Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 3 (únor), Hranice - Opava, Nakladatelství Kulturního sdružení Unarclub LS†D, 16 s.

[reakce: -jkn- (Jiří J. K. Nebeský): Nad dobrou stájí. Hranický týden 1, 1995, č. 19, 19. května, s. 4]

- - - - - - - - - - -

(1) Hraboh Bohra, Sentimentium, s. 30-32 (povídka o natáčení) – plné znění

(2) Doktor & Dement, Páchnu jako kyselo, s. 32-33 (písňový text) – plné znění

(3) Grošák, Iva Janžurová pro Maštal – Grošákovo oko [2], s. 34 (rozhovor s herečkou) – plné znění

(4) František Xaver Bašík, Franz Kafka 1892-1895, s. 34-36 (vzpomínky na F. K.) – plné znění

(5) MN, Nesouvislosti [3], s. 36 (asociativní postřehy) – plné znění

(6) G, Rybí žena, s. 37 (recenze 063423350 Ryba smrdí od hlavy, 1994) – plné znění

(7) 063423350, Básně, s. 38 (dvě básně) – plné znění

(8) Pecivál, Náš úděl [3], s. 38 (sloupek o tanci) – plné znění

(9) Vladimír Fekar, Pouštní proměny, s. 39-40 (povídka o nehybnosti) – plné znění

(10) Grošák, Hotel Zpátky, s. 41-42 (báseň) – plné znění

(11) Petr Marek & Jiří Nezhyba, Třetí den, s. 42-44 (druhá část kultovní povídky) – plné znění

(12) Tiráž, s. 44 – plné znění

n Hraboh Bohra (Kateřina Malenovská): Sentimentium. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 3 (únor), s. 30-32

/ povídka o natáčení

/ znovu: Kateřina Malenovská: Sentimentium. Větrný mlýn. Výběr z prací celostátní soutěže prózy Hlavnice A. C. Nora 1997. Hlavnice, Nadace A. C. Nora [září] 1997, s. 9-11

Vzal brašnu s kamerou a pověsil si ji na rameno. Autobus přesycený lidmi se pomalu rozjížděl. Vletěl mu do cesty s omluvným mávnutím. Fouk, autobus se zastavil a bočně zívl dveřmi. Rychle naskočil. Řidič nevrle žbrblal, a tak si mu odmítl poděkovat. A aby bylo líp, zbylý lidský obsah autobusu už neměl chuť se stlačit, zůstal tedy zády přilepený ke dveřím a přední částí těla na rozložitého muže. Při otevření dveří intimní přitisknutí přerušoval, okamžité zavření ho však vracelo zpět na ta obrovská záda, na které se on nikdy nezmůže. Rozkymácel se tak asi na dvou zastávkách, které zůstávaly rozpačitě zaplněny rozčílenými lidmi. Řidič otevíral pusu autobusu naprázdno.

Povedlo se jí posadit až úplně dozadu, byla totiž na zastávce první a on... zahlídla, jak dobíhá... byl poslední, nepočítala příliš s tím, že by se mohl do autobusu ještě vecpat. Co už, ona už nemá přes tu protivnou masu cestujících jak vystoupit. Buď je někde přilepen na dveřích a na zastávkách pravidelně směšně vypadává, nebo se prostě nesetkají a bude klid. Předem si odmítla pouštět starší lidi sednout a rozvíjela teorii, že unavený může být jak stařec, tak dítě. Kdo pak má větší právo na posez? Zbylé úvahy už nebyly zajímavé, a tak zkoušela usnout. Po celou dobu měla zavřené oči. Po jejich otevření jí naskočil obraz staré paní o berlích, stojící nebo spíš vanglující těsně před ní. Chtěla ji pustit sednout, ale paní s úsměvem odvětila, že by se jí ztěžka sedalo a že takhle stojí vždycky. O kousek dál si všimla nezvykle vysokého muže, hlava mu narážela skoro až do střechy vozu.

“Vidíte, tomu by se taky těžko sedalo”, chtěla se stará paní zřejmě bavit. Toho měl natočit.

