|
VII. KAPITOLA Chladný vzduch zrána osvěžoval a studil, vnikal do pokoje pootevřeným oknem, klesal na plochu stolu, na rozházené mince, na inkoustovou skvrnu, kterou se Honzovi nepodařilo vyčistit a modrá barva se už vsákla pod lak, měla tam zůstat navždy. Chlad vlézal pod Blamžíkovu peřinu, zachumlal se víc, ale cítil, že poslední část jeho snu už se odkrojila a padla k těm ostatním do zapomnění. Nevěděl nic. Zvedl víčka, v počáteční mléčné mlze se začaly zaostřovat jednotlivé věci v jeho pokoji, hmátl pod polštář, vytáhl kapesník, pak kus staré žvýkačky a konečně to, co hledal. Lenčinu fotku. Dostal chuť slyšet Pixies, vyskočil z postele, uhodil ukazovákem o tlačítko s šipkou doprava a z magnetofonu vylétly bicí s kyt arou. Zkoušel si zpívat se zpěvákem, česky:-Je ona, je pomoc, můj sen, můj sen... Trefoval se do melodie, jak jen dokázal. Díval se na Lenku, fotografie byla skoro v pohybu, jako by na něj v nejbližším momentu chtěla mrknout. Bylo mu dobře, a přece byl t rochu nervózní z dnešního závodu, okusoval si nehty.Podupával si do rytmu, začal cvičit, krev se mu rozeběhla končetinami až na dno prstů, upažoval, rozpažoval, všechno se mu zdálo jednoduché, jednoduché a snadné. Hodil na sebe župan, na chodbě se rozhlédl, jestli ho někdo nevidí. Věděl, je doma sám, vždycky se rozhlížel. Zvyk z dětství. Šel na půdu, z jednoho trámu, co podpíral střechu, visel na dlouhém špagátu kožený pytel. Honza otevřel bílou skříň. Prach, co na ní byl, by se dal snad vážit, překrýva l její povrch tak dokonale, že u Blamžíků nikdo nevěděl, jakou má vlastně barvu. V policích a přihrádkách se válely různé cetky, kousky hadrů, prázdné flakóny, šachové figurky a obroučky brýlí, většinou s rozbitými skly. Bylo to po pradědečkovi. Blamžík vytáhl starou hnědou krabici, položil ji na zem a otevřel. Boxerské rukavice. Nasadil si je, postavil se do obranného postoje a díval se na sebe do zrcadla. Několikrát pravičkou vyrazil, ale ten na druhé straně se nelekl.Začal bušit do pytle, těžce uhýbal jeho ranám nebo se od nich odrážel a zase se vracel do původního stavu klidu. Ne nadlouho. Blamžík si představoval, že je to kluk, který ho v páté třídě zmlátil, protože nemohl najít svou třídu, byl to vztekloun. Cítil se teď fajn, jako silák. Chodíval s em aspoň jednou za týden. Kdysi mu to rodiče zakazovali, ale dneska už ne. Nikdy nechtěl být boxerem, chtěl se jenom umět bránit. A útočit. Jako všichni. Málokdo má ovšem doma boxerské rukavice a pytel, aby mohl začít.Zrychlil, nohy i ruce mu kmitaly jak o výborně seřízený psací stroj, ještě naposledy udeřil, pytel se vzepjal a vydal se na cestu ke stropu.Honza se podíval, kolik je hodin. Nejvyšší čas vypadnout. To stihne. Otočil se a vracející se pytel ho vystřelil dopředu. Ještěže tak. Právě v tu chvíli totiž na Blamžíkovo místo těžce dopadl velký kufr plný závaží. Honza klopýtnul, ale rovnováhu udržel. Zastavil se až u svého pokoje. Uf! oddychnul si. Došel si pro něco k jídlu. Dneska je před závodem, dal si proto jen rohlík, jablko a sklenici mléka. Rychle se oblékl. Ven! Byl podzim, ale ještě to trochu vypadalo na léto. Svěží vánek si pohrával s listím v rozpažených kornoutech korun stromů. Červíci se ubytovávali v lesklých červených jablcích, komárům končila sezóna. Konec. Slunce připomínalo vír. H onza Blamžík dorazil ke stadiónu.Tam, kde jindy býval klid a ticho, dnes sídlil shon a zmatek, všechno se točilo kolem modrobílého vozu televize, všiml si i stupínků pro první tři z tohohle závodu. Stejně nás víc nejede! usmál se a dlouhým obloukem se vší horečce vyhnul. Byl rád, že ho nikdo nezastavil. Doufám, že nejsou i tady! A vklouzl do posilovny. Konečně klidné místo. Zavřel dveře a teprve tehdy si všiml, že v místnosti už někdo je. Radek Tumlíř. Pozdravili se. -Ty už jsi tady? zeptal se Honza. Radek položil