Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 5 (říjen), Hranice - Opava, Nakladatelství Kulturního sdružení Unarclub LS†D, 16 s. – obsah

[reakce: Milan Havrda: Recenze – Maštal č. 5. Hranické noviny 2, 1995, č. 42, 20.-26. října, s. 3; JJKN (Jiří J. K. Nebeský): Futrál stojí v Maštali na štokrdleti. Hranický týden 1, 1995, č. 44, 17. listopadu, s. 4]

(1) Grošák, Teritorial, s. 62 (úvodní slova k časopisu) – plné znění

(2) A. Ališaj, Sen bořičský, s. 62-63 (sen) – plné znění

(3) Zdeněk Eliáš, Básně, s. 64-65 (čtyři básně) – plné znění

(4) Petr Marek, Zdeněk Eliáš: V pseudorytmoběhu, s. 64-65 (recenze Zdeňka Eliáše V pseudorytmoběhu, 1995) – plné znění

(5) Zpěvák hrabě Grošák von Gulina, Velké vedro, s. 66-70 (povídka o slepici) – plné znění

(6) Bedřiška Jitka Dohnálková, Sen z 23. července 1995, s. 70-71 (sen) – plné znění

(7) G, Proč? Petra Kantora, s. 71-72 (recenze Petra Kantora Proč?, 1995) – plné znění

(8) Petr Kantor, Básně, s. 72-73 (dvě básně) – plné znění

(9) Hraboh Bohra, Hrabohův sen, s. 73 (sen) – plné znění

(10) Daa Lee, Jsme jak(o) stádo – Grošákovo oko [3], s. 75-76 (báseň) – plné znění

(11) Grošák & Zelený, Zkouškové období, s. 76 (mikropovídka) – plné znění

(12) Tiráž, s. 76 – plné znění

n (Grošák) (Jiří J. K. Nebeský): Teritoral - Úvodník II. Maštal, Grošákovy chytré noviny [1], 1995, č. 5, říjen, s. 62

Další Maštala je rok skoro od tej prvé. Beru si slovo: Jmenuji se Grošák. Bude obrázek, který nikdo nezná. Je z knížky Jaro Douši Lesní kvítí - junácká poesie 1926 (Brno 1934). Ve skutečnosti je to tam název básničky, takže takový vtip.

Zpět na začátek.

n A. Ališaj (Alena Bjačková): Sen bořičský. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 5 (říjen), s. 62-63

"Na ty kecy se ti můžu, ty mně máš co poroučet!" Chvilku mě lekal vypleštěnýma očima, švistnul slípce za krk, utrhl jí křídlo a hodil ji do kupy zgarbů.

Běžím po schodech do bytu a vím, že se mám bát o kočku, protože se nenávidím s otcem. Přemýšlím, jak mu naoplátku zaškodit. Zítra budou ty jeho vergly ve sběrně. ZA UTRŽENÉ PENÍZE SI ZAKOUPÍTE MNOHO HEZKÝCH VĚCÍ. Třeba nějaký malý nenápadný spotřebič, co žere hodně elektriky, někam, kde na něj dlouho nepřijdeš. Pak si to zacvakej, škrťo.

Běžím a nezadýchávám se, na klice visí černý chuchvalec. Uzel se šmodrchá a nechce dolů, ale ono už je to jedno, kromě toho kdyby kočka přežila, neměla bych takový důvod k rozhořčení, ještě bych se já mohla stát tím zlým. Jenom pěkně tuhni, číčo. V chodbě jsou pootevřené dveře na záchod. Fotr tam trůní a myslí si, že teď vládne. Jsem jediný světlonoš, jediná nepotlačitelná osobnost z celé rodiny; ta se sesedla za jinými polootevřenými dveřmi, v černých šatech si šušká sobě do uší, že bych se měla krotit, je to přece otec. Tak praví rada starších. DÍKY ZA KAŽDOU NOVOU RÁNU; teď se mám proč litovat, nač se vznášet na vyšší šprycli morální dospělosti.

Strhnu ho z mísy a chci něco říkat, jsem kozoroh a mám podle toho potlačovat emoce. Seru na hvězdy a nemůžu přebytkem vyjevovaných pocitů mluvit, hyzdím slova, překřupávám morfologické švy, párám pravidla tvoření českých slov. Měl natažené nohy, sedím na nich a kopu ho pod bradu vší silou. Uhýbá, ale nebrání se, biju, ale nedávám tvrdší zásahy než veš listem papíru A4 ze sešitu AŽ DOSLOUŽÍM, CHCI DO SBĚRU, pohybuju se zpomaleně, namočím si vlasy do kočičince, kočka visí, nemůžu se mstít, křeč mě drží za límec, rodina se pohoršuje. Když vstanu, jsem vpořádku, v pokoji na gauči se bratr o nic z rodinných šarvat nezajímá. Skočím mu na klín a jsem lehká:

Zpět na začátek.

n Zdeněk Eliáš: [Básně]. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 5 (říjen), s. 64-65

A jdeme dál. Maštal má jednu nevýhodu - vychází zároveň v Opavě i v Hranicích, to znamená, že vždycky určitá její část je pro opavského (hranického) čtenáře nesrozumitelná, ale nedá se nic dělat, následuje první průzor do projektu Kamuflon - básnických kouzel nechtěného a zároveň edice debutů, která vychází v Hranicích, pro Maštal vybíráme to nejlepší (v mezích prvního vkusu) z dvaatřicetistránkových sbírek. Tentokrát je to (s recenzičkami) poezie Zdeňka

* * *

* * *

Starý gramofon a bouře po poledních

Zpět na začátek.

n Petr Marek: Zdeněk Eliáš: V pseudorytmoběhu. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 5 (říjen), s. 64-65

V roce 1992 vyrobil Zdeňa Eliáš ultrasamizdatovou knížečku s názvem 36 vizí a moudrostí pro každý den, na jejíž úvod napsal "nevím, co si mám o tom myslet". Představil se v ní kamošům jako poetický civilista s jemně ironickým nadhledem. Většina kousků této sbírečky stála na principu zbásnění všednosti a jejím následném poetickém rozložení, vedoucím buď k depoetizujícímu odhalení či v druhém případě ke zcela abstraktní pointě odpovídající duchu té které fantazie. Zdeňa leckdy "vyrval" námět (problém, téma) až okatě "z ničeho", což taky nemohlo vždy fungovat a u několika kousků zůstalo u nicneříkavosti. Soubůrek ale čímsi velmi dobře držel pohromadě. Voněl z něj totiž vzduch jakési obyčejné opravdovosti, kterou narušovaly jen některé (nezáměrně?) klišovité takymoudrosti jako "Žena je jako polévka / horká pálí / studená nechutná". To všechno ale dokázal částečně ospravedlnit samotný malinko ironizující název sešitku.

Svou další, oficiálnější, básnivou parádu, která vyšla nedávno v edici Kamuflon nakladatelství LS†D, pojmenoval Zdeňa podivným názvem V pseudorytmoběhu. Pro čtenáře neznalého Eliášovy jemnoironie je tento název jaksi "intelektuálsky pseudo- na druhou", vypadající, že si hraje na něco, čím není. A jisté takové stopy se při čtení jeví k vyslídění. Na rozdíl od "vizí a moudrostí" je "běh" chaotický a formálně jej drží pohromadě jen málo. Zdeňa se totiž částečně vzdal jedné své devizy - jednotného stylu. I témata se změnila. Vize předkládaly všemožné světové věci, kterým teprve básník přisuzuje role s lehkým odstupem glosátora. Běžec Eliáš do svých veršů zcela vtrhnul jako konkrétní postava s konkrétními problémy, prožitky, pocity, názory a pochybnostmi. A to mu často zabránilo v byvší nevázanosti (nehledě na to, že za tři roky se musel myšlenkově podstatně "proměnit" autor sám, takže ona "nevázanost" mohla vzít jednoduše za své). Už to nejsou jen vnější jevy, ale "pod smrkem...", který by dříve vystačil jako námět sám o sobě, "...odpočívá tulák..." a "...ten tulák jsem já".

