “Kak tho, mystrze, dosty spach, / A wsak yako z myrtwych wstach, / K tomu sye bezmal neosrach.”

Zaprvé: “jako z mrtvých vstal” neznamená “z mrtvých vstal” (Abraham: “By my mohl vleczyty meho syna,” tj. Izák byl pouze nemocen). Zadruhé: Vzkříšení z mrtvých neprobíhá v Evangeliu pouze u Ježíše, on sám křísí několik lidí (M 5,41, J 11,44, J 7,15), mrtvou ženu křísí i Petr (Sk 9, 40). Celá scéna uzdravení Izáka je spíš ohlasem na praktiky tehdejších lékařů či na zázraky (jež zde nezpochybňuji), kterých jsou plné desítky legend, předčítaných v kostele.

Mastičkář obsahuje řadu epizod, které jsou víceméně samostatné, podobná skutečnost však nastává i na “nižší” úrovni, tedy v jednotlivých verších. Ve středověkém písemnictví se běžně setkáváme s citátem (většinou biblickým) jako organickou součástí textu. (V případě Mastičkáře se mluví o verši 100-103 Muzejního zlomku jako citaci-parafrázi veršů “Zloba zlým sě vždy obrátí, / dobré sě dobrým vždy otplatí / a kdož zle miení, ten vždy ztratí.” z Alexandreidy.) Mastičkář obsahuje množství dvojverší, jež stojí “mimo” děj tak nápadně, že se vtírá otázka, nejsou-li ustálenými slovními spojeními - průpovídkami, jež byly vřazeny do textu.

Například: “Uytay, myly ydonechu! / Dawye lyudem dosty smyechu.” (verš 3-4 Muzejního zlomku), “Czos prawyu, wyerste my gystye, / Yaksto rozcye na syey tystye.” (47-48), “A wy pany, chczetelý dobrzy byty, / Mozete gyey kygy byty.” (71-72), “Rubine wo pýstu? / Sed, mystrze, dyrzy za rzyt tystu.” (rsp. Wo pýstu? Drzy za rzyt tystu!, 74-75. Toto místo bývá interpretováno jako parafráze Hospodinova “Kde jsi?” z 1. Mojžíšovy knihy 3,9, podle mého ovšem neopodstatněně. Netvrdím ovšem, že biblické citáty Mastičkář neobsahuje.), “Postrpalku! mohl by mluwyty tyssye, / Azby sye oborzyly chyssye.” (396-397) atd.

• Z Grošákovy seminární prácičky Mastičkář z roku 1994.

Zpět na začátek.

n Zpěvák hrabě Grošák von Gulina (Jiří J. K. Nebeský): Šudlíbudlí. Maštal, Grošákovy chytré noviny [1], 1995, č. 6, listopad, s. 90-92

Voní kouř frkouška, koníci lokomotivící propluli mořem Habuvejem do betonových balónků nástupišť se rozdýchali.

Sedí v pokoji mezi stolem a postelí. Malá Katuška odčesává mrtvé vlasy od živých vlasů. Měli k obědu opékaný salám jako propečená uzenina a brambory a živou okurku.

Malá Katynka se opírá o kamenný sloupek v zábradlí, voda hučí hukotem strašný klák kostlivých stromů se dere. Sedí na podstavci, lakoj, není to tak hrozné se zimou, odhání (on) komáry a komářice a komáříky, nad obzorem vyřezaných stromů kvoká měsíc měsíce. Malá Katynka se koukala zavřenými okny do zámku a on ji držel na ramenou, nohy kameňkom mravencům tarasily cestu, v přilbě z kašny se rozvila hnida, omamná vůně natáhla keřům krky a do slatin pasti. Pocit našlapuje jak to jen jde.

Na míle dlouhá legenda / poslouchejte oslovení vody / tmavý zelený povlak fačuje zhmožděninu chvíle, tmavý zelený povlak se lepí ke dnu. Pozor, za chvíli se to blíží, pochodem, za keřem šustí papír chůze, zprostředka špalírem trsů trávy a drolu kámen se vymotává Džugaj, řeka má pevninu peřiny, řeka se nadýmá a tráví kořeny a bahno, řeka se houpá u veliké osiky.

Ve 4 hodiny vstávat a zatopit v sedmeru kamen. Sedmero černých uhláků a jedna je košulka a je až v Brazílii. Od 6 do 14 ve fabrice - klicho po pěšině strojů, mám chvíli na svačinu, drobek váhá, jestli spadnout, zachytit se na kalhotech, dočista alles sekundu znamená. A do 17 v Závodní škole práce, montérům do Brazílie malá slovíčka - nekonečné děti, ve dne v noci zhasínám karnevalový lampión. (A jdu po zmoklé zemi, jako teď, tady se dělá velká louže, v devětasedmdesáti oceán překročit.) Slova jako kobylky dopisy žerou.

* * *

Dvojice soch vidí a pozoruje a vidí, jestli za sebou nenechávají čáru, obcházejí systematicky celý zámek, zkoušejí: jestli všechny kliky pevně drží kapesníky s uzlíky. Malá Katynka má smích, že si omylem plivnul na nohu, práh jim boty rozváže a rozepne knoflíky, vstup se chystá, cink - dank železničního hlášení, listování jízdního řádu. Jedna klika povolila, jsou uvnitř, ale nechce se dál - sál sál, všecičko pryč! On jít dál nechce, ona by snad chtěla.

Zpět na začátek.

• Maštal • Grošákovy chytré noviny • číslo 6 • listopad 1995 • Redaktor: Grošák • Adresa redakce: Slez. univerzita v Opavě, ČL3 & Hviezdoslavova 18, Hranice • Vydává Nakladatelství Kulturního sdružení Unarclub LS†D • Sazba: Grošák • © Grošákeum 1995 •

Zpět na začátek.