“Tak, nesměj se!”, řekl prosebně. Za půl hodiny, co spolu budeme, klidně přidá k prosbě sakra. Uvědomovala si genezi chování při dlouhodobém spolutrávení času za neměnících se podmínek. Vystoupili a ona hleděla na dveře domu, aby necivěla do kamery. Za normálních okolností je existence dveří naprosto přirozená. Jakmile jim ale někdo přikáže: Dělejte dveře!, ustrnou, pak se snaží, ale opravdovými dveřmi jsou opět, až zapomenou na příkaz už sám o sobě nepřirozený.

Prošli ještě kolem několika domů s přirozenými dveřmi, pak sestoupili z omlácených schodů a on konečně schoval kameru a vzal ji za ruku. Park, ta trocha sladěných barev, dynamická krása, smutek v poslední exhibici před zmizením. Teď podzim, tenkrát jim byla zima, řeklo by se nepříznivé podmínky a přece... Smála se:

Cítil, že jí chybí entuziasmus. Mluvila o ztrátě energie, on o lenosti. Musím jí asi pomáhat, třeba je nemocná. Nevěděl, jestli by o ní přemýšlel dál, kdyby si právě v této chvíli neuvědomil, že by mohl natočit její chůzi, pěkně, podzimním parkem, jak prostě jde, jde někam a pořád. Nechápal, jak se sám může nadchnout pro tak otřelý obraz, a už by mu skoro naskočil další, jenže mu něco křuplo pod botou. Určitě jsem šlápl na myš, půjdu dál jakože nic. Zvednu botu, nepodívám se pod ni a tam dál si ji otřu. Rozběhl se a napadlo ho, že by potom mohla v záběru utíkat.

“Tam dál si tě natočím, jak jdeš!”, vykřikl, když probíhal kolem pařezu, do kterého sedící soustředěně dloubala sponkou. Když se po čtvrtém dloubnutí probořila rukou do jeho ztrouchnivělého lůna, zhnuseně kýchla. Ta lavička tu určitě stála a teď se tu bořím. Od pařezu pět, počítali jsme to. Asi z pověrčivosti couvla pět kroků, asi taky proto, aby zdržovala. Prostě tu lavičku odtud odnesli a dobíhat ho nebudu!

“Nejdřív si hraj, skákej, házej na sebe listí!” Házela na něho a kameru listí a skákala.

“Radši mi to dej, zbytečně vybíjíš baterku!” Obavy.

Zpět na začátek.

- - - - - - - - - - -

n Doktor & Dement (Petr Marek & Jiří J. K. Nebeský): Páchnu jako kyselo. Maštal, Grošákovy chytré noviny [1], 1995, č. 3, únor, s. 32-33

/ písňový text z LP Erotik

Dobrý přítel měl dobrý vkus

• Text z připravované LP skupiny Doktor & Dement Erotic vznikl 2. října 1994.

Zpět na začátek.

- - - - - - - - - - -

n [Grošák](Jiří J. K. Nebeský): Iva Janžurová pro Maštal – Grošákovo oko [2]. Maštal, Grošákovy chytré noviny [1], 1995, č. 3, únor, s. 34

O přestávce hry Hypnotizérova nevěsta promluvil 24. února 1995 v Hranicích s Ivou Janžurovou Grošák.

Grošák: Já bych se chtěl zeptat, éé, od roku šedesát..., od roku šedesátštyři ste působila v Divadle na Vinohradech, jak to..., jak je to dneska vlastně?

Iva: Dneska jsem v Národnim divadle, v angažmá...

Iva: ...od roku osmdesátsedm. (k muži:) To sako tam neni?

Muž: No, já ho nemůžu najít, je tam ně...

Iva: V portále takhle, v pravym portále, Eva to vode mě brala, jestli jsem to nevodnesla někam, bezděčně.

Grošák: Zhruba aspoň.

Iva: Čtyřicátá to bude.

Grošák: Čtyřicátá.

Iva: To je m... mladé představení.

Grošák: Je to eště zajímavý hrát? Po tolika reprízách?

Iva: Nó, nó. (na muže:) Děkuju ti moc. (ke Grošákovi:) Je, my jsme hráli tu minulou komedii skoro, no, bez několika tisíckrát a... Skoro tisíckrát a eště jí vlastně hrajeme. Tak, je fakt, že už, éé, málokdy, ale zase tim, že sme si vod ní určitym způsobem vodpočinuli, tak zase se nám nechce jí úplně zapomenout. Vono se všecko vlastně v takový komedii pořád proměňuje, jó, takže je to vlastně..., já... v profesionálnim divadle si nedovolim jako dělat takovejch... ňákejch vlastních vstupů nebo momentálních nápadů, zatimco takhle na tom zájezdě si to můžu jako dovolit, jo. Všem to nedovolim taky, ale někdy jako..., takže se ta komedie skutečně straš...ně, velmi ra...radikálně často po takových sto reprízách stane uplně troš...ku jinou...

Zpět na začátek.

- - - - - - - - - - -

n František Xaver Bašík: Franz Kafka 1892-1895. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 3 (únor), s. 34-36

* Neuhodl, bylo-li to v souvislosti s oněmi tabulkami, to jest v důsledku toho, ale ještě téhož dopoledne (někdy na jaře 1893), když přišel Frantík Kafků ze školy, zavolala paní našeho Frantíka a svěřila mu, že synátor má ve škole potíže s češtinou a že si přeje, aby synka přiučoval. Zároveň určila, že učit se budou nahoře v bytě, každého dne odpoledne alespoň hodinu, a pak že půjdou spolů na další hodinu na procházku. Začnou hned dnes a za odměnu bude dostávat pokaždé svačinu a - zvláštní honorář tři zlaté měsíčně.

Poděkoval paní Kafkové a dojednali ještě, že bude mladému Kafkovi společníkem vždy od čtyř odpoledne, kdy přijde ze školy, do šesti do večera. Odebral se pak zase ku své práci do zadního skladu. (s.20-21)

* Čas utíkal. Po čtvrté hodině vyhledal ho Frantík Kafků a odvedl si ho nahoru do bytu. Dostal tam hrnek dobré kávy s rohlíkem - někdy i se dvěma - a pak se pustili do učení. Přičiňoval se, aby mladého Kafku seznámil podle příslušných učebnic s mluvnicí a slohem českého jazyka. Po páté hodině se pak vybrali na společnou procházku, zastavivše se dříve dole v krámě u paní, která dala synkovi pokaždé desetník, aby si koupil po cestě nějaký mls a hoch se s Frantíkem - třeba ne zrovna na polovic, ale přece vždy ochotně rozdělil. Domů nespěchali, jen vždy ve čtvrtek hleděl se Frantík dostat včas do večerní školy. (s.24)

Paní se s dětmi a "kindsfrau" odebrala se do Chuchle na letní byt, a tím odpadlo vyučování a procházky s Frantíkem Kafkovic. Také pokračovací škola měla prázdniny, zato se obchod zavíral již o půl osmé večer, neboť Kafka jezdíval každého dne za rodinou. Všichni se z toho velmi těšili, byliť tím nicneděláním unaveni a otráveni víc než při největším "rajtu" v plné sezóně. (s.52)

* V téže době (léto 1894) měla se také paní stěhovat s dětmi na letní byt, tentokráte do Říčan. Vzali Frantíka s sebou a pobyl tam čtrnáct dní. Doma, když jim zvěstoval, že byl pozván do Říčan na letní byt s Kafkovými, byli radostně překvapeni a také udiveni. Kdo to jakživ slyšel, aby pán poslal učedníka na letní byt se svými dětmi! A dokonce Žid, kluka křesťana! Zatím co v jiných obchodech, a zvláště v kupeckých, byli učedníci pohlavkováni a biti pro každou hloupost a vůbec se s nimi zacházelo tak jako s učedníky v živnostech řemeslných - hrubě, ne-li dokonce surově. Frantík musel jen po svém návratu vyslechnouti nadávky od Roberta a některých z ostatního personálu, ale tomu se nyní už jen smál.

* Prázdniny uplynuly a Kafkovic děti se vrátily s matkou, paní Annou a kuchařkou do Prahy. Nastala škola a s ní opět vyučování češtině nahoře v bytě. A obvyklé procházky po hodině za krásných zářijových dnů. Hoši rozmlouvali o všem možném a Frantík si připadal ve svých šestnácti letech velice moudrým a zkušeným člověkem proti dvanáctiletému Kafkovi. Snažíval se, jak už v těch letech bývá, dělat se moudřejším a důležitějším, působit dojmem učitele a vůbec vážného muže. Když kteréhos dne obdivovali na rybníčku v parku pod Františkovým nádražím plující pestrobarevné kachny a důstojné bílé labutě, prohlásil Frantík Kafkovic: "Víš Franc, tenhle rybníček s těmi skalami, s tím vodopádem, květinami a rybami, kachnami a labutěmi se mi velice líbí, to je krásné!"

Frantík živě souhlasil a rozpředla se rozprávka o rozličných krásách, a co je na světě nejkrásnější. Začali se předhánět ve vzpomínání a vymýšlení všelijakých příkladů o pojmu krásy a slově krása a krásné, až malý Kafka, domnívaje se, že objevil význam největší krásy, vítězně se zatvářil a zvolal: "Nejkrásnější je přátelství!" Nejspíš tuto větu také někde zaslechl nebo v některé knížce pro mládež četl, neboť, jak Frantík věděl, neměl hoch žádného přítele, a ani neměl příležitost s někým jiným se spřátelit. Musel ovšem svého žáka "přetrumfnout", a vzpomínal proto rychle, jak a čím by mu dal svoji převahu v posuzování, co je krásné, najevo. (s.76-77)

Zpět na začátek.

- - - - - - - - - - -

n MN (Kateřina Malenovská): Nesouvislosti [3], Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 3 (únor), s. 36

Prcbump. Dostala jsem teplotu. Uleně by nevadilo, kdyby umřela. Voňu nebaví zabývat se sama sebou, a tak nerozumí Elině. Hetra říká, že náboženstvím zabila dva roky. Mada nesnáší bílý ponožky. Já, Claudius právě skončil. John Hurt. Tadadadadada. Kalibor seřval hezkou jehovistku. Opice se mají rády. KAŽDÉ PONDĚLÍ NOVÝ TÝDEN. Bepu znám z dopisu. Už mi na ničem nezáleží. Pohledné derby. Dichal spoléhá na to, že u ničeho dlouho nevydržím. Těším se na Studentku. Tolik naše branky. Time life. Šmrfftrupbchrup.

Zpět na začátek.

- - - - - - - - - - -

n G (Jiří J. K. Nebeský): Rybí žena. Maštal, Grošákovy chytré noviny [1], 1995, č. 3, únor, s. 37

Jak ukazuje nejmladší tvůrčí generace, jsme nyní v návratu k umělému jazyku v literárním díle, v kontrastu s celosvětovou Novou vlnou šedesátých let i v kontrastu s undergroundovým výbojem, trvajícím snad v 50.-80. letech, se dnešní, postmodernou (i postmodernismem, což jsou dvě věci, které bych si nedovolil ztotožňovat) odchovaná skupina literátů utíká k umělecké řeči, tedy řeči vznosné až vznešené, logicky pak archaické, kterou chápe jako záměrnou bariéru mezi svým uměním a kulturou degenerovanou, jak říká okřídlené adjektivum - hamburgerovou. Nastupující umění se uzavírá do jakéhosi ghetta vyvolených, přístupného pouze těm, kteří jsou ochotni pro nalezení “cíle” podstoupit i hledání.

A v tomto smyslu je zcela právoplatnou součástí “velkého” umění i sbírka básnířky 063423350 Ryba smrdí od hlavy. Průřez její tvorbou z let 1984 - 1994 ukazuje hledání a nalézání, kterým prošla při cestě za svébytným výrazem.

063423350 ač i pro ni má poezie zřejmě také roli očistnou - snímající starosti a zmatky citového života - nesklouzává k šifrování prožité skutečnosti do symbolických obrazů, srozumitelných jen několika blízkým, nepředstírá, že ona je “pupkem světa”, ví, že role autora je ve zobecnění vlastních prožitků, které teprve má rozměr tvůrčího činu, protože představuje ruku podanou čtenáři, ruku, jíž tak často marně hledáme v dnešním světě krutosti a zabíjení.

Chci odtáhnout tam za oceán, / hledat tě v pouštní krajině, / i když tě skoro vůbec neznám, / létat a věřit baví mě. (úryvek z básně Pohrdám zemskou gravitací).

• 063423350: Ryba smrdí od hlavy, Nakladatelství Kulturního sdružení Unarclub LS†D, edice Kamuflon, svazek 2, Hranice 1994

Zpět na začátek.

- - - - - - - - - - -

n 063423350 (Kateřina Malenovská): [Básně]. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 3 (únor), s. 38

Hladila jsem muže na obrázku,

Zpět na začátek.

- - - - - - - - - - -

n Pecivál (Hynek Polák): Náš úděl [3]. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 3 (únor), s. 38

Byl jsem nedávno ve středu jako obvykle ve Studentském klubu. A jako obvykle se tam poskakovalo, tentokrát ovšem na neobvykle dobrou muziku. Ale o to celkem nejde. Střídavě jsem tam postával, posedával a procházel se, a když jsem náhodou narazil na někoho, s kým obvykle prohodím pár slov, udělal jsem to i teď. Jenže, těch pár slov bylo úplně o ničem, stejně jako bylo o ničem to hopsání a většina té (jinak ale docela zajímavé) pouštěné hudby. A tak jsem zůstal sám mezi všemi těmi, které jsem ze zvyku, ale taky trochu z nudy a povinnosti zdravil, bavil se s nimi a ze zvyku se na ně usmíval. Najednou zničeho nic jsem se cítil čím dál hůř a sklíčeněj, a najednou jsem byl zase v depresi. Smutně jsem koukal na všechny ty lidi a cítil něco, co nedokážu dost dobře popsat. A už vůbec nedokážu vysvětlit, proč o tom píšu do týhle rubriky. Dost možná proto, že mým údělem je pořád si na něco stěžovat.

Zpět na začátek.

- - - - - - - - - - -

n Vladimír Fekar: Pouštní proměny. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 3 (únor), s. 39-40

/ znovu: Vladimír Fekar: Proměny a variace (prózy první pětiletky 1992-1997). Brno, vlastním nákladem 1997, s. 3-4

Tlel jsem tam, sám v sobě, nenáviděl Slunce. Vždycky si myslelo, že je spásou všech... Nikdy by nebylo ochotno přiznat svou chybu. Říká, lidé mě milují, jsem pro ně dárcem života. Jak může být někdo tak pyšný jen proto, že JE? Nevšímalo si mě, nemělo proč - byl jsem pro něho mrtev. A nejenom pro něj. Jen se podívej na tu proměnu, Slunce, podívej se, jsem přece tvé dílo!

Nikdy jsem neznal nic jiného než nehybnost. Já - poušť kojot, byl jsem po celý život spalován na troud. Pane Bože, řekni mi konečně, proč musíme mít za hrobníka vlastní matku? Nebylo vůbec lehké přemýšlet o rozměrech vlastního těla. Kam jsem se poděl, nevím, Slunce už dokázalo dokonale zlikvidovat mou velikost i malost - kostra byla nasáklá pískem a písek se mohl klidně pochlubit morkem mých kostí. Bylo pro mne velice těžké si uvědomit, že jsem všude i nikde zároveň.

Stála jsi nade mnou a dlouze sis prohlížela mé tělo kojota. Jsem přesvědčen, že ani netušíš, že jsem i všude kolem. Nemůžeš to vědět, odešla bys, neměla bys tu sílu šlapat po cizím těle. Poprvé, poprvé v životě jsem měl pocit, že i ztrouchnivělá kojotská smrt může mít oči. Vstoupily do mě obavy. Teď odejdeš, teď tě odradím. Ale ty jsi neustále hledala něco zajímavého na nezajímavých kostech spáleného zvířete. Obdivoval jsem tě, byla jsi schopná odhalit mé srdce a smysly, epicentrum mé pouště. Cožpak ví, že ji pozoruji? Cožpak vnímá kojota - prach?

