Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 4 (květen), Hranice - Opava, Nakladatelství Kulturního sdružení Unarclub LS†D, 16 s.

[reakce: -njk- (Jiří J. K. Nebeský): Literární obrok pro všechny. Hranický týden 1, 1995, č. 29, 4. srpna, s. 4; Slávek Lup (Marek Prorok): Maštal nebeského grošáka je v Hranicích. Moravský den, noviny pro Hanou a střední Moravu 6, 1995, č. 190, 16. srpna, s. 13]

(1) Doktor & Dement, O půl sedmé pod chatou, s. 46-48 (báseň v próze) – plné znění

(2) Hraboh Bohra, M, s. 48 (báseň) – plné znění

(3) Alena Bjačková, Probouzí se, s. 48-49 (povídka o uzavřeném prostoru) – plné znění

(4) Arthur Rimbaud, Co je to pro nás, s. 49-50 (báseň) – plné znění

(5) MN & G, Dvakrát z Kamuflonu, s. 50-51 (recenze 063423350 Ryba smrdí od hlavy, 1994 & Blanky Kolkové Divadýlko loutkový, 1995) – plné znění

(6) Blanka Kolková, Básně, s. 51-52 (tři básně) – plné znění

(7) František Xaver Bašík, Franz Kafka 1892-1895, s. 52-53 (vzpomínky na F. K.) – plné znění

(8) Zpěvák hrabě Grošák von Gulina, Třetí džíny (byly moje), s. 53-54 (literární diktát) – plné znění

(9) Pecivál, Náš úděl [4] – My Name Is Peci, s. 54 (text písně) – plné znění

(10) Králíček, Humorfén Petra Marka aneb 3 básně o životě a lidech, s. 54-55 (tři básně) – plné znění

(11) Hraboh Bohra, Prásk!, s. 55-57 (povídka o individualitě) – plné znění

(12) Petr Marek & Jiří Nezhyba, Třetí den, s. 42-44 (třetí část kultovní povídky) – plné znění

(13) Tiráž, s. 44 – plné znění

n Doktor & Dement (s Petrem Markem): O půl sedmé pod chatou. Maštal, Grošákovy chytré noviny [1], 1995, č. 4, květen, s. 46-48

Je starý, ošklivý podzim. Svatební páry listů se sesírají k zemi jako opuchlé pavučiny u podkrovních váčků pavoučích snovacích bradavek. A Jarmila jako prvně kráčí ztemnělou, tichou alejí. S Gustavem. Poprvé s ním, poprvé s kdekým. Možná naposled. Měsíc jim k tomu svítí a hvězdy spřádají divnou melodii. Aúú! Vlci to všechno vidí. Strachy slídí očima přikovanýma na dlažbě pohlednicových listů, co žloutnou v důsledku malého žáru slunečního vezíra.

No ale... není každá noc jako tato. Další noc trvá zcela krátce a po probuzení Jarmila vynesli nahoru. Jarmil nemůže do schodů sám, změněným hlasem říká Jim, aby mu pomohli a chrchlá elektronky. A Jarmil Jimovi praví: “Měl jsem dnes strašný sen. Zdálo se mi, že jsem žena a zakousnut byl jsem. Upírem, upírem Gustavem, starostlivým ústavem!” A když tak sedí tiše ve svém chlívě, noviny do rukou si bere úzkostklivě. Otvírá je a na titulní stránce čte: Loupežné přepadení v bance! A poněvadž je dedektív, nedá si to vymluvit.

Stará pověst praví, že komu se té noci zdá ten sen, potká v metru člověka s modrým okem uprostřed čela-Kyklopa. A potkal jej tam. Dedektív však starou pověst neznal.

Kolem dokola zdálo se všechno zase tiché jako obvykle, zase jako v každé příhodě. Ale šumoty listí, praskání betonových kvádrů v podlaze dávaly tušit pod hladinou ticha neklid. Neklid jako strojopis. Na starém vlku jezdí starý blbec. O něm píše moudrý muž. Moudrý muž na konci zimy. Zima na konci svého období, zima, která tiše umírá na marách Jarah. Jarah potkala Sarah. Sarah potkala Martina. Jel na bílém koni, jel do kina. Promítali avantgardní snímek Luise Buňuela “Andaluský pes”.