činku do stojanu: -No jo, já ti byl tak nervózní, že jsem ani nemohl dospat! řekl a myslel na to, jak se už v pět ráno plížil z Balinovic domu, aby ho nikdo neviděl. Navíc tam zapomněl svoje klíče, takže ještě hodinku bloumal parkem a čekal, až uvidí trenéra přicházet. Teprve pak se odvážil dovnitř. -Tak doufám, že to bude OK! prohodil jakoby náhodou Honza a převlékal se do červených trenýrek a trička s nápisem PŘISTÁNÍ v domnění, že řeč se stočí na Sunaře a on se dozví, co s ním vlastně je, správně by měl být už taky v posilovně. Jenže Radek neřekl nic. Jen tak seděl a zvláštním způsobem se usmíval. Takový výraz u něj Honza neznal,a tak není divu, že si všimnul. -Já si stejně myslím..., řekl a přitom nenápadně pozoroval Radka, -že se dneska vlastně stejně o nic nejedná. Radek zvednul oči a zvědavě se zaposlouchal do jeho slov. Bylo to ale spíše, jako by poslouchal jen jejich melodii a nechal se jí unášet dál, dál. -Na rovinu, pokračoval Honza, -Sunař nemá moc velký šance. Pak jsme tady my dva. Mě Nabrousil ohodnotil líp. Vím, zní to trochu blbě, no ale je to tak. Prostě: Minimálně nás dva do nominace určitě doporučí. A co víš, třeba nakonec do Uppsaly pojede i Ludvík... Zasmál se.Vstoupil trenér. Byl ve stavu horečných příprav. Tlesknul a podí val se na hodinky.-Kluci, řekl a rozhlédl se. Všimnul si, že tu Ludvík zas není. -Já ho přetrhnu! Pak se zastavil proti oběma sportsmanům. -Mám pro vás takovou... no, povinnost. Ti pánové z televize chtějí s každým z vás natočit takovej krátkej šot, nic moc dlouhýho, no ale chce to, abyste jim každej věnoval trochu času. Kluci koukali se zaujetím do hezké tváře trenéra. -Zajděte, jak se vám to bude hodit, ale nejlépe co nejdříve, tam k nim, k jejich vozu. Oni tam budou čekat, ano? Honza s Radkem přikývli a je zajímavé, co si každý z nich v té chvíli pomyslel. Honza cítil už teď trošku trému a zároveň takový slavnostní pocit, byl by ale radši, kdyby se tomu mohl nějakým způsobem vyhnout. Radek, ten by se tomu také rád vyhnul, ale jeho důvody teď byly dost odlišné. Měl zvláštní náladu a sám věděl, že ještě nějakou chvíli s ním nebude kloudná řeč. Potřeboval prostě na chvíli vypnout a nebýt rušen. Asi za deset sekund se obou zmocnila touha být v televizi. Tou dobou se k posilovně blížil Ludvík. Pod paží nesl pár jakýchsi knih. Když otevřel, spatřil zasněné cyklisty. Bouchnul knihami o závaží. Neříkal ale nic. Měl na sobě teplákovku, byla zpocená, takže ještě asi ráno běhal. Teď ho Honza s Radkem společně sledovali v jeho chůzi ke stěně a kolem ribstolů. Sed l si do koutku a vytáhl nějaké jídlo v dost špatně zabaleném papíru. Zmuchlal jej, uchichtl se a hodil na zem. Pak vytáhl zpod bundy ještě další knížku a dal se do čtení. Tedy, aspoň to tak vypadalo. Ovšem představa Ludvíka s knížkou byla pro oba jeho kolegy, a dnes už, i když ne v tak pravém slova smyslu, i soupeře, dosti komická nebo alespoň nadmíru neobvyklá. Proto se na sebe podívali a tiše se zasmáli. Byli roztomilí.* * *Televizní štáb, včetně režiséra, měl plno práce. Zrovna se domlouvali se startérem a opodál postával Beda Ňouchal s Tomášem Zápropravským. Čekali, až na ně přijde řada. Když startér odešel, muž s poznámkovým blokem (asistent režiséra), vyslechl “umělce” a dohodl s nimi průběh jejich vystoupení. Bylo to vlastně po zahájení a úvodníc h řečech hned druhé číslo, lépe řečeno bod programu.Beda se koukal chlápkovi přes rameno do bločku a zaujatě přikyvoval. Pak asi ještě něco měnili, škrtali, znovu domlouvali. Nakonec se dohodli. Beda s Tomášem odešli po svých a asistent se začal shánět po sportovcích. Ti se dostavili jako na zavolanou.