Dlouho jsi váhala, ale pak - udělala jsi krok, dva kroky blíž. Pomalu jsi kráčela ke mě. Už několik minut, hodin a dnů. Byl to zvláštní pocit, teprve nyní jsem si uvědomil, jak daleko blízko neustále jsme. Stála jsi vedle mne ztracená v nedohlednu, stejně jako včera či před měsícem, před rokem, jen já jsem byl tak slepý a neviděl. Jen my jsme byli tak slepí a... neviděli se?

Všechno utichlo. Miliony kapek, které dopadly na mé tělo, zmizely bůhvíkam. Uložil jsem je ve svém bezrozměrném žaludku. Bylo tu najednou nové uvědomění, mám vlastní žaludek, necítím jeho rozměr a jsem lačný po dalším dešti. Jsem lačný po tvých dalších krocích po mém těle. Opět jsem se na tebe zahleděl. Změnila ses? Teprve nyní jsem si všiml, že jsi studnou. Tak to nebyl déšť? To všechno, ty lahodné kapičky, které se přihnaly bůhvíodkud, nebyly deštěm? To všechno mělo původ v tobě?

Zpět na začátek.

- - - - - - - - - - -

n Grošák (Jiří J. K. Nebeský): Hotel Zpátky. Maštal, Grošákovy chytré noviny [1], 1995, č. 3, únor, s. 41-42

/ báseň z roku 1992

Jíž vytíraly zkrvavené dny

Zprava se sem nese horečka

Tajně sledujícího slupky

Vědět že jalovcem a jeřabinou

Zpět na začátek.

- - - - - - - - - - -

n Petr Marek & Jiří Nezhyba: Třetí den, Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1995, č. 3 (únor), s. 42-44

/ druhá část kultovní povídky

Další den brzy ráno jsem si přivstal a běžel jsem za Feoktisem Petrovičem, byl to velmi známý muž a moudrý muž. Celé město ho znalo a byl jsem rád, že jsem se s ním mohl osobně seznámit. Seznámil jsem se také s jeho ženou Andrjuchou Pavoukovnou, ta mi pověděla jedno tajemství, které nesmím nikomu říct. To tajemství bylo, že Feoktis Petrovič měl v tom všem prsty, zapletl se do toho na posledním jarmarku.

Každého čtvrtroku bývá v našem městě velký jarmark, sjedou se hosté z celého kraje, i ze Sibiře. Feoktis Petrovič vždycky tyto jarmarky organizoval a jeho žena, a jeho žena mezitím prováděla ty strašné věci. Ano, Andrjucha Pavoukovna chodila po svém, v tom svém velkém, nejen velkém, legračním převleku a strašila místní jarmareční hosty. Ano, kdekdo se s chutí pobavil a dokonce i já jsem byl překvapen různorodostí jejích kostýmů o každém čtvrtroce. Na poslední jarmark přišla žena Feoktise Petroviče převlečena za obrovského pavouka, no... Ale myslím si, že je umění, dělat si srandu sám ze sebe.

A to už začal tradiční tanec s ohni. Tance s ohni pokračovaly další dvě hodiny. Hvězdy se komíhaly ve vzduchu a přišel i sám Fedor Ostapjevič. Ano, Fedor Ostapjevič byl dobrý známý Feoktise Petroviče, byl to jeho bratr. Oba spolu studovali na Akademii ve Voroněži, měli společnou matku i společnou babičku. Jejich babička, společná babička z otcovy strany, to byla moudrá žena, jmenovala se Ustapyvečna Oranžovová. Ano, Ustapyvečna byla moudrá žena, která učila oba své vnuky moudrosti, které své..., které potom používali v budoucím životě.

-Buď zdráv, jakpak se ti daří?

-Á, to jsem rád, že tě vidím po dlouhých letech, řekl Fedor Ostapjevič s úsměvem, -Mrzí mě, že zrovna v tak špatné situaci.