Zpět na začátek.

n Hraboh Bohra (Kateřina Malenovská): M. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 4 (květen), s. 48

Zpět na začátek.

n Alena Bjačková: Probouzí se. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 4 (květen), s. 48-49

Klavír. Hudba léčí. Můj krásně rozladěný klavír. Zvuky starého šantánu. Vídeňské valčíky. V první pasáži osm chyb. Je třeba všechno znovu proběhnout. Stejný počet chyb, i když jinde. Další pasáž s pedálem. Slité tóny zastřou nepřesnosti. Závěrečný akord fortissimo. Těsně před ním krátká vyčkávací pomlka. Há místo cé, prostředníkem přibral vedlejší klapku. Špatně. Znova. Poslední takty. Nedošel do konce. Chyba v triole. Znova. Akord. Špatně. Teď fortissimo. Špatně. Pěstmi do kláves. Fortissimo. Sprostá slova. Slyší se. Trochu se stydí. Výkřiky naladěny na e2.

Jsi neschopný v dobře zařízeném bytě. Bezmoc.

Chce zvracet. Asi mu to pomůže.

Zpět na začátek.

n Arthur Rimbaud: Co je to pro nás... Maštal, Grošákovy chytré noviny [1], 1995, č. 4, květen,

/ báseň v překladu Stanislava Krkeše (Jiřího J. K. Nebeského)

Všechna! Knížata, senáty, majitelé továren.

• Rimbaudovu báseň Co je to pro nás... (Závrať) přeložil v roce 1993 Stanislav Krkeš.

Zpět na začátek.

n MN (Kateřina Malenovská) & G (Jiří J. K. Nebeský): Dvakrát z Kamuflonu. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 4 (květen), s. 50-51

1) Rýmovaný svět naivity, romantiky, sentimentu, ve kterém žije nenaplněná láska, krapet přírody a lehká zamyšlení, tam někde sedí stará dáma, ze které básnířka 063423350 kroutí svou poezii. Básně ukroucené během celých deseti let obsahuje sbírka Ryba smrdí od hlavy. Po drsnější poezii Romana Bortela revoltujícího, vstupujeme tu do ženské jemnosti, zranitelnosti a sensitivity. Je třeba vstupovat bosýma nohama a s prstem na rtech, abychom neporušili a nepostrašili vyvíjející se krucánek dětského a dívčího veršování.

Je poměrně snadné vystopovat ty nejranější pokusy - v dětské říkance Pohádka léta se evidentně odráží vliv leporelových rýmovánek. Je zde použití antiteze známkou talentu? Zaklišenost následujících básní jako Kamarádka, Loučení s láskou, Lítost, opsaných z oprýskaných zídek na ulici, má jistě svou paralelu v období, ve kterém pravděpodobně vznikaly, tj. v autorčitě období dospívání (puberta).

A jdeme dál. Dál už je stará dáma tlustá, má metafory a má přirovnání, hlavně přirovnání - "den jako pohřebácký vůz", "chci létat jako tažní ptáci", "okno jako pomník" atd. Nenaplněnost postupně posunuje téma lásky z reálného prožitku popsaného prostými oznamovacími větami do oblasti fantaskna a snů - do oblasti "křišťálových zámků", "pouští", "fotografií", "ničeho", až do nejfantaskna - do duše a vrcholí v obraze bolestného, ale osvobozujícího se zakletí do břízy v závěrečné a nejrozsáhlejší skladbě této sbírky - Zmoklé bříze, dle mého názoru nejpůsobivější. I tady, jako jinde charakteristický prvek (pokud skutečně je charakteristickým prvkem) ženské lyriky, tj. "vtělování se do něčeho", "splývání a styk s předměty", ať už masochistické (špendlíkem přiráží mě ke zdi - Ironie osudu), či uvolňující (Mraky).

Jestliže Zmoklé bříze nejpůsobivější, pak Káva nejzajímavější - humor, transcendentno, surrealita, fantazie, opět láska, fikce, prostě hodně.

"Není monotématická!", říká o staré dámě autorka. Kde se berou, tu se berou najednou básně tak trochu až jakoby s filozofickými úvahami, tu se bere Pravdě na památku, tu Život v kalafuně, tu Hledání Bét-elu, tady boj za pravdu, tady nutnost soudržnosti, tady hledání. K tomu ještě existenciální pocity (Prázdnota) a pak už stará dáma odplouvá do mraků...

• 063423350: Ryba smrdí od hlavy. Básně z let 1984-1994. Hranice 1994, Nakladatelství Kulturního sdružení Unarclub LS† D, edice Kamuflon, svazek 2.

2) Blanka Kolková nachází svůj svět v rychlém střihu konstatování. Avšak tak jsou zkratkou, že se snad ani luštit nemají. Dokumentární záznam je předzpěv pointy. Básnický jazyk už je hovorový. Místo metafory patří větnému úlomku. A v neurčitých vztazích, ve kterých vůči sobě tyto fragmenty (u Kolkové nejčastěji shodné s veršem) jsou, se pozná básník a básnířka. A Blanka Kolková je básnířka, protože přes veškerou všednost materiálu se nad jejími básničkami “klene duha poezie”.

• Blanka Kolková: Divadýlko loutkový. Hranice 1995, Nakladatelství Kulturního sdružení Unarclub LS† D, edice Kamuflon, svazek 3.

Zpět na začátek.

n Blanka Kolková: [Básně]. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 4 (květen), s. 51-52

* * *

blýsknout mi do očí

* * *

“Odpřísáhli jsme si lásku

• Tři ukázky ze sbírky Divadýlko loutkový.

Zpět na začátek.

n František Xaver Bašík: Franz Kafka 1892-1895. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 4 (květen), s. 52-53

* Tu se mu vynořila v paměti ona věta z knížky o pohlavním životě a ihned bez rozmýšlení ji použil. Vážně a důstojně, jako nějaký kazatel, pronesl: "Není v životě lidském nic krásnějšího nad spokojený život manželský." Teprvé při pohledu na užaslého Kafku mu napadlo, že provedl nenapravitelnou hloupost. A také se o tom hned přesvědčil. Chlapec se otázal se živým zájmem: "Jak to? Manželství je maminka a tatínek, co je na tom krásného?" Frantík si dal pernou práci, aby rozmluvu nějakým způsobem odvedl na jiný předmět, ale hoch trval na svém, aby mu objasnil krásu manželství.

Teď zůstal Frantík teprve celý zkoprnělý a pozdě litoval své nepředloženosti, že zavedl řeč na manželství; zároveň pocítil, že to vše nějak hloupě skončí a nezklamal se. Zatím mohl na hochovu otázku odpovědět, že to neví, a byl by mluvil pravdu, leč obava, že by v očích svého svěřence ztratil mnoho z jeho velkého mínění o svých vědomostech, a tudíž že je nucen nějakou odpověď dát, odvětil tak, jak to kdysi jako malý školáček sám od maminky slyšel: "To máš tak, když si maminka a tatínek přejí dostat děťátko, tak se modlí a jednoho dne je najdou v posteli."

To už byli zpět v Celetné ulici a za chvíli cupal malý Kafka po schodech do bytu a Frantík do krámu a do "posady". Již na něj čekali. Pulty byly obloženy zbožím pro mnoho objednávek - obchod zas oživl s počátkem podzimu - i dali se s účetním opět do psaní účtů po obvyklém způsobu, přímo na pultech. (s.77-57)

* Za nějaký den po poslední procházce s Frantíkem Kafkovic (zatím po několik dní pršelo) zavolala paní Frantíka, dala mu tři zlaté - bylo teprve patnáctého (15. září? 1894) - řekla mu, že synka už vyučovat nebude, mají prý ve škole o několik hodin více češtiny, a tak už vyučování nebude zapotřebí. Nepřekvapilo ho to příliš. Domyslel se, že chlapec doma opakoval něco z jejich rozmluvy, a chápal, že i když to nebylo nic špatného, přece jen rodiče nesouhlasili s podobným způsobem poučování jejich synka. Také se ani nezmínili, neučinili mu ani nejmenší výtky. (s.79)

* Když se Kafka vrátil ze své obvyklé ranní procházky před výkladními skříněmi obchodu a nikdo jiný právě v krámě nebyl, přistoupil k němu (Frantík) a chvatně mu sděloval, že se má dostat do Mladé Boleslavi do kanceláře továrny, a prosil, aby byl propuštěn nejdéle koncem měsíce. Pan Kafka, klidný a poměrně mírný člověk a právě dnes, jak bylo vidět, ve zvlášť dobré náladě, se usmál a vlídně zahovořil: "No, když myslíte, že to tam bude pro vás lepší, tak jen si od prvního (února 1895) jděte,. já vás zdržovat nebudu." Ponejprv dnes Frantíkovi vykal. Pokrčil rameny a vzav do ruky noviny, dal se do čtení. (s.105)

* Dni rychle ubíhaly a než se nadáli, bylo tu posledního ledna. V obchodě spočítali pan Kafka s panem účetním, kolik dělá letošní "Neujahresgeld" (peněžité dárky pro personál poskytované dodavateli zboží), k čemuž Kafka také nějakou částkou přispěl, a vypočítali pro Bartíka podíl deseti zlatých. Dostal je zároveň se svým platem, takže si tentokráte odnášel celých dvacet zlatých a dobré vysvědčení, panem Dlouhým opravdu krasopisně napsané.

Zpět na začátek.

n Zpěvák hrabě Grošák von Gulina (Jiří J. K. Nebeský): Třetí džíny (byly moje). Maštal, Grošákovy chytré noviny [1], 1995, č. 4, květen, s. 53-54

*

Sedím před opadaným domem, omítka se drolí. Muž ve svetře zakroužil na kole kolem vývěsní skřínky. Děravým mrakem prolezlo světlo a nasvítilo dům do červena. Bude 20 hodin. Muž v košili projel. Pavel na konci ulice zmizel. Projela trojice na kolech. A další člověk. Někdo si vedle mě sednul a usnul.

*

*

*

Hedvika utíká za Pavlem. Pavel chytil za ruku jasmínovou větev. Dal si inzerát a odpověděla mu dívka z Nairobi. Dopis se ztratil někde v Káhiře. Asi.

*

Zpět na začátek.

n Pecivál (Hynek Polák): Náš úděl [4] – My Name Is Peci. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 4 (květen), s. 54

Zpět na začátek.

n Králíček (Petr Marek): Humorfén Petra Marka aneb 3 básně o životě a lidech. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 4 (květen), s. 54-55

Já na to trochu mlčím

Zajdi si do parku za dětmi

Úsměv a dívka

• Tři ukázky z Králíčkova cyklu Humorfén Petra Marka aneb 24 básní o životě a lidech, který vznikl v Praze 19. a 20. června 1994.

Zpět na začátek.

n Hraboh Bohra (Kateřina Malenovská): Prásk! Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 4 (květen), s. 55-57

Sedím v desátém patře jekéhosi bytu. Nohy mám skrčené a hlavu si opírám o kolena. Dlaněmi zakrývám své oči a myslím na svět. Jsem schánka, do které nechodí dopisy, snad jen anonymy. Je mi zle a trápím se. Svět se mi slil v neurčitou a nechutnou hmotu, kterou nazývám smuteční hnus. Ta hmota se mě snaží celou obalit svými odpornými barvami. Bráním se, oddělávám si ji z hlavy a z hrudi, aby mozek mohl myslet a srdce dokázalo vnímat. Mozek mi totiž pomáhá najít v paměti něco, co mi poslední dobou nezpůsobilo utrpení. Probíráme se tou vlezlou hmotou, ale nic než ji nenacházíme.

-Je to hloupost! Chtěla tě ohromit nějakou ohranou metaforou!

Ano, přicházejí jen anonymy.

-Dívá se na horní část okna!

-Je pravda, že to s nikým netáhne, ale to je její chyba.

TAK DOST! Svalila jsem se na zem. ŠÍLENÁ GRAVITACE! Propadla jsem se a omlouvám se cizím lidem, že jsem jim spadla na stůl. Ale ani nedokončím omluvu a už jsem zase u jiných lidí, tváří se přátelsky a vedou mě do výtahu. Mačkám P, ale výtah jede snově nahoru. Znám to, často se mi o výtahu zdává. Výtah jede dál... 10. patro, ale nezastavuje se. Jede čím dál rychleji. Náhle se zastaví, potom jede dolů. Vtom stojí a já se snažím otevřít dveře, ty však krutě odolávají. Pak zase jede dál a dál. Typická snová vize. Asi se nejdřív musím dostat dolů, abych potom mohla jet zase nahoru. Ale proč? Klesat, klesat a pak bum bác a tma. Chybí mi už jen síla, abych zmáčkla knoflík s desítkou a jela za anonymními známými. Někdo však bere mou ruku a mým ukazováčkem mačká knoflík na palubní desce. Jedeme nahoru k mým starým známým, k mým známým! Trvá to však hrozně dlouho. Když jsem tudy jela prve, trvalo to sotva pár vteřin. BOŽE, proč jedeme tak pomalu.

Prásk, okýnkem výtahu už nevidím nic, ani chodbu, už nevidím ani okýnko. Deska s cuplíky se také rozplývá a já jsem lehounká. Jsem kulička, barevná kulička. Dokázala jsem to sama, nebylo třeba slunce ani deště a já kulička jsem náhle získala schopnost čárat po obloze a zanechávat za sebou nádherné duhové pruhy. Počkat, vážně jsem to dokázala sama? Kdo mi vlastně pomohl zmáčknout ten cuplík? Hlavně že už mám pokoj od těch dole, kteří jsou zahaleni tou odpornou hmotou...........Duhy, duhy, červená, oranžová, růžová, duhy..........

-Vždycky jsem říkal, že nemá mezi normálními lidmi co pohledávat!

Zpět na začátek.

n Petr Marek & Jiří Nezhyba: Třetí den. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 4 (květen), s. 42-44

/ třetí část kultovní povídky

Ale Karel neodpovídal a nechal si své tajemství pro sebe až do smrti. Ale sotva Karel stačil usednout, přiblížil se k němu obrovský člověk, vzal ho i se židlí, no, a praštil s ním o zem. Bylo to hrozné, najednou se v hospodě strhla obrovská rvačka. Všichni se bili. Nevěděli jsme, co máme dělat, a tak jsme sháněli naše přátele, abychom raději šli domů, ale museli jsme se zaplést také do rvačky.

-Andrjucho Pavoukovno!, křičeli jsme jeden přes druhého.

-Andrjucho Pavoukovno, kde jste?, zachroptěl Feoktis Petrovič.

Andrjucha Pavoukovna zmizela, stejně jako všichni naši přátelé. Au! A v té rvačce jsme nemohli, nemohli jsme vlastně nic dělat. A tak jsme, tak jsme jen seděli a přihlíželi a dojídali zbytky od včerejší večeře. Je to pravda, schovali jsme se vlastně za velkým pultem a probudilo nás až kokrhání kohouta. Takto jsme vlastně tuto rvačku se štěstím a bez vážnějšího zranění přežili v klidu.

Na druhý den vše bylo takové divné, lidi se k sobě chovali opět jakoby tu byl přízrak v černém kabátě. Přišel jsem za Andrjuchou Pavoukovnou a zeptal jsem se jí, jestli by nešla na skleničku. Řekla, že by šla raději na procházku. A tak jsem koupil dva lístky na koncert. To se ví, Andrjucha Pavlovna Pavoukovna, chtěla jít shlédnout koncert. Ten koncert se ovšem nekonal, konal se náhradní koncert, ve kterém vystoupila skupina Andrjuše Oranže, syna, byl velký syn, byl to syn Ustapyvečny Oranžovové. Bigbeatové koncerty bývaly slabostí Andrjuchy Pavoukovny, všichni víme, jak si libovala v recesi, na takových koncertech se vždycky velmi vyřádila.

V ten večer zapla rádio a poslouchala svůj oblíbený rozhlas, poslouchala ho už tak roky, takže jí ani nepřipadlo poslouchat něco jiného. Ale jen tak pro pořádek nakoukla do sousedova bytu. Soused se díval na svou zahraniční televizi. Soused vůbec nepokládal za nevhodné to, co Andrjucha vyváděla, prakticky si jí ani nevšiml. Byl tak zahleděn do své televize, že si nevšiml, že někdo přišel. A tak Andrjucha raději zašla na koncert, neboť zahraniční televize právě předávala přímý přenos z koncertu, který se konal hned vedle.

-Tady to někde bude!, zapochyboval Feoktis.

-Doufám, že jsme tady správně, odtušil Fedor, -a že tu najdeme Andrjuchu Pavoukovnu.

Zůstali na záchodě. Feoktis Petrovič společně s Fedorem Ostapjevičem přišli na záchod, ale ne s úmyslem vykonat svou potřebu. Mezitím v sále Andrjucha Pavoukovna stále řádila, ale hudba brzy přestala hrát. Na záchodě mezitím dva přátelé setkali se s člověkem, který také nemočil. Byl to muž v nejlepších letech, lehce prošedivělé vlasy a lehce prošedivělý mozek. Říkal si Šedý Anatolij. A začal přátelům vyprávět svůj příběh. Jeho příběh byl naprosto totožný s příběhem, který vyprávěl Feoktis a který vyprávěl taky jeho bratr, jeho bratr Fedor. Ano, mohli si myslet, že tento Šedý Anatolij mohl být Karel, nebo ten muž v těch vysokých hnědých botech, o kterém si mysleli, že je rybář, nebo ta mladá pěkná žena, nebo úplně někdo jiný. Nikdo mu neviděl do tváře a on pokračoval ve svém vyprávění:

-Byli jsme tam oba, i s Karlem, potkal jsem ho v té jeskyni a on zapálil svíci, kterou jste viděli i vy. Karel si potrpěl na svíce a potrpěla si na ně i jeho dívka Matvjejevična. Matvjejevična byla krásná dívka s plavými vlasy, která přišla do vašeho města. Vaše město, vaše město s tak poetickým názvem jako je Užďubarumpal se ten den proměnilo v morové smetiště. Neskrýváme, že za to mohl zrovna Karel, proto také spáchal tu sebevraždu, příhoda s obrovským mužem v hostinci byla jen fingovaná.

-Všechno je zapsáno v kronice!, zvolal Šedý Anatolij. -Můžete se o tom přesvědčit slovo od slova!

Ano, ten muž nelhal. Ať to byl kdo to byl, slova, jež nám povídal, byla zapsána ve velké kronice. Pečlivě, slovo od slova, ji znal nazpaměť, což nás udivovalo. Znát kroniku nazpaměť není normální věc. A tak nám z ní začal pomalu, s velkými pomlkami, citovat patnáctou kapitolu roku l767:

-Toho dne, toho dne se ve městě objevil Karel Uzurpný, Karel Uzurpný, řečený Ischias. Přivlekl s sebou i nebohé děvče, nebohé děvče jménem Matvjejevična. Matvjejevična nemohla za to, co se stalo v následujících dnech, neboť v následujících dnech se Karel ubytoval v hostinci, platil falešnými penězi a zval si lehké dívky k sobě nahoru do pokoje. Křepčili hrozný tanec. A to se opakovalo každý večer, každou noc, v každé chvíli, když byl Karel Uzurpný, v tom podivném hotelu. Šedý Anatolij se významně podíval do rohu a pak dodal: -Až potom jsme si uvědomili, že to vlastně byly tajné a tajně provozované mše za zkázu lidstva. Název mše za zkázu lidstva nebyl myšlen vážně, oni se pouze snažili o to, narušit plynulý a poklidný chod našeho městečka, a tak pokusit se o změnu. Chtěli jej vyrvat z oné letité letargie zaviněné mnohaletou a léta podporovanou upocenou maloburžoazií, která rozpínala své chřtány hluboko, až pod kanalizační otvory, ve kterých se čas od času ozvaly ty zvuky. Chtěli jsme se dozvědět, odkud ty zvuky proudí a co je jejich původcem. Ty zvuky byly příšerné, a když jsme vlezli do kanalizace, nedalo se tam skoro ani chvíli vydržet. Všude běhaly krysy a svítila jim červená očka, svítila jim očka tak, že se navzájem oslňovaly a narážely do sebe hlavami. A pro člověka to tam bylo nesnesitelné, krysy se zařezávaly a zahryzávaly do těl, vytrhávaly jim maso a vzápětí mizely v dírách, ovšem s každou mizející krysou desítky dalších vylézaly ničit těla vstoupivších do kanálu. A tak také skončil Karel. Karel Uzurpný tehdy do kanálu šel za účelem ty krysy krmit. Ano, on, on ty krysy vydržoval, to jsme se později dozvěděli od jeho dívky Matvjejevičny. A ta nikdy nelhala. Po Karlovi zůstala pouze ta velká kronika, kterou musel psát on sám vlastní krví!

-Ta smrt, jež ho postihla byla určitou odplatou, přisadil si Fedor.

• Povídka Třetí den vznikla 5. srpna 1990.

Zpět na začátek.

n Maštal n Grošákovy chytré noviny n číslo 4 n květen 1995 n Šéfredaktor: Zpěvák hrabě Grošák von Gulina n Redakce: Katy Malenovská & DJ Pecivál n Adresa redakce: Opava SU ČL 2 & Hranice Hviezdoslavova 18 n Vydává Nakladatelství Kulturního sdružení Unarclub LS†D n Sazba: Grošák n © Grošákeum, 1995

Zpět na začátek.