Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1994, č. 2 (prosinec), Hranice - Opava, Nakladatelství Kulturního sdružení Unarclub LS†D, 16 s.

(1) Grošák, Básně, s. 14-15 (dvě básně) – plné znění

(2) Adéla Majerová, Víš, štěstí je krásná věc, s. 15-16 (povídka o sprše) – plné znění

(3) G, Růže Svěžího vánku, s. 16-17 (recenze Radka Tumlíře Devět růží, 1994) – plné znění

(4) Radek Tumlíř, Závod, s. 17 (báseň) – plné znění

(5) František Xaver Bašík, Franz Kafka 1892-1895, s. 18-19 (vzpomínky na F. K. s úvodní poznámkou) – plné znění

(6) MN, Nesouvislosti [2] – Tři taneční verze vizí & vice versa, s. 20 (choreografické postřehy) – plné znění

(7) G, Prackou do ciferníku, s. 20-21 (recenze Borise Viana Mravenci, 1994) – plné znění

(8) Doktor & Dement, Nová poezie, s. 21-23 (tři básně v próze) – plné znění

(9) Zpěvák hrabě Grošák von Gulina, Šlamastika, s. 23-25 (povídka o okupaci) – plné znění

(10) Hraboh Bohra, Panely, s. 25 (báseň) – plné znění

(11) Pecivál, Náš úděl [2], s. 25 (sloupek o ASPSU) – plné znění

(12) Petr Marek & Jiří Nezhyba, Třetí den, s. 25-28 (první část kultovní povídky) – plné znění

(13) R. D., A s novým školním rokem přišel také podzim... – Grošákovo oko [1], s. 28 (ze slohové práce v rubrice Grošákovo oko) – plné znění

(14) Tiráž, s. 28 – plné znění

n Grošák (Jiří J. K. Nebeský): [Básně.] Maštal, Grošákovy chytré noviny [1], 1994, č. 2, prosinec, s. 14-15

Zpět na začátek.

n Adéla Majerová: Víš, štěstí je krásná věc. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1994, č. 2 (prosinec),

Ta, která je v jejím víru, je z toho nešťastná. Teď ne, teď jí nic nechybí. Ale pak. Nemůže si pomoci. Sotvaže se ocitne ve sprchovacím koutu, její choutky nelze zastavit. Není tak silná. Jedno řešení by zde bylo. Stačilo by pustit si vlažnou vodu. Vzrušuje ji jen horká. Ale když vidí červený kohoutek, její smysly se natolik zamlží, že není schopna racionálně uvažovat. A víme, co přijde pak.

Jen jednou se cítila tak špatně, že jednala proti rozumu. Jaká to ale byla ostuda!

Docela se divila, jak jí to jde. Začala tedy běhat více. To se však negativně podepsalo na její postavě, což poznala záhy. Pod pravým kolenem se objevila křečová žíla. Byla nešťastná. Ale s během nepřestala. Žil přibylo. Co s nima? Operace prý má jen krátkodobý účinek. Kdysi někde četla, že všechno zlé je k něčemu dobré. Začala tedy uvažovat, co by z žil mohla vytěžit, nějaké dobré stránky. Nakonec ji přece něco napadlo. Dvě negativa znamenají pozitivum. Řekla si tedy, že zabrousí-li mezi narkomany, bude u nich jednička, protože jí budou její žíly závidět. A také se tak stalo.

Dostat se mezi ně nebylo tak těžké. Alespoň ne pro ni. Měla své informace, kde je má hledat. Když totiž svěřovala své trápení v tamější psychiatrické poradně, lékař ji varoval. Přímo řekl: "Ne abyste útěchu hledala v alkoholu nebo cigaretách. A v drogách už vůbec ne. Obloukem se vyhýbejte ulici 17. listopadu a domu č. 224, kde má Karel Dobrovolný své doupě. Je podlý, rád vidí nové tváře, dá jim zadarmo drogu, a pak, když už si navyknou, chce po nich peníze.

Opravdu se stalo to, co předpokládala. Dokonce i sám Karel Dobrovolný před jejími žilami smekl. Hned říkal, že je úplná škoda do takového materiálu nepíchnout.