Zdeňova básnická řeč se proměnila od civilní k "vznešenější" a někdy to neklapne, zvláště když autor neunikne pokušení rýmu. Ten mu totiž většinou nesedí. Zajímavé je, jak se jazyk jednotlivých básní proměňuje tu ve spisovný, tu v ten či jiný dialekt (podivně zapůsobí české "padaj' bomby / padaj'smutně", znějící lépe na nahrávce Zdeňových Tabletek než na papíře). Nový Zdeněk je vážnější a tím také občas nebezpečně klišovější (zvykli-li jsme si skutečný sentiment mezi klišé odkázat), verše o ztracené duhové kuličce jsou extrémním důkazem dvoumožnosti vnímání melancholie (pláč - ironie). Zabalena tedy do podivně pozlaceného roucha přichází k nám (na druhé straně intenzivněji než kdy předtím) postava živého básníka: "Copak o mně víš? / Jsem jen přelud (...) / Pouhý přelud pouhý klam / Jen v okamžiku / Opájím se radostí". A pro nespokojené je tu na závěr verš, který vše obhájí v duchu Eliáše tak jak jej známe, poslední verš poslední básně: "modré jsou zastávky v Hranicích".

• Zdeněk Eliáš: V pseudorytmoběhu. Hranice 1995. Nakladatelství Kulturního sdružení Unarclub LS†D, edice Kamuflon, svazek 4.

Zpět na začátek.

n Zpěvák hrabě Grošák von Gulina: Velké vedro. Maštal, Grošákovy chytré noviny [1], 1995, č. 5, říjen, s. 66-70

/ znovu: J. K. Jiří Nebeský: Velké vedro. Větrný mlýn, výběr z prací celostátní soutěže prózy Hlavnice A. C. Nora 1997. Hlavnice 1997, s. 63-67

Velké vedro smažilo asfalt na pánvích ulic, u Leška prskal na teflonu olej s bublinkami jako hvězdy. Zásadní věc simulace hvězdné oblohy je nepravidelnost viditelných objektů na jejím prostoru. Lešek se zazubil a hodil na Mléčnou dráhu strouhankový plátek. Olej vylétl jako kapky vody při spláchnutí, Lešek překoval úsměv vmžiku na podkůvku, povislé koutky přidaly na tvář dvě svislé vrásky. Ozval se telefon. Drnčení jako když vrabec narazí do polního strašáka ověšeného konzervami. A Lešek se cítil být ve stejném druhu pocitu, noha se mu zamotala do šňůry vysavače, práskl sebou přes hromadu knížek. Lapen, zachycen. Telefonní přístroj dvacet centimetrů před rozpláclým obličejem. Zvedl sluchátko.

Smrdutý vrabec prolétl kolem panelového domu. Pootevřeným oknem zahlédl Leška jak střídavě obrací řízečky na pánvi a střídavě odbíhá uklízet byt. Knížky srovnal ke stěně do tří vrstev, vznikla tím jakoby nová knihovnička místo té pravé staré, kterou nedávno vyměnil za padesát hezkých knížek. Prádlo nacpal do pračky, umyl vanu. Hltavě poobědval. Tuhá vláknina květákového listu byla neukousnutelná. Po břiše lezla Leškovi malá moucha, zaplácnout se mu ji nepodařilo.

Vchodová ústa šedivé hranaté kosatky z panelů se rozevřela a denní světlo vytrhlo ze tmy Leškovu siluetu, z níž brzy vystoupil obličej zmačkaný výrazem znechucení. Postupoval k obchodnímu domu.

-To mám ale štěstí, najít peněženku!, zažertoval Lešek a sebral peněženku z podlahy. -Tak kde bych našel to kilo polohrubé mouky?

-Bylo mi smutno, zalhal Lešek a rošťácky se usmál, -...trochu, opravil se a opusinkoval Janičku. Zpět se svezli taxíkem. Nezajímavý studený větřík narážel čumákem do zadního skla a přidával autu malý milimetr rychlosti.

-V lázních byla skvělá atmosféra, samé výukové zájezdy, blyštěla Janička jako naleštěný obal diáře. -Myslím, že mi to pomohlo, cítím se mnohem líp, krevní obraz je vpořádku, jenom těch bílých krvinek mám teďka zase trochu moc, ale to se spraví, říkal primář, jo mimochodem, je to švagr ministra Dudka, jé, cos to koupil? Já jsem psala slepici, ne krůtu! Potěžkala potvoru.