-Ale jakpak ses ty měl celou tu dobu, vždyť jsme se neviděli dobrých pět let?

-To víš, Feo...kti...su..., zakuckal se Fedor Ostapjevič.

-Je ti špatně?!

-Promiň, promiň... Omdlel? -Dostávám... záchvat...

-My dva a Karel!, naznačil Anatolij a podíval se k oknu. -Ale ten je teď neznámo kde, naposledy prý byl spatřen, jak vstupuje do moře.

Setkali se s Karlem v domě Kukumaliče Ondatriče. Kukumalič Ondatrič byl vetešník v místním hostinci, od opilců skupoval jejich posmrtné zbytky za směšné ceny a prodával je do Ermitáže. Za sumy vyšší, vyšší...vyšinutý byl! Ale ne natolik, aby nemohl poskytnout pohostinství všem třem přátelům, Fedoru Ostapjeviči, Feoktisu Petroviči i Karlovi. Ti tři se setkali po době, o které si mysleli, že uplynula rychleji, než se jim zdálo. Nikdo z nich nevěřil, že se opět setkají.

Setkali se na pozadí oslav druhého výročí překonání morové epidemie v městě Užďubarumpal. Právě v hostinci probíhala velmi bujná oslava a tak jejich rozhovor byl a celý hostinec U Červeného se otřásal smíchem. Ti tři si řekli, že to možná není nejlepší prostředí pro takovýto rozhovor, a po tolika letech, ale pak vlastně zjistili, že prostředí jim vyhovuje, a že tak je to nejlepší, protože si jich nikdo nevšímá. Vůbec nikdo si jich nevšímal. A začali kout nové plány, především přemýšleli o tom, jak to udělat, aby zakryli všechny stopy po minulém činu, a proto navrhl Feoktis:

-Né, nevěřím tomu, že by nás velký Tácamund k sobě pustil!, namítl Fedor. -Vždyť víš, jen málokdo má k němu přístup, a my jsme se s ním neviděli nejméně deset let. To je hodně. Feoktis ho zpražil pohledem:

-Ano, má sice zlou ženu, ale tak zlou, aby nepustila staré kamarády Tácamundovi až ke dveřím, ji zas nemá.

-Nemyslím si, že nás někdy Tácamund pokládal za své přátele, ale pokud si myslíš, že ano, zkusit to můžeme. Určitá naděje takto stále zůstává.

Ale co si o tom myslel Karel, nevěděl nikdo, neboť ten se pomalu vytratil a zmizel někde za dveřmi, poblíž veřejného domu.

-Kde ten Karel může, sakra, být?, rozhlédl se Feoktis.

-Nevím! Před chvilkou tady ještě byl, snad odešel na záchod, nebo já nevím.

-Ale bez Karla se u Tácamunda ukázat nemůžeme, víš přece, jakou má pro Karla slabost.

-Právě proto, vždyť Karel to sám chtěl navrhnout, bavil jsem se s ním trochu před tím, než jsme se bavili o této záležitosti my, všichni tři dohromady, hájil se Fedor.

-Tak co budeme dělat?!

-No, to by mě právě zajímalo! Musíme najít Karla! Musíme najít Karla!

-A když najdeme Karla, co budeme dělat dál? Půjdeme snad za Tácamundem, ne?

-To nevím..., sklonil hlavu Fedor Ostapjevič.

-Jakto? Vždyť jsme se přeci jasně dohodli!

-Nevím, protože Karel o Tácamundovi mluvil velice nejasně, až tak, jakože by nám Tácamund už ani nemohl pomoci.

-Ale co to vidím, někdo přichází, to je Karel.

Zpět na začátek.

- - - - - - - - - - -

n Maštal n Grošákovy chytré noviny n číslo 3 n únor 1995 n Šéfredaktor: Zpěvák hrabě Grošák von Gulina n Redakce: Katy Malenovská & DJ Pecivál n Adresa redakce: Opava SU ČL 2 & Hranice Hviezdoslavova 18 n Vydává Nakladatelství Kulturního sdružení Unarclub LS†D n Sazba: Grošák n © Grošákeum, 1995

Zpět na začátek.