(Deprese - sklíčenost, skleslost, stísněnost.)

Zpět na začátek.

n G (Jiří J. K. Nebeský): Růže Svěžího vánku. Maštal, Grošákovy chytré noviny [1], 1994, č. 2, prosinec, s. 16-17

/ recenze sbírky Radka Tumlíře Devět růží (Hranice, LS†D, 1994) v rubrice “poznámka”

/ znovu: -jkn-: Růže Svěžího vánku. Hranický týden 1995/1, s. 4

Sentimentálním ohlédnutím za dobou strojopisných edicí v Unarclubu je drobná  knížka nazvaná  Devět růží. V průběhu ledna - října 1993 napsali roboti z Unarclubu na základě několika výstřižků ze sportovního tisku román Svěží vánek, jeho základem se staly autentické osudy tří mladých cyklistů v době jednoho důležitého závodu. Roboti se kontaktovali se skutečnými aktéry a už v průběhu psaní s nimi konzultovali jednotlivé situace. Tak vznikal Svěží vánek - pohled zvenčí. Pohledem zevnitř je Devět růží, jeden z cyklistů - Radek Tumlíř se vrací k prožitým událostem roku 1992. V básních jsou zpracovány nejdůležitější momenty Tumlířova tehdejšího života, situacím ve Svěžím vánku přesně odpovídají, na několika místech je dokonce srovnání s textem Svěžího vánku důležité pro pochopení obsahu básně.

Není tak jednoduché rozhodnout, jestli je spíše Devět růží komentářem ke Svěžímu vánku, nebo opačně, každopádně sbírka skýtá mimořádný zážitek v podobě Tumlířova básnického stylu.

Zpět na začátek.

n Radek Tumlíř (Jiří J. K. Nebeský): Závod. Maštal, Grošákovy chytré noviny [1], 1994, č. 2, prosinec, s. 17

Katko Kateřino pil bych pil

Zpět na začátek.

n František Xaver Bašík: Franz Kafka 1892-1895. Maštal, Grošákovy chytré noviny [1], 1994, č. 2, prosinec, s. 18-19

• František Xaver Bašík (1878-1963) za svůj život prošel řadou zaměstnání a měst. Na počátku čtyřicátých let shrnul vzpomínky na svůj život mezi patnáctým a pětašedesátým rokem v rukopise Padesát let (psáno v letech 1940-1943). Přemýšlel jsem často o účelu života a podobných stále ještě nerozřešitelných otázkách jako zvláště též o souvislosti a následcích různých dění a tu jsem si připamatovával mnohé příhody a události ze svého života, které se mi zdály dost pestrými a zajímavými, aby stály za zaznamenání. Usmyslel jsem si proto, napsati vše na co se dobře pamatuji - pokud je mi to ještě možno. Pomýšlel jsem původně spíše na pouhé jednotlivé poznámky z prožitých dnů, let, nebo období; avšak ponenáhlu se mi události vyvíjely v paměti a obraznosti tak lehce a jasně i souvisle, že jsem mohl dát spisu formu jakési románu podobné knihy a velmi mne potěšilo i překvapilo poznání, že jsem se cítil schopen této činnosti. (Padesát let, díl I., 1892-1895, s. III)

V první části, věnované době, kterou strávil jako obchodní příručí u Herrmanna Kafky, máme zachováno zajímavé svědectví o prostředí, z něhož vyšel František - Franz Kafka. Bašíkovy vzpomínky prozrazují, že v době psaní Padesáti let neměl tušení o nějakém spisovateli Kafkovi, už proto jsou dost zajímavé, dávají nahlédnout do tehdejšího času očima zcela ne Kafkovýma (kafkovskýma), protože nevznikají kvůli Kafkovi, ale kvůli Bašíkovi, pro něhož byl Kafka jenom jedním z množství lidí, s nimiž se za oněch “padesát let” setkal.

* Následujícího dne (15. září 1892) ráno vyběhl (František Bartík - Padesát let je psáno v erformě) z průchodu Sixtova domu v Celetné ulici již v dlouhých kalhotách koupených včera na cestě k domovu a rychle se ohlédl vlevo na věž Staroměstské radnice; hodiny tam ukazovaly za pět minut sedm. Oddychl si a pohlédl na druhou stranu ulice, na tabuli s velikou firmou Herrmann Kafka. U portálu se právě objevil muž s čepicí označenou písmenami H. K., sluha, jenž začal otevírati obrovské skládací, dveřovité bednění. (s.3)

* Obchodník Kafka byl silný, klidný muž as pětatřicetiletý, vyšší postavy a Frantík nepocítil k němu žádné příchylnosti ani žádné nechuti, ale stal se mu sympatickým svým zakročením vůči drzému Robertovi. Poprvé v životě mezi cizími lidmi, neznalý přetvářky a dětsky naivní, byl prve raněn Robertovým výpadem a nyní, po jeho pokárání šefem se tázal sám sebe s podivením, jak je to možné a proč se podřízený zaměstnanec chová tak neomaleně k druhu v práci jen o nepatrný stupínek níže postavenému. (s.5)

* Nato nařídil (Herrmann Kafka) Gustavovi, aby s Frantíkem přinesli nějaké zboží ze skladu hořeního. Vzali tedy koš a klíče a šli do druhého patra. Zaklepali na dveře bytu a otevřela jim kuchařka Máry. Z kuchyně vpravo byly dveře do skladiště. Gustav otevřel, vešli. Zase samé regály kolem všech stěn koldokola od země až ke stropu, všechny příhrady zase plné zboží. Vybrali potřebné věci, naložili do koše a odcházeli. V kuchyni dlela nyní i druhá žena, paní "kindsfrau" se dvěma holčičkami Kafkovými, pěti a sedmiletou. Holčičky si hrály na zemi, paní Anna žehlila a Máry se otáčela kolem plotny; vařila kávu, jak prozrazovala příjemná vůně; podívala se nyní s úsměvem na nového učně (Frantíka) a prohodila něco k Anně, která se zasmála. Frantík nezaslechl, co Máry řekla, ale všiml si, že je to vzhledná, as pětadvacetiletá žena pěkné postavy a příjemného obličeje. Paní Anna byla mnohem starší, žlutá a jakási ustaraná. (s.10)

* Za chvíli přišoural se k němu (Frantíkovi - Francovi) nesměle malý, asi desetiletý chlapec, kterého si také sotva všiml, když se odpoledne objevil v krámě u matky. Byl to Kafků synek, také Franc.

Přistoupil k Frantíkovi a řekl: "Ty seš novej učedník, Franc, viď? Já se taky jmenuju Franc." Frantík byl potěšen, že se mu naskytla příležitost s někým promluvit. Usmál se na hocha, který vyhlížel docela přátelsky a pustil se s ním do hovoru. Dověděl se, že chodí do německé školy, ovšem, Kafkovi, jako všichni židi, cítili se Němci, alespoň s nimi za všech okolností drželi a Čechy pohrdali, i když sami docela dobře česky mluvit dovedli. S hochem se tedy bavil tak, že aspoň trochu pozapomněl na svou únavu a po půl deváté ozval se z krámu hlas pana Kafky: "sperren - zavírat!" Všichni zanechali práce, pozhasínali jedno po druhém všechna světla a vyšli zadním vchodem do průjezdu. Do předu, na ulici, byl již dříve krám zabedněn Jánošem (sluhou). V průjezdu se zaměstnanci odporoučeli s přáním dobré noci manželům Kafkovým a rozešli se. (s.13)

Zpět na začátek.

n MN (Kateřina Malenovská): Nesouvislosti [2] – Tři taneční verze vizí & vice versa. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1994, č. 2 (prosinec), s. 20

Tančilo se i v pekle. Sartre o tom věděl, možná taky nevěděl. Dialogy ustanou, hudba náhle prudce kmitá třemi postavami v rytmu ROCK N´ ROLLU a barvy reflektorů barví, postavy o tom ví, možná neví. Hlediště hledá smysl těchto vstupů a dialogy zatím klidně pokračují. A nad tím vším se možná vznáší "pekelná mocnost režisérie" a řehtá se tomu, jak se jí tak daří manipulovat s prokletými hříšníky, diváky a (co když i) se Sartrovým pojetím?! Jó, to zatím zase jen možná. (J. P. Sartre, S vyloučením veřejnosti, v nastudování Činoherního klubu, KD Vítkovice 17. 11. 94)

A tančil také Grošák, tančil vedle Sklenářství, tančil na klávesách, tančil pořád a pak skočil před kapelu. Obdiv i smích, ale On to bere vážně, on je super klip live super hudební skupiny UNARCLUB!! To je jisté! (Kulturní večer, Hranice 2. 12. 1994)

Zpět na začátek.

n G (Jiří J. K. Nebeský): Prackou do ciferníku. Maštal, Grošákovy chytré noviny [1], 1994, č. 2, prosinec, s. 20-21

/ recenze Mravenců Borise Viana (Praha, Volvox Globator, 1994)

Tu část literárního úsilí, která nepadla na romány, dramata, “patafyzické” (“patafyzikální”) texty a publicistiku, věnoval Vian povídkám. Roku 1949 vydal svou první a poslední knihu povídek Les fourmis - Mravenci. Po čtyřiceti pěti letech vyšla v češtině a Češi dostali možnost doplnit si svět Vianových románů o jejich povídkové podhoubí.

Působí-li v románech některé “popisové odbočky” (jinak základní stavební kámen svébytnosti Vianova stylu) “neorganicky”, v případě povídek se o tom příliš mluvit nedá. Sevřenější tvar nutí autora k sevřenějšímu stylu a zároveň mu dává víc nahlédnout do literárních karet. Oproti Rozruchu v Andénách je řeč Vianových povídek disciplinovanější, ale neztrácí viditelný-čitelný požitek z využívání-nadužívání (slov...) lexikologických i logických možností jazyka. Při čtení dalších Vianových románů se zdá, že tento zájem o sdělující se ztrácí s rostoucím zájmem o sdělované. Vian Mravenců (krom titulní prózy, jíž se stal nedostižným vzorem všech “podzemních” autorů) vypráví příběhy vyvěrající z pointy a příběh, jakkoli jej “narušuje”, je základem a smyslem jeho povídek.

Klíčem se “struktuře” textů v Mravencích je filmové vidění skutečnosti (rozvíjené ovšem dál v rovině jazyka), filmový střih ovlivnil literaturu dvacátého století tak hluboce, že už si to ani moc neuvědomujeme. Film poprvé přináší možnost koláže - útržků vypovídajících “mimochodem” nějaký děj a to taky tříbí lidskou schopnost uvažovat - domýšlet, k vyprávění děje stačí už jen jeho útržek.

• Boris Vian: Mravenci. Přeložili Jiří Pelán a Patrik Ouředník. Praha 1994. Nakladatelství Volvox Globator.

Zpět na začátek.

n Doktor & Dement (Petr Marek & Jiří J. K. Nebeský): Nová poezie. Maštal, Grošákovy chytré noviny [1], 1994, č. 2, prosinec, s. 21-22

Na nádraží, na kolejích na pražcích, někdo jede, jakostánek s vatou. Vatová paní doma vatu robí. Neurobí si z ní sukni ani halenku, ale malou holčičku si z ní udělá. No a malá holčička, ta půjde ven si hrát. A tam najde chlapečka a to bude kamarád. Postaví si z písku hrad a v něm budou bydlet a v něm budou skuhrat, krydlet a špidlet. V hradě bude komůrka, tam bude muchomůrka, muchomůrka zelená jak Jelena. Z ní oni si navaří všechno, co by snědli. No a až to snědí, budou hnědí.

Byl to němý člověk a zimostráz zaznamenal jen píseň kosy. Kosy, co tiše zpívá si cosi a ocelovým svým hřbetem podtíná trávutukvěten. Tu červen, tu březen, tu podzim se bliži a zimostraz piseň vydal tichou v diži. Slyšel děvečku v maštali s koníčkem povídat, hnoja kydal. A co ty na to povíš, když tebe vsune do díž. Tam v díž ten se nepodívá, tam starý slepýš, hluchýš, bubíš jen z ní jak písniš kdybys sám sebe proplíš. Když přetrhneš hlemýžď, on ve dvou se změní a se zlou ty se potážeš. Já přibublal na pláže. V pláži piskovych zrnek je tolik, že zimostrázích bobulek na nich nevidět sedá.

Piko sfrflá moju bup a v tvoj krup máš tlustý ňmup. Stvolem prošel jeho mnich, ten co našel v nich všechny otazník toho, co chtěl vědět v noci v třináctém století. Na zámku něco chrabotí, v tiché díře myš se koutí. Dívá se na Marii, ta sedi za stolem, něco v ruce ma. Je to kronika. Kronika lidstva a jejiho voveličenstva. Veličenstvo v ni se usmiva, s doutnikem v hubě je, sebe umyva a zpiva si a kleje. Dojajmifasolasido. Peklo, a trošku jakoby změklo.

V měkke kaši Budulinek vaři, braši s nim už jedi - hospodaři. Kaše roste jako kliště. Slyši to Veličenstvo v telefonnim aparatu. Z něj ono vykoukne do tebe ono koukne. Odposlechu slabeho dratu všechno napiše - umysl prokoukne. Na tom všechno zaleži. Jestli se to podaři. Jesli ne všechno to vybuchne. A když zhyne, manželka nevybuchne, ale jenom ona dostane svůj podíl na velkých věcech kolem nás. Veličenstvo na pasu sedi trunem, v ruce drži co ono ma? Prezident Truman! Jeho fotku vystavili, Veličenstvu ukazali, Veličenstvo zavistive, zavidi mu černe vlasy, bile vlasy, zlte vlasy. Z čiše pije měkkou vodu, ve vodě pla rybka mala. Rybka řika: Ja sem zlata, přani ja ti trochu dam. Přani trochu z čilé rady a tak trochu kavrda. Z kavrdy ať trumen stane, ja zas budu panovat. Jak jsem panoval i dosud, budu tady kralovat.

Zpět na začátek.

• Zpěvák hrabě Grošák von Gulina (Jiří J. K. Nebeský): Šlamastika. Maštal, Grošákovy chytré noviny [1], 1994, č. 2, prosinec, s. 23-25

Hluk se šíří kusy bahna bušícími o blatníky. Nepravidelné stříkance z kaluží a hlíny se zakusují do hrubého vojenského plátna, oblečení ztvrdlé bahnem. Namáhající se motory a vibrace lechtají kopcovité panoráma.

Oberhauptmannführer Italiči si posune čepici víc do čela a nezávisle na tom přidá plyn, jelikož jeho motorka je v čele kolony, musí zrychlit i ostatní. Spolujezdci v sajdkách kontrolují střelivo. Úúú. Nenasnídaný Hauptmannführer Budžicu si přizívnul. Výprava.

Hauptmannführer Chalnik obrací vlastní vnitřní zrak na rub hlavy. Na opuštěném nástupišti daleko Blessen-Chrechenu spatřuje výpravčího, co dal znamení k zastávce vlaku. Je to širokodaleko jediný člověk. Už kola z kovu dorazila. Všude navátý sníh, zima je, že výpravčího zebe v ruce plácačka. Dveře vlaku otevřené, kterými do povlaku zmrzlých krupek na betonu vystupuje z morku vlaku skupina Sibiřanů, v letních svršcích. Ovšem. Samozřejmě. Mrznou, rozhlédnutí dá jim zprávu. Nic než koleje, ani strom v téhle planině. Ohlédnou se, vlak mizí, z okna na ně mává nádraží, průvodčí i nástupiště. Odjeli. Je šest Sibiřanů a jeden z nich je Hauptmannführer Chalnik.

Vrací se mu vědomí, plácnutí a skvrna z bahna na okulárech rozepíná drápky po celém sklu. Chalnik setře bahno hřbetem ruky. V rukavici. Pohnul přitom nešikovně okem. Vyjíždí z dráhy polní cesty. Řev motorky překousne napuchlinu vyvýšeniny podél polní cesty. Ve vzepjetí kovové kosti stroje posunují Chalnika i jeho spolujezdce dál pryč. Dál pryč.

Naštěstí, všechno se rychle vyřeší. Spolujezdec položí Chalnikovi ruku na rameno. Tiše. Chalnik se ohlédne. Hlavou mu, zelenou travou, kličkuje Betty. Smysl zraku v něm, tu náhle, zpod její sukně rozvalí křídla. Prásk skrz zadek očí. V ohlédnutí vidí spolujezdce, za ním v bahnitých dásních kolonu vojáků. Rychle stáčí a vplouvá. Ostatní se pochichtávají, Italiči si ničeho nevšimnul.

Jako telegrafistovy prsty pohupuje se Italiči v sedle. Klidná cesta. Lodička úsměvu mu pluje po tváři. Dosud ani jedna vražda a Bůh je blízko. Každý večer na sebe čekáme. Červík hladu v žaludku souknul za kručení. Až se chudák Italiči otřásl.

-Jak je to ještě daleko, pane oberhauptmannführere? zahuláčí Budžicu. Vzduch, jenž rozrážejí, mu bere nepozorovaně helmu. Zakrouží za kolonou, rozprskne se o kámen jako skořápka. Italiči otázku zaslechne, ale neúplně, tak nějak divně. Myslí si: ptá se, pozoruje nás? Proč se na to ptá? To se mně nezdá, že by nás Hadimor pozoroval.

-Už teho nech! šťúchne do Budžicu kamarád, -to nižádná sranda je, tahať si z veliteľa. To je osud a jména, zdá se Italičimu. Budžicu se nervózně rozhlíží, kterak se z toho vykrútit.

-Tak, že už bysme do toho kousli kosou? a ukazuje na metrové klasy.

-Půjdem dovnitř, najíst se. Venku koně ržou, pozorují přízemní strategii budůvky. Uvnitř je prázdno. Italiči zavolá, že si dají něco k jídlu, nikdo se neozve. Hoši čekají.

Chalnik odcupitá na záchod. Zůstává za ním bahenní stopa, čtverečky vzorku na botách. Místnůstka vykachličkovaná, schoulí se do rohu. Vylézá z malinké skříně v dětském nábytku. Betty si před zrcadlem češe vlasy, od hlavy po ramena, po polovici zad. Ďolíčky hýždí rozkmitávají petrolejkovou oranžádu. Je už za jejími zády, chce jí dlaň položit na břicho. Trnou mu žíly v pažích. Betty odchází do prostoru s borůvkami, jahodami v mlází. Nic zvláštního nezpozorovala. Chalnik se proměnil v kopretinu do vázy. Už zvoní podvečer. Klekání. Betty se vrací a hází ubrousek přes vázu. Zašeptá a do tmy pokoje zpod něj vyvádí oberhauptmannführera Italičiho. Líbá ho na krk jemnou linií rtů. Italiči poplašen, vylekaně rozhlédne se.

Chlapci zpívají, zalepují hlad. Tak to je. Objevuje se hostinský, tichnou a hlásí svá přání. Je v podivném hábitu. Dalšími příchozími jsou sedláci z pole. Vidle opírají o dřevěné obložení.

-Tož a příště zas s dráby vymetem! zvolá největší ze sedláků, ještě cítí tu bouli na hlavě. Z hrotu něčích vidlí ukapává barva. -S robotou si na nás nepřídou! dodá sedlák polohlasem. Všichni se na něj dívají. Vojáci nikoho vidět nechtějí.

Budžicu unaveně usíná, ostatní na to kašlou. Doslova. Myslí, že cesta se jim valí pod nohama. Odplývá skrz výfuky do odpoledne. Je dlouhé jako tato noc, kterou tato noc bezesporu je.

Zpět na začátek.

n Hraboh Bohra (Kateřina Malenovská): Panely. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1994, č. 2 (prosinec), s. 25

Ve stropě z panelu

Zpět na začátek.

n Pecivál (Hynek Polák): Náš úděl [2]. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1994, č. 2 (prosinec), s. 25

Ti kluci z ASPSU nejsou zlí, jenom to všechno berou trochu jinak než já s Grošákem. Jenže mě dneska nějak bolí hlava. A vůbec, není mi nějak dobře. Teď mě zrovna píchlo v zádech. Pálí mě žáha, všechno se se mnou točí. Ke všemu jsem v depresi. A Grošák je pořád svěží a čilej, no jo, kůň je kůň. Taky ho hřeje láska. Ale chtěl jsem říct, že když někdo někam napíše tak skvěle vtipnej rým jako “ASPSU / je banda hajzlů” a někdo jinej to potom nepochopí a bere to jako urážku a chce se tomu prvnímu za to pomstít, tak s ním nění něco v pořádku. Ten někdo pak může tomu někomu moc ublížit. A proto na vás všechny apeluji: Než se rozhodnout unáhleně, je lepší jít na procházku do lesa a všechno důkladně promyslet.

Zpět na začátek.

n Petr Marek & Jiří Nezhyba, Třetí den Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1994, č. 2 (prosinec), s. 25-28

Nikdo z nás tu nebyl dobrovolně, ale všichni jsme cítili určitou křivdu z toho, že tady vlastně jsme. Nevěřili jsme tomu, že člověka mohou jen tak zavřít. Ale oni mohou. Což jsme si dříve nepřipouštěli. Ano, někomu z nás se možná mohlo zdát, že sám přijde, pozná tady podmínky a půjde zpátky, jenže cesty zpátky odsud nebylo.

Když má člověk tři dny před popravou, má možnost přemýšlet o všem, co v životě udělal a dojde k nečekaným závěrům. Člověku se opět vybaví celý jeho život, s jeho stinnými, ale určitě i pěknými stránkami. Člověk potom pozná, pozná sám sebe. Když člověk přemýšlí, napadnou ho různé myšlenky a má možnost poznat nejen sám sebe, ale i ostatní okolnosti a to, co je mezi nebem a zemí. vraťme se ovšem nyní zpátky do minulosti.

Bylo to večer. Foukal krutý vítr, ale byl teplý. Teplý vlahý vítr, který vál od moře mezi skalisky, která se majestátně tyčila mezi vlnami. Večery u moře bývají rozporuplné. Ale nám se líbilo pozorovat oblohu, sledovat vlny, jak narážejí na pobřeží a dívat se do mohutné skály, již od mala jsme všichni milovali a rádi jsme si ji jako kluci prolézali, objevovali nové malé jeskyně.

Vlny narážely na skálu a naše pohledy byly upřené na oblohu, která se jasně třpytila a věštila, co bude dál. Když jsme se zahleděli dál po moři, zahlédli jsme v dálce malé světlo, snad to byl maják na nedalekém ostrově. Ale maják to nebyl. Bylo to světlo o strašně velké intenzitě, zajímalo nás, jak se tam mohlo objevit, protože stále stálo na místě a ani trochu se nepohlo. Bylo jako velký sálající plamen, který se zarýval do očí, stejně jako do srdcí a do duše, všichni jsme v tu ránu ztuhli a nevěděli, co máme říct. Naše chování začalo být poněkud jiné a už jsme se tolik nemohli věnovat pozorování oblohy.

Ve městě se rozlétla zpráva, něco se blíží, něco hrozného se blíží, a my jsme věděli, znali jsme spojitost s onou září, kterou jsme viděli na obloze. A nikdo nevěděl, co vlastně se to blíží, ale všichni jsme viděli, že to bude zkáza, zkáza pro naše malé městečko na pobřeží velkého moře. Ano, všichni to věděli, ale nic jsme proti tomu nemohli udělat. Nikdo nebyl schopen zabránit tomu, co se stalo. Nikdo...

Byl oblečen v tmavém černém kabátě a měl hnědé holínky, které mu sahaly skoro až nad kolena. Všichni jsme nejdřív mysleli, že je rybář, ale on rybářem nebyl. Byl to onen tajemný host, který v naší vesnici strávil skoro dvanáct let, dvanáct dlouhých roků, plných bídy, tmy a ponižování. Ten muž vypadal velmi mladě, ale mladý nebyl. Z jeho zkušeností, nebo..., nedá se říct zkušeností, ale z toho pocitu, že když on přišel do města, zavládl mezi lidmi až nečekaně podivný klid, nikdo si to nedovedl vysvětlit, proč najednou taková pohoda.

V jeskyni poblíž moře se konaly obřady na pomoc bohům. Čekali jsme, že bohové vyslyší naše prosby a pomohou nám od zlých věcí, které se ve městě dějí. Vše bylo marné a tak mezi lidmi zavládl už jen přístup k věci, všichni rezignovali, leželi na svých postelích, kouřili doutníky a dívali se na televizi. Ale vždy, když přišel On, nálada se zlepšila, ale bylo to jen klamné zdání, ve skutečnosti to byl on, který do celého města rozlil onu trpkou číši, číši strachu a úzkosti. Číši, která byla plná hořkosti, a my z ní museli pít až do dna, do dna jsme museli pít. Nikdo nechtěl, ale všichni museli. A nikdo vlastně nevěděl, proč to dělá, vždyť všichni vše činili naprosto dobrovolně. Naše město bylo tímto vyhlášené. Bylo to malé městečko, proto se v něm všichni lidé navzájem znali a pomáhali si. Ano, bylo to před dvanácti lety.

Kde se dívka objevila, tam všichni muži stáli, a s úctou, s údivem na ni hleděli, vypadali, jakoby by byli slepí. Jakoby slepí byli, ale přitom oni velice dobře věděli, na koho se dívají, věděli, že tato mladá dívka vrátila, vrátila nám to, co nám tak dlouhou dobu scházelo. Ale nemohli si nevšimnout krutých rysů v jejím obličeji, ano, nebylo to jen tak samo sebou a ta dívka nepřišla do města náhodou, s jejím příchodem se mnohé změnilo a bylo jiné.

-Vždyť ten kdo tu chodí a nahání strach, plouží se pomalými kroky po celém chrámu.

Říkal jsem jim:

-Vždyť já nejsem slepý, vidím jako vy tady všichni a nechci nějak vám tady lhát, já jsem ten stín neviděl a nikdo mě nepřesvědčil o jeho existenci. Jestli se tam doopravdy objevil, pak to byl určitě něčeho důkaz. Ale čeho? To vám dnes již nikdo nepoví.

(pokračování příště)

• První část povídky Třetí den z 5. srpna 1990.

Zpět na začátek.

n R. D. (Radka Dluhošová?): A s novým školním rokem přišel také podzim... Grošákovo oko [1]. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1994, č. 2 (prosinec), s. 28

A s novým školním rokem přišel také podzim...

Jakmile se začne vítr prohánět po strništích, je to předzvěst nadcházejícího podzimu. Na drátech elektrického vedení začínají posedávat houfy vlaštovek, v korunách stromů štěbetají hejna hašteřivých špačků, kteří se rovněž začínají loučit s naší přírodou a připravují se na cestu do teplých krajin. Ani čápy už nevidíme na komínech, v létě spokojeně sedávali ve svých hnízdech a vychovávali své děti, ale teď? Už také odletěli. A tak i čapí hnízdo na komíně u Karnoly již osiřelo a zeje prázdnotou. V korunách stromů je místy stále ještě zeleň, ale většinou převládá bohatá paleta barev. Listy se loučí se svými větvemi a vytváří na lesních chodníčcích hebký koberec. Zvířátkům se už přestává líbit jejich obnošený šat a mění jej za nový, teplejší kožíšek. I příroda se začíná pomalu chystat k zimnímu odpočinku - to už se blíží konec roku. A celý koloběh přírody s ročními obdobími začíná zase znovu.

• Převzato z časopisu SSM gymnázium Hranice Krystal , (19)89 / 90, č. 1, s. 2.

Zpět na začátek.

n Maštal n Grošákovy chytré noviny n číslo 2 n prosinec 1994 n Šéfredaktor: Zpěvák hrabě Grošák von Gulina n Redakce: Katy Malenovská & DJ Pecivál n Adresa redakce: Opava SU ČL 2 & Hranice Hviezdoslavova 18 n Vydává Nakladatelství Kulturního sdružení Unarclub LS†D n Sazba: Grošák n © Grošákeum, 1994

Zpět na začátek.