Duhová atmosféra příjezdu chytla šmouhu a vzápětí druhou - knihovna ovšem Janičku rozčílila o něco víc. Lešek si šel zakouřit na chodbu. Pršelo. Lešek si do prachu schodu nakreslil hravé sedátko a uvelebil se v něm. Zhaslou tmu panelové chodby rozevřelo několikrát po sobě světlo výtahu. Osvětlený kvádr se zastavil a vyšel z něj člověk. Prohlédl si zvonky na levé straně chodby a pak se otočil směrem k Leškovu místu. Ten vzpřímil krk a cuklo mu v oku. A to proto, že poznal prodavačku z obchodního domu.

-Dobrý den, pozdravili se udiveně.

-Ty neznám, přiznal Lešek a dýchl do vzduchu poslední chumel kouře, podobajícího se zmuchlanému igelitovému sáčku. Kolem prodavaččiny hlavy se tak z jeho pohledu utvořila šedivá aura.

-Tak on je to on, houkl si pro sebe Lešek, když se vracel do bytu. A s tím taky vedle Janičky, půvabné pod modrobílou peřinou jako porcelánová panenka, usnul. Snový kombajn ho převezl do jeho oblíbeného snu.

-No, šeptla nejistě Janička.

-Tak to vám musím něco říct: Bůh, který všechno stvořil, poslal svého jednorozeného Syna, aby zachránil svět. Ozval se drnkot telefonu. -Moment, řekl pan ředitel a sáhl po sluchátku.

-Máme doma Bibli?, zeptala se Janička ve dveřích. Lešek se probral. -Půjdu nakoupit, podívej se, jestli tady někde není.

-Našla jste toho Mokáče?, zeptal se náhodou.

-To prostě nejde!, rozčílil se Lešek. Janička mu nevěnovala pozornost. Myšlenka velikosti slepičího oka se zvětšila na vejce - potřeba sekyrkou. A další nápad, půjčit si ji od Mokáče. Možnost seznámit se s ním a třeba i něco o prodavačce zjistit. Sítnice mušího oka se zavlnila se záclonou, moucha si vzpomněla, jak předevčírem lezla po Leškově břiše.

-Do koše se nevejde. A zvednout taky nešla. Byla tak těžká, že se nedala po lince ani posunovat. Lešek ji přikryl igelitem a přestali se o ni starat.

-Víš, já myslím, že nějaký bůh je, nadzvedl opatrně igelit na slepici, -máme ji už tři týdny a pořád nesmrdí, nasál chřípím vzduch a vydechl. -Víš ale, že nemám rád ideologii...a demagogii. Janička už za sebou ale zabouchla venkovní dveře.

-Co šílíš?, zavrzala z polospánku Janička.

Ráno zazvonil budík polnicí. Jakomrtví vstali z peřin, Janička si sbalila svoje věci a zmizela do mlékové mlhy za domem. Neprůhledné moře omývalo okna paneláku i nedalekou škebli obchodního domu s perlou Janou vevnitř. Policejní majáček hledal v moři zločince.

-Jé, zašeptal Lešek a zlehka pohladil tvora, který si mu zatím stoupl k nohám. Tvor měl, jak se mu zdálo, kropenaté tělo, jasně červená očka a žlutý zobák a teď k němu vzhlížel pln radosti, že šťastně přišel z nákupu.

Zpět na začátek.

n Bedřiška Jitka Dohnálková: Sen z 23. července 1995. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 5 (říjen), s. 70-71

Ze soboty na neděli, tedy v neděli ráno v půl druhé jsem se probudila s úsměvem a celá radostná, protože se mi zdál tento sen: Byla jsem přeložená do nějaké školy v pohraničí, ale nevím, jestli to bylo v době, kdy už jsem měla děti, nebo dokonce v době, kdy jsem byla v důchodu. Jednou jsem šla sama po chodbě školy. Najednou mě vzal za ruku muž, který nevím jestli přicházel proti mně nebo za mnou, uviděla jsem z něj jenom levou část postavy, hlavně mohutný, ale už starý zátylek. Okamžitě jsem poznala, že je to člověk, do kterého jsem se hluboce zamilovala o prázdninách po mé maturitě, když mi bylo skoro devatenáct let.

Opět jsme se vzali za ruce a s celým zástupem dalších párů jsme pokračovali v houpavém pochodu. Vtom jsem se probudila. Řekla jsem si, že tak živý a zajímavý sen si musím zapsat. Od té doby neustále přemýšlím o tom: Je už mrtev a zve mě do svého domu? Nebo je to následek současných snah o vzájemné dorozumnění mezi Čechy a Němci? Tenkrát před těmi šedesáti lety, když jsme se loučili, mi dal fotografii, na které bylo napsáno: "Es waren zwei junge Menschen, die hatten sich so lieb, aber eine Abgrund klaffte zwischen ihnen - sie war eine Tschechin, er ein Deutscher."

Zpět na začátek.

n G (Jiří J. K. Nebeský): Proč? Petra Kantora. Maštal, Grošákovy chytré noviny [1], 1995, č. 5, říjen, s. 71-72

Neangažovaná poezie sice je, ale nikdo se k ní nehlásí. Málokdo se ale hlásí taky k angažované poezii. Nechme širší význam pryč, jenom ten užší vemme. Totiž: že každá slušná básnička musí být angažovaná jako ve smyslu “o něčem” - lépe “kvůli něčemu” - tj. má důvod být napsaná, je jasné, ale o čem chceme mluvit, je právě ten význam slova “angažovaná”, který se nám vybaví hned. Zjednodušeně - angažovaná báseň je: prvotní a jediné je heslo, rozšířené na délku básně, která by koneckonců stejně mohla být nahrazena třeba povídkou. “Angažovaný” básník sděluje jasně a srozumitelně, aby sdělil. Kriticko-čtenářské klišé je pak hledat to, co není tak jasné a srozumitelné, tak jednoduché a jednoznačné, umělecký ideál je totiž pochybující, jistota není zajímavá. Petr Kantor píše angažovanou poezii, nepíše o lásce a není sentimentální. I o věcech, ke kterým svůj vztah teprve hledá, informuje (to je přesné vyjádření vztahu mezi realitou a textem v jeho poezii) pouze do té roviny, do které si je ve svém poznávání jistý.

Jako má svá klišé milostná poezie, má je angažovaná poezie (taky) - noviny jako nástroj lži (prostor lesa v iniciačním románu, to právě čtu Román zasvěcení Daniely Hodrové), televize v kontrastu ke své možnosti autenticity jako výrobna snových přeludů, hodiny (zvonící budík) odbíjející dvanáctou, děti hrající si na vojáky jako vyjádření absurdního (dnešního) stavu společnosti atd. To všechno je u Kantora.

• Petr Kantor: Proč?. Hranice 1995. Nakladatelství Kulturního sdružení Unarclub LS†D, edice Kamuflon, svazek 5.

Zpět na začátek.

n Petr Kantor: [Básně]. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 5 (říjen), s. 72-73

Samopaly míří na sebe,

Zpět na začátek.

n (Hraboh Bohra) (Kateřina Malenovská): Hrabohův sen. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 5 (říjen), s. 73

První sen: začíná tím, že Jirku vyprovázím na nádraží (něco jako Svinov), jakože domů jede, pak jsme ale v Kroměříži, jedeme městem, tam někam pod podloubí jak je Melantrich - obchod v otvoru, kde se prodávaly párky v rohlíku, hádám se tam s paní kvůli její neochotě a ona se vymlouvá, že k té paní po mně byla ochotnější, protože byla stará, tak ji přesvědčuju, že nebyla - tvrdá hádka, nakonec ona říká něco v tom smysle, že už tam nemám co pohledávat, čímž mi bere plánovanou větu: že Už tam nikdy nevkročím do takového obchodu (a myslím, že to vyřknu). Pak ale nemám Jirku, ztratil se, není, hledám ho kolem náměstí jak šílená, není, není, úzkost, strach, smutek. Jdu domů, táta naštvaný, prý už Jirka odjel (což jsem si uvědomila pohledem na hodinky - 17:40, 17:46 odjíždí vlak na Hranice). Prý mě šel hledat až někam na Bařice, smutek.

Ráno, už mimo sen mi volal, pak znovuusnutí a druhý sen: Do Opavy za mnou přijela Alena se Soňou, mám radost, jdeme městem, "Soňo, ty jsi tu myslím poprvé, že?", pak k Jelenovi na oběd, těším se, jak je vezmu do nového prvního patra, tam to teď vypadá líp, ale zjišťuju, že nemám ani jednu stravenku, to už se tam zase zjevuje Jirka, který mi nemůže pomoci, a prý, že na stravenkách už určitě nikdo není. Smutek, rozpaky, zjevná nenaladěnost Soni i Alči, rozhodování co dál, napadá mě, že bych mohla na koleje zavolat Janě, aby nám stravenky přivezla. To ty dvě už jdou na prohlídku takové jakoby zříceniny divné - je to červený starý krásný dům, ale místo střechy nepravidelné hradební zdivo. Chodí se tam horem a vychází dolem z takového širokého bílého průchodu, který se svažuje dovnitř domu...