-Jo, dobrý, dobrý..., mumlal nervózní asistent, -tak to jste vy tři. Počkejte tady, jenom co seženu rejžu, tak se do toho, myslím, hned dáme. S váma je koneckonců jasný, kde hrajete, sorry, jako..., kde vás pak budem brát, že jo, vy budete na dráze, he, he. Rejžo? Nezajímavá dívka s velkou mašlí se otočila: -On je tam! a ukázala ke karavanu s nápisem KABEL EXTRA. -Moment, řekl asistent a zaběhl k chlapíkovi, co stál zrovna pod nápisem EXTRA. Byl to takový obyčejný chlápek, nebylo na něm nic zvláštního. Byl docela nevelký, umělecky taky nevypadal. Říká se, že všichni režiséři jsou magoři, ale tohle byl vlastně takový zcela obyčejný vyrovnaný neambiciózní rutinér. Radek si při pohledu na režiséra vybavil jméno Rudolf Tesáček. Pamatoval si jej, kdysi to slyšel, byl to taky nějaký televizní režisér. Teď mu to jméno nešlo z hlavy a jistě se ho nezbaví ani při startu. Ach jo!Rejža přišel, podal sportsmanům ruku. -Ahoj, kluci. Já se jmenuju Houbal. Vy už víte, co bude, takže fajn. Nebojte, to bude jenom taková rychlovka. Nemusíte mít žádnej strach. Zvládnem to, ne? Zasmál se. Vůbec se mi nezdá samolibý, pomyslel si Blamžík. -Než se štáb dá dohromady, zavtipkoval asák, -to bude ještě trvat. Honza, Radek a Lud vík se tedy posadili na schůdek vozu a čekali. Ani spolu nemluvili. Každý myslel na to své. Na to s jakou přišel, s čím vším v sobě se teď vystavuje této situaci.Deset minut se nic nedělo. Asistent zíral do diáře a pořád se nemohl zbavit dojmu, že na něco zapomněl, režisér zatím megafonem dirigoval přicházející obecenstvo: -Prosím vás, potlesk začínáme z pravý strany a pak postupně doleva, je to kvůli stereoefektu, takže kdybych vás mohl poprosit, až na vás mávnu, začnete tleskat. Zkoušíme! Diváci se ro zpačitě roztleskali. Režisér nervózně posmrknul:-Ne! Ne! Raděj to zkusíme, až vás tady bude víc... Zatím děkuju! hlas se tříštil o betonové plochy stadiónu. A on zamířil k asistentovi, rozkřikl se na něj: -Co je tohle za kompars, kdo to sem dal?! Asiste nt líně zvedl hlavu:-To nic, ty domluvený teprve přijdou... Houbal přikývl a procházející dívce vzal z ruky poloplný bílý kelímek. Měl žízeň. Napil se. Byl to roztok z droždí a pudru, dívka byla maskérka. Asistent už věděl, na co zapomněl. Na kompars s nacvičeným potleskem! Skousl si dolní ret a dělal jakože nic, vtom si vzpomněl na naše tři cyklisty. Zavolal na režiséra, ten si naposledy odplivl, dívka z maskérny s neštěstím ve tváři mu podala svůj bleděmodrý kapesník, otřel si rty a vrazil jí ho zpátky do ruky. Poplašeně se omlouvala, protože věděla, že není pěkná. -Chtěl bych..., začal asistent a zapálil si cigaretu, neboť viděl, že režisér taky kouří, -chtěl bych, abyste nejdřív každej zvlášť řekli něco do kamery, něco o tom, jak se cítíte, jak si myslíte, že dopadnete, jak jste se připravovali, a tak vůbec. Hoši zrozpačitěli. -No a až to budem mít, tak pár záběrů z přípravy a tak... Nic to není! podotkl, aby rozptýlil chuchvalce nervozity, stahující se v očích chlapců, vlastně jenom Radkových a H onzových. Ludvík byl klidný.To má určitě z těch knížek, ta hromada písmen mu tak zblbla hlavu, že si neuvědomuje, co se děje, pomyslel si Honza při pohledu na přežvykujícího Sunaře, který zrovna nehtem seškraboval z trička skvrnu od svíčkové. -Tak nejdřív třebas vy, kývl na Radka režisér, -pojďte sem a řekněte nám krátce, co si mys... Řeč doléhala k Honzovým uším jen jako změť zvuků, nevnímal. Za chvilku si vzali Sunaře a pak už jeho. Když pro něj asistent přicházel, uvědomil si, že se musí soustředit. Kousek před sebou viděl Ludvíka, jak se zrovna usmívá do kamery, ukazuje na své kolo a říká: -Trénoval jsem myslím dost usilovně, věřím, že vyhraju... Honza Blamžík si stoupnul asi metr před objektiv a čekal, až se rozsvítí červená žárovička v pravém horním rohu. Asistent mávl rukou a řekl: -Jedem. Ozvalo se slaboulinké předení kamery. Honza si nemohl vzpomenout na nic z toho, co si před momentem už asi posté zopakoval, zpod kůže na tváři začala prosakovat ruměncová. Režