|
Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1994, č. 1 (listopad), Hranice - Opava, Nakladatelství Kulturního sdružení Unarclub LS†D, 12 s. - - - - - - - - - - OBSAH:(1) Grošák, Úvodník, s. 1 (několik řádků úvodem) - plné znění (2) Zpěvák hrabě Grošák von Gulina, Třetí židle, s. 1-4 (povídka o smrti) - plné znění (3) G, Prostor, s. 5 (recenze Scotta Frosta Paměti agenta FBI, 1993) - plné znění (4) Pecivál, Žlutá barva, s. 6 (báseň) - plné znění (5) MN, Nesouvislosti [1], s. 6 (sloupek postřehů) - plné znění (6) G, Něco za něco, s. 6-7 (recenze Romana Bortela Něco za něco, 1994) - plné znění (7) Stanislav Makar Diviak, Povídky z pozůstalosti, s. 7 (tři mikropovídky) - plné znění (8) 063423350, Je sprostý, s. 8-10 (báseň) - plné znění (9) Pecivál, Náš úděl [1], s. 10 (sloupek postřehů) - plné znění (10) G, Nebezpečí kolem Rimbauda, s. 10-11 (recenze J. A. Rimbauda Srdce pod klerikou, 1993) - plné znění (11) Grošák, Značky, s. 12 (dvě básně) - plné znění (12) Tiráž, s. 12 - plné znění - - - - - - - - - - / úvodní slova ÚVODNÍK Ahoj, moje méno je Grošák a představuju se vám se svym novym fantastickym časopisem. V mý hvězdný maštali po mý desce, knížce a filmu eště cosik chybělo, tož sem dal úvahu a po krátký úvaze mi na mozek přišlo: Zrob chytré noviny! To bylo pátého listopadu. A tož je čtrnáctého a je to tady. Grošák - - - - - - - - - - Zpěvák hrabě Grošák von Gulina (Jiří J. K. Nebeský): Třetí židle. Maštal, Grošákovy chytré noviny [1], 1994, č. 1, listopad, s. 1-4/ povídka Zpěvák hrabě Grošák von Gulina TŘETÍ ŽIDLE Tak já už půjdu, musím dát slepicím, jestli už to náhodou neudělal Jarda..., zamžourala paní Vržbablová a tělo v bíložlutých šatech pomalu odtáhla od lavičky. Mě zas brní ruka, řekla místo odpovědi Limenovská a vedla Vržbablovou na niti pohledu tak dlouho, dokud se za ní nezavřel vzduch za rohem pseudosecesní Zkušebny Pivovaru Louny. Přes cestu naproti seděly v trávě na maličké kružnici parčíku cvrlikající kobylky, jejich zvuk krmil uši staré Limenovské . Sedí sama. Do bubínků a kladívek se jí vlévá koktejl z chrčícího větru, ptačích trilků, ržání česacích strojů a praskot chmelových šištiček, který celou ves parfumuje jakýmsi tajemným aroma. Každý rok. V srpnu. Pozornost staré Limenovské uvízla v pavučině tkané ručičkami obecních hodin, stály na rozcestí, napravo Postoloprty, nalevo Tuchořice. Tolik hodin, musím ještě s kravkou k rybníku! Vydala se k domovu. Bylo 19 hodin a soumrak rozleptával namodralé podnebí červánkovou rtěnkou. Na zápraží ulomila šeříkový proutek. Závora klapla, vrata se rozletěla jako výkřik (zvracejícího). Búú, zahučelo zvíře. Mlaskavý šustot slámy. Loudavým a pomalým krokem vyšla kravka ven. Limenovská ji proutkem poháněla přes louky až k rybníku. Tráva tam byla vlažná a sytě zelená. Kravka do ní ponořila hlavu, hltavě ukusovala. Stará Limenovská si sedla na vyčnívající kámen u břehu, povzdechla si a opuštěnýma očima hladila rákos chvějící se jako chvění jejích rukou, rozplakaného těla, vytrženého orgánu na skleněné misce v laboratoři. Ozvalo se plácnutí o vodu, nejdřív si myslela, že to nic není a nebo měla zato, že jí za zády nahlas žvýkla kráva, teprve kruhy šířící se z míst, kam pro větve a rákos neviděla, ji přesvědčily, že to bylo plácnutí o vodu, o hladinu. Dlouhými tempy se po ní pohybovala lidská dvojice - Břavec a Cholinová . Tyhle zase neznám! usmála se trpce a zavolala na ně: Taky chmelaři? Až teď si jí všimli. Cuknutí. Ne, my jenom trempujem. Jsme tady na výletě. Limenovská se ohlédla, kráva se ještě pase. A kde bydlíte? Břavec zahulákal, že spějí pod širákem a začal plavat ke břehu, aby už nemusel klást odpovědi k dalším otázkám. Cholinová za ním, podvečerní voda se o ně podivuhodně třela, smotky šatů čekaly na břehu. Tak my už taky půjdem, kývla stará Limenovská na zvíře a pak opatrně vstala. Klouby jí vrzaly, ostrá bolest v kostech lapala po dechu. Bude bouřka. Švihla krávu přes boky. Nekonečné pláty luk se střídaly s pohybujícími se sandály na jejích nohou. Těsně pod lesem stála chalupa, okolní louky vypadaly jakoby vytékaly z jejích základů. Tehdy, brzo po válce, jsme ji koupili s manželem. Výhodná koupě. Mraky nad ní se připalovaly do černa, lepily se na sebe, houstly. Doma, kamínky jim skřehotaly pod nohama, Limenovská pootevřela vrata, otočila vypínačem, žarovka se začepýřila, polkla a zhasla. Ráno to budu muset spravit. Zahnala krávu za ohradu z prken, v šeru chlíva nahmatala krajáč a podojila ji. Cestou ven divže nezakopla o vzdutý práh. Krajáč postavila na plotnu. Z černé skořápky se vylíhla prostorná kuchyně s bíle omítnutýma stěnama, oknem vpravo, stolem a dvěma židlemi uprostřed. Stará Limenovská se pustila do přípravy večeře. 21 hodin. Pobrukovala si s rádiem, smažila cibuli, slaninu a vajíčka. A když to všechno bylo, přendala to na talíř a vzala si k tomu kus chleba. Už deset let sama, ani jí nepřišlo, že by mohla nebýt sama. Hlenovitá vajíčka jí na útěku před horkým mlékem splašeně vklouzávala do krku. Světlo švihlo do oken, trvalo to jen blik a ozval se lomoz z trhajících se mraků. Limenovská vyběhla ven. Třaskavinové nebe přepínalo a praskalo jednu žílu za druhou. Tak už je to tady, zavřela všechna okna, pozorovala, jak vzduch shazuje kovové dusno do palby deště deroucího se k zemi. Konečně. Voda ze střechy se slévala a v okapech harašila jako zrychlený umíráček. Stará Limenovská najednou vidí někoho, kdo se po stráni blíží k její chalupě. Zpozorní. Vlastně jsou dva. Je jasné, že jdou sem. Už tlučou na dveře. Jde a otevře. Jsou to ti dva od rybníka. Břavec a Cholinová . Představují se, když je pozve dál. Hrůza vody z nich jde. Všechno je jasné. Máte něco na převlečení? Kývnou: teda pokud to není mokrý... Já vám radši přinesu deky. Břavec s Cholinovou se na sebe podívají, vypadají důvěryhodně. Limenovská je ráda, že si s někým bude moct promluvit a podává jim deky. Svlečení, zachumlaní do dek si sedli ke stolu, musela si přinést z vedlejší světnice třetí židli. Jak dlouho už u mě nikdo nebyl! Osm let?... A co děláte, když se strhne bouřka a není se kam schovat? Slévá vařící čaj. To my většinou vlezem do lesa, tam je vždycky nějaká stříška. Lžička bloudí po dně vyprázdněného hrnku jako “krevní sraženina v náhodném těle“. Ale tak často zase neprší, žejo... nenamontoval byste mi novou žárovku v chlívě? Cholinová zívne. Jasně. Tak se radši oblečte. Venku pořád lije, rychle proběhnou do chlíva a Břavec to už nějak spraví. Déšť za nimi v bahně jejich stopy rozbíjí. Noc se zpomaluje. Jdou spát. Ustlala jsem jim v tvé světnici. Doufám, že ti to nevadí, šeptá u vybledlé fotografie a jako každý večer zapaluje teničkou dortovou svíčku. Tak, Čemuxi , už jdu spát, dobrou noc. Manželův obličej jakoby se za rozvlněným plamenem nutil ke shovívavému úsměvu. Přetáhne si peřinu přes hlavu a myslí na lásku, hmatatelnou, takovou, která skutečně je. Bože, jak jsou oba dva živí! Mladí tak, že kdyby umřeli, každý by se ptal proč. Zítra abychom vypadli co nejdřív, nejlíp tak v pět šest ráno. Ať si nemusí dělat starosti se snídaní. Břavec a Cholinová se k sobě blíží. Nahá, nahý. Jak to bylo poprvé? Taky jsme spolu zmokli a Čemux mě chytil kolem pasu, vzal mě za prsa a líbal na záda. Slinama mi pomaloval tělo. Zrovna jsem cítila ty bizony z Lascaux. A že tam mají zůstat jsem cítila. Stará Limenovská vstala, chtěla na záchod. Bodnutí u srdce ji hodilo zpátky na palubu postele. Nakonec se přeci jen dostala na rozbouřené parkety. Házelo to s ní jako mincí v trubici vysavače. Co se děje?! Čemuxi , co mi je?! Hlava na fotografii upíjela ticho a vdechovala úzkost. Něco se srdcem?! Našmátrala v nočním stolku lahvičku s nápisem Nitret. Byla prázdná, jako otevřená klec prázdná, jako prázdno v rozstříleném středu terče. Belhala se přes kuchyň. Podlaha pod ní byla měnivá a body k opření nezachytitelné. Už klade dlaň na kliku. Dveří světnice, kde je Břavec s Cholinovou . Slyší: Ne, ještě ne! Strne, bodná bolest ji zdvíhá na špičky. Nemůžu tam. To přejde. Poprvé jsou spolu. Já se vrátím. Nejistá vlastním domněním. Z těla se stalo brnění, které do roztavené podlahy tiskne mapky potu. Sbory bolesti ječí v srdci ránu. Peřina se nad ní zavírá. V blesku běží první hračka, první menstruace, první polibek, první noc, první dítě, první smrt, první stárnutí. Znovu vstát, ale ne a nejde to. Srdce jakoby mi polykalo krev, Čemuxi , tak už! 2 hodiny. Venku hrábl do hlasivek hrom a přelil slaboulinký úder v hrudi. Knot svíčky pod fotografií padl naznak do voskové slzy. Sykl. Zasyčel. Andělé v liliovém vichru říz zadržují smích. Už jsme odrazili, Bůh nesnáší zpoždění! Břavec zívl a pootevřel oči. Lehké ráno vplouvalo do světnice skrz průhledné cedníky skel, přejel dlaní po nahém těle. Cholinová zašeptala: Miláčku... Měli bysme jít. Začali se oblékat. Tentokrát to za moc nestálo, byla jsem nervózní z tohohle prostředí, víš. Ale to nic, usmál se a zapnul batoh. Můžeme. Tiše se vyplížili ze světnice. Cholinová napsala na kus papíru nějaké poděkování a přeložila tak, aby na desce stolu stálo. Krásněs to udělala, hlesl a pohladil ji po vlasech. Podívej, nechává si na noc otevřený dveře. Vyšli. Slunce se zdvíhalo z červánkového hnoje a placatě přejíždělo mraky. Kravka v moll doprovázela pištění rosy. Vlhká tráva se Břavcovi a Cholinové přisávala k botám jako medúza. Po zápěstí staré Limenovské rázovali vedle sebe dva mravenci. Jeden Karel, druhý Josef. Čapkové . • Grošákova povídka vznikla 19. srpna (v Třeskonicích) a 27. srpna 1993 (v Hranicích). - - - - - - - - - - G (Jiří J. K. Nebeský): Prostor. Maštal, Grošákovy chytré noviny [1], 1994, č. 1, listopad, s. 5/ recenze Tajného deníku Laury Palmerové PROSTOR Jeniffer Lynchová napsala Tajný deník Laury Palmerové, rodiče ho kupovaly dcerám pod stromeček, neměly tušení, že pod konvenčním názvem jsou podány dívčí zápisy, ve kterých se postupně ztělesňuje Bob - jakési tajemné zlo. Knížka končí zprávou o zavraždění Laury. Otec J. Lynchové David s Markem Frostem napsali seriál, který se ze zkušebních šesti dílů rozrostl na třicet, jeho obliba: velmi oblíbený. Sledujeme městečko Twin Peaks, v němž agent FBI Dale Cooper vyšetřuje Lauřinu vraždu. Pak vychází kniha Scotta Frosta (scénáristy některých dílů, příbuzného M. Frosta?) Paměti agenta FBI, má podtitul Můj život, mé pásky. V přepisech Cooperových magnetofonových záznamů sledujeme jeho život do chvíle, kdy je pověřen vyšetřováním Lauřiny smrti. V té chvíli samé jsme přítomni s filmem Twin Peaks - Fire Walk With Me. Tahle (mimochodem mistrovská) práce je zatím poslední z Twin Peaks. Fenomén Twin Peaks (nebo jak to nazvat) je fascinující. Je to “příběhový prostor“ ne nepodobný řecké mytologii nebo třeba artušovskému cyklu. Předně je to ale po “letech“ první úspěšný pokus skloubit umění pro davy s “uměním pro kritiky“. Snad předzvěst nové - popostmoderní stáje v dějinách. Jo, vlastně to měla původně být recenze Pamětí agenta FBI, tak: knížka je vtipná, hezky napsaná, nevím jestli obstojí bez seriálu, podobnost: s Tajným deníkem A. Molea (trochu), ale ta vyplývá z deníkové formy, která poskytuje specifickou možnost výstavby slovního gagu. Pár překlepů. P. S. Sedíme s Katy v kroměřížském kině, díváme se na Fire Walk With Me, parta mladíků se pořád směje, nevím čemu, asi se někde dozvěděli, že jsou tam “humorná“ místa, tak hledají. G • Scott Frost: Paměti agenta FBI (Můj život, mé pásky) . Přeložil Sáva Heřman. Bratislava 1993. Nakladatelství Tatran. - - - - - - - - - - Žlutá barva. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1994, č. 1 (listopad), s. 6/ báseň PECIVÁL Žlutá barva je moje barva Žlutá barva je moje barva Žlutá barva je moje barva Žlutá barva je moje barva Žlutá barva je moje barva Žlutá barva je moje barva - - - - - - - - - - MN (Kateřina Malenovská): Nesouvislosti [1]. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1994, č. 1 (listopad), s. 6/ sloupek postřehů NESOUVISLOSTI Byla Ti sem...na besedě s Evou Kantůrkovou. Ta paní se tvářila otráveně - přijela nemocná až z Prahy kvůli "ani ne do poloviny lidmi zaplněného Minoritu" (J. Nezhyba). Možná otrávený výraz znamená permanentně soustředěný výraz, a tak se sál brzy rozezvučel mikrofonovým hlasem spisovatelky a bylo to zajímavé. Zdarma zde byl k dostání časopis Alternativa. Byla Ti sem...na koncertě Jaroslava Hutky a Radima Hladíka. Moravské lidové balady - pěkné balady. Hladíkova kytara - dobrá kytara. Hutkův zpěvný hlas - příjemný zpěvný hlas. Hutkova mluva - zbytečná mluva. Vtipné bylo snad jen to, jak se Hutkova hlava při svých otřelých ironiích otáčela pro souhlas k Hladíkově hlavě, jež pak přikyvovala podporou. Zdarma nic. Chtěla Ti sem...jít na Nabucca, lístky drží ředitel - 90 - 400 Kč. Půjdu Ti sem...na Slávka Janouška...zadarmo. ODA. MN - - - - - - - - - - G (Jiří J. K. Nebeský): Něco za něco . Maštal, Grošákovy chytré noviny [1], 1994, č. 1, listopad, s. 6-7/ recenze sbírky Romana Bortela Něco za něco (Hranice, LS†D, 1994) / znovu: -jkn-: Něco za něco. Hranický týden 1, 1995, č. 3, 27. ledna, s. 4 NĚCO ZA NĚCO Mladý hranický gymnazista a kytarista skupiny Živec Ortoplaz Roman Bortel (*1977) svou sbírkou Něco za něco vstoupil na nejistou půdu poezie. A pohybuje se na ní sebejistě. Znechucený neustálou vzpourou ve “verších“ svých vrstevníků, obul se do nich parodií. Parodií tak břitkou a vynalézavou, že tahle knížečka by měla patřit do knihovny každého mladého intelektuála. V několika oddílech své sbírky si bere do parády nejprve básně “poetické“ a “krvavé“ (oddíl Nuda sežrala Bluda), pak “balady“ (Čin pana Knuta Koprnce ten hrůzný), básně o smrti (Koloběh a Smrt) a nakonec ty o boji proti autoritě. Právě ty jsou zřejmým vrcholem sbírky. Zesměšňuje jak volbou témat s problematikou jemu naprosto cizí, tak rytmickou “nedokonalostí“ (dokonalou nedokonalostí ovšem), a také tím, co jeho parodie zdobí jako šlehačka dort - “špatnými“ rýmy. Jeho “humři / umři“ a “hledej / divnej“ (báseň Vyřeknuté) si ve svém zesměšnění prázdného intelektuálství nezadají se Zahradní slavností, Něco za něco je výborným podkladem k zamyšlení nad současným světem žvanilů (politických i citových). G • Roman Bortel: Něco za něco. Hranice 1994. Nakladatelství Kulturního sdružení Unarclub LS†D, edice Kamuflon (svazek 1).• Grošákova recenze byla zaslána týdeníku Přehled, publikována nebyla.) - - - - - - - - - - Stanislav Makar Diviak (Vladimír Krejčíř – Jiří J. K. Nebeský): Povídky z pozůstalosti. Maštal, Grošákovy chytré noviny [1], 1994, č. 1, listopad, s. 7-8/ mikropovídky Událost, O Duklu a Dracula Stanislav Makar Diviak POVÍDKY Z POZŮSTALOSTI UDÁLOST Dajč ocucával pěnu ze svého půllitru, nic se mu nelíbilo, byl protivný jako slintavka. Manželka mu ráno omylem snědla snídani a on - hladový musel celý den kácet stromy. Je dřevorubec. Teď tak dřepí v hospodě a neustále se mu vybavuje obraz té dnešní Události. Seděl zrovna na pařezu a dlaní šmátral ve své botě. Vytáhl nejen trilobita Smataje, ale i kihulu. S hrůzou se na tu věc díval. Zakřičel na lesníka Simeona, jenž právě kontroloval kořenový systém prastarého smrku. Lesník se otočil, smrk využil nestřeženého okamžiku a utekl. Simeon ho teď bude muset zaplatit. O DUKLU Stáršij lejtěnánt Glávinka: “Přijela delegace z Moskvy, uchystejte pohoštění!“ Patsvabódnik Gurjénko si sáhl do kapsy a vytáhl starou zašlou dýmku, líně se podíval na Kaljú Bumážkina - saldata a tiše řekl: “Kráva je velmi užitečné domácí zvíře. Dělá se z ní máslo, tvaroh a sýry.“ Stáršij lejtěnánt Glávinka se rozesmál až mu vlasy padaly. “No toto, no toto!“ křičel a chytal se za paty. Ufo Džerdžinski - samaljótčik litoval, že jeho Lavočku ukradl Ukrajinec Ukradze a ne Gruzínec Céscézadze. Měl jej rád jako vlastního. Kaljá Bumážkin se ujal přípravy pirožků, do řídkého těsta balil kousky ovoce, rozhlížel se po ostatních, dusil se smíchem a pobrukoval si: “Ovocné pirožky, lalala ovocné pirožky...“ Srázu se za okny zemljanky ozvala střelba. Partyzánská skupina Něftologa Pamatka obklíčila jejich stanoviště, zlikvidovala stráž a vrazila dovnitř. Hladoví partyzáni se vrhli na stárševo lejtěnánta Glávinku, patsvabódnika Gurjénka, saldata Kaljú Bumážkina a samaljótčika Ufa Džerdžinskovo, trhali je a jedli je. Pirožky zajali. To je válka, přátelé, to je válka! DRACULA "Tat tadam" prozpěvuje si upír Šarel Vlak. Deska praská, dneska měl úspěšný den, vypil pět lidí. Jeho vypila gramofonová jehla. Leží na zemi jako rozlitý čaj. Hrnek s Čajem jdou na procházku, Čaj vzpomíná na Konvici. Na pískem vysypané cestičce poznali Martina Luthera. "To je ale tlusťoch!" řekl Hrnek. Luther to zaslechl a utrhl mu ucho. "To to řachlo, to to řachlo!" řehtal se Hrnek, ale neslyšel nic. Luther do něj zuřivě kopal a chlemstal z něj Čaj jako upír Šarel Vlak, Čaj oponoval, že za nic nemůže. • Událost a O Duklu - z pozůstalosti Stanislava Makara Diviaka, dosud nepublikováno, zařazeno do připravovaného druhého-rozšířeného vydání Čínských variací (editor V. J. Krnek). • Dracula - z pozůstalosti, poprvé publikováno v Ublijé - Bublijé č. 1 (16. května 1993), s.1.) - - - - - - - - - - 063423350 (Kateřina Malenovská): Je sprostý. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1994, č. 1 (listopad), s. 8-10/ báseň 063423350 Je sprostý, když odpoledne jsou zahrady prázdné, je sprostý, když odpoledne lidi nedřou: Obloha v kaluži je hnědá, obloha v kaluži není obloha, obloha v kaluži je jeden velký průjem. Když se na sebe díváš... do kaluže, jsi nechutná, když se odrážíš v kaluži, jsi nechutná, ležíš v průjmu... jednom velkém průjmu. Když se na sebe dlouho díváš do kaluže, tak to, co je v kaluži, nejsi ty, když se na sebe dlouho díváš do kaluže, tak to nejsi ty, je to průjem, jeden velký průjem. Když se na sebe kaluž dívá do kaluže, není to kaluž. Když se na sebe kaluž dívá do kaluže, není to kaluž, je to průjem, jeden velký průjem. Když paří slunce, tak to, co není ani obloha, ani ty, ani kaluž, není už ani průjem. Když smaží slunce, tak to, co není ani obloha, ani ty, ani kaluž, ani průjem, ... .mizí. ..! Když už není Slunce, tak to, co není ani obloha, ani ty, ani kaluž, ani hnědý průjem a není ani "mizí", pak není vůbec nic a nakonec tedy ani nic nic není!? - - - - - - - - - - Náš úděl [1]. Maštal, Grošákovy chytré noviny. [1], 1994, č. 1 (listopad), s. 10/ sloupek postřehů NÁŠ ÚDĚL Na přednášce docenta Urbance se mě přednášející nečekaně zeptal, kolik slok má sonet. Odpověděl jsem nejistě, že tři (pochopitelně mi bylo jasné, že jakékoli sudé číslo by padlo líp). On jistě namítnul, že čtyři. Vyhrál on. V semináři u paní doktorky Sedláčkové jsem jí byl škaredě “obviněn“, že jsem svůj referát napsal během dvaceti minut těsně před hodinou. Nebyla to pravda. Přesto jsem nevyhrál. Nevím jestli je to dobrý, nebo směšný, nebo jestli je to vůbec něco... Pecivál - - - - - - - - - - G (Jiří J. K. Nebeský): Nebezpečí kolem Rimbauda. Maštal, Grošákovy chytré noviny [1], 1994, č. 1, listopad, s. 10-11/ recenze výboru z díla Jeana-Arthura Rimbauda Srdce pod klerikou (Praha, boj - Aurora, 1993) / znovu (upraveno): -jkn-: Nebezpečí kolem Rimbauda. Alternativa 1, 1994, č. 4, 8. prosince, s. 7 NEBEZPEČÍ KOLEM RIMBAUDA G • Jean-Arthur Rimbaud: Srdce pod klerikou (Próza) . Upravil a k vydání připravil Richard Kraus. Praha 1993. Nakladatelství boj a Aurora. - - - - - - - - - - Grošák (Jiří J. K. Nebeský): Značky. Maštal, Grošákovy chytré noviny [1], 1994, č. 1, listopad, s. 12/ dvě básně Grošák ZNAČKY Zelenábile v plamínku tráv Zapalovače boží Přitavují celuloid filmu K tvářím Herec - je vidět plynný kosatec Za jeho hlavou Anděl Věřitel Anděl Děl Mávnutím vypnul Náramkové hodinky Čas stojí nad propastí Milounká tvář ubíhá Ve vlaku Paruku z prachu. ZNAČKY Větve bují vyrrrrrrr-ústa-jí Jako ňadra pod dvojočky knoflíčků Já rostu jako nevzrušení Zámrtí vrknutí skruchnutí Ne-ustálý příjem teplé Skutečnosti Vichr zdvihlých (kvákan) víček Brá střechy domům z popela Vlastní brána do podoby Vychládá. • Grošákovy básně ze 14. a 22. září 1994. Zpět na úvod. - - - - - - - - - - • Maštal • Grošákovy chytré noviny • číslo 1 • listopad 1994 • Šéfredaktor: Zpěvák hrabě Grošák von Gulina • Redakce: Katy Malenovská & DJ Pecivál • Adresa redakce: Opava SU ČL 2 & Hranice Hviezdoslavova 18 • Vydává Nakladatelství Kulturního sdružení Unarclub LS†D • Sazba: Grošák • © Grošákeum, 1994 •
|