(Zapomněla jsem ještě, že jsem s oběma byla na univerzitě - hlavní budova, tam na dvoře se konala nějaká fyzikálně-matematická přednáška. Mluvilo se tam o nějakém fyzikálním zákoně v souvislosti s vysáváním pavouků, kteří z vysavače zase vylezou, já se přidávám se svým příspěvkem, že stejné je to, když se pavouk spláchne do vany - znám to z televize -, paní přednášející je z toho nóva překvapená a zároveň trochu naštvaná, že přicházím s něčím, o čem ona nemluvila.)

...z toho východu, ale možná taky z autobusu vychází skupinka starších pěkně oblečených lidí a prý ještě na zámek, ten (asi náš kroměřížský, ale v Opavě) stojí na mírném kopci a kolem je šíleně moc krásných rozkvetlých květin, dívají se ještě po zahradě, ta je úplně dole napravo pod zámkem, spolu s nimi jdu dál tou květinovou zahradou a poslouchám, co si říkají (ten zámek je naproti té zřícenině a já tím směrem jdu proto, protože si uvědomuju, že Jana teď končí 13:05 a půjde před syntaxí na oběd, takže možnost stravenek). Ale zatím jsem s těmi lidmi v té zahradě, zámek obcházíme zleva a zjišťujeme, že je to hřbitov plný květin (hlavně fialová a růžová), květiny rostou i mimo malé hroby, pán říká paní, že až zemře, také jí posází hrob takovými květinami (nebo to možná říká ona, že by to tak chtěla) a dodává, že ty květiny budou i mimo hroby, aby z toho i ti ostatní něco měli, růžový malinký hřbitov (vlastně někde v místech, kde je v Opavě park), uvědomuju si, že by tam mohl mít hrob strýc Rafaj, zahnu napravo a u stěny jsou skutečně malé hroby a na jednom z nich je jeho fotografie (z toho mám radost, že mu ji tam teta Liba konečně dala), zároveň ale - takové strašně sytě (pokud to jde) bílé (až strašidelně) bělmo, a taky se mi zdá, že se pokaždé dívá jinam. Dávám se do práce, musím ten hrob upravit, nejdřív se snažím zapalovat svíčku od kalíšku na jiném hrobě, po chvilce zjišťuju, že je rozteklá, a tak vosk namáhavě shrnuju z hrobu. Pak se snažím zapálit kalíšek, ale vůbec se mi nedaří. To už naštěstí přichází Alena a asi i Soňa a já se ptám, jaké to v té zřícenině bylo, že jsem tam ještě nikdy nebyla (sama se tomu divím). Alena se mi snaží pomoci zapalovat, pak donese kytku karafiátů, ale já kytky z jiného hrobu odmítám, objevuje se divnost - mizení hlíny na hrobu, zůstává prázdná bílá plocha, něco jako umyvadlo, s úlevou zjišťuju, že je to na vedlejším hrobě, vracím se ke strejdovu a rozhodnu se, že utrhnu dlouhé fialové květiny, které rostou mezi hroby. Trhám je a to už přichází teta Liba, z čehož mám obrovskou radost, pomůže nám ze svízelné situace, vítám se s ní, objímám, je trochu chladná, vysvětluju, že jsem musela zůstat přes víkend v Opavě kvůli urovnání vztahu s Jirkou (teta u nás opravdu od 3. 5. do 9. 5. byla a byla dotčená, že jsem v Opavě) a tak mám radost, že u nás ještě zůstala. U hrobu už předtím bylo několik nožů a příbor (zmatená jsem z toho byla). Teta ale dává vše do pořádku (typické), jenom zase mizení hlíny, tentokrát na strejdově hrobě, mám z toho pocit viny. Kytky nese, myslím, teta nové. Znovu si uvědomuju Jirkovo zmizení, smutek, proč mě v tom všem nechává? Objevuje se tatínek, a tak se ho ptám, jestli neví, kde je Jirka a on zavtipkuje, že asi v hospodě v Těšnovicích a že až pojede z Bařic, tak se pro něho staví, já úplně vážně říkám: "No to je perfektní!" Smutek ze ztráty. V závěru snu vysáváme s maminkou pavouka na záchodě a v obýváku, moc nám to nejde, protože je ve vzduchu, jsou tu i děti, budím se zpocená.

Zpět na začátek.

n Daa Lee (Dalibor Zverbík): Jsme jak(o) stádo – Grošákovo oko [3]. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 5 (říjen), s. 75-76

• Báseň z dílny Dalibora Zverbíka vznikla 19. května 1991, byla určena pro Inferno č. 3, ale tiskopremiéry se dočkala až dnes.

Zpět na začátek.

n Grošák & Zelený (Jiří J. K. Nebeský & Jiří Y. H. Nezhyba): Zkouškové období. Maštal, Grošákovy chytré noviny [1], 1995, č. 5, říjen, s. 76

/ původně: JURA: Zkouškové období. Přehled 4, 1993, č. 15, 16. dubna, s. 6

-“By mne zajímalo, jak dlouho budu mít tu rýmu ještě?”, povzdychl si Goetz Götz a ironicky se zasmál. Usrkl další hlt z květinkovaného hrníčku plného voňavého bylinkového čaje, teplo jím proplulo jako parník a hned mu bylo o něco lépe. Zbystřil sluch, aby zjistil, jestli je maminka ještě v kuchyni. Nezaslechl nic, co by tomu nasvědčovalo, a tak se pomalu vysoukal zpod peřiny, vklouzl do svých papučí, všiml si, že kus podrážky chybí. -“Zase to psisko!” rozhořčil se, -“zase to babiččino psisko!”

Babička Ema se po smrti svého manžela nastěhovala ke Götzům, nesnášenlivému otci se ji však po půl roce podařilo vystrnadit, a tak nalezla poslední útočiště ve svém osamělém předměstském bytě. Byla opuštěná, nohy už jí nesloužily, do obchodu bylo i na kole daleko, a večer před ní pokaždé rozprostíral takovou samotu, že to bylo až k nesnesení. Za peníze, které odcizila u Götzů toho dne, kdy jí oznámili, že musí odejít, si koupila psa. Byl to trpasličí pinč, jemuž dala jméno Barin. Když potom za pět měsíců umřela, museli se o Barina postarat Götzovi. Neměli ho rádi.

Goetz si přes ramena přehodil teplý župan. -“Všechno už mne dusí tady! Jsem bídák, je tady bída, matku nenávidím, po otcově Smrti jsem zdědil řetízek, po otci papuče, nenávidím všechno, Barina i Stalina!”, křičel a nepříčetně si uhraboval vlasy. Spěšně naházel do kufru své poslední svršky a nejcennější věci. -“Snad to bude všechno! Tak!” Vyběhl do chodby, vtrhl do koupelny, začal napouštět vanu a hořce plakal: -“Co jen to se mnou udělali, na špičku nosu si nevidím. Vždyť jsem sám horší než oni, já takový ale nechci být! Chci pryč! Chci pryč!” Vana se zvolna naplnila, svlékl svůj župan a hodil jej do vody. -“Takhle budou mít za to, že jsem se utopil. Bude to tak pro ně lepší.”

• Povídka vznikla 20. února 1993, pod pseudonymem JURA byla otištěna na s.6 nezávislého týdeníku Přehled č. 15 / 16. dubna 1993 a v podání Yubby Nezhyby - Zeleného zazněla na literárním večeru Na starém vlku jezdí starý blbec, o něm píše moudrý muž (19. března 1994) a galavečeru Rocháto k pátému výročí založení Kulturního sdružení Unarclub (16. září 1994).

Zpět na začátek.

Maštal n Grošákovy chytré noviny n číslo 5 n říjen 1995 n Šéfredaktor: Zpěvák hrabě Grošák von Gulina n Redakce: Katy Malenovská & DJ Pecivál n Adresa redakce: Opava SU ČL 3 & Hranice Hviezdoslavova 18 n Vydává Nakladatelství Kulturního sdružení Unarclub LS†D n Sazba: Grošák n © Grošákeum 1995

Zpět na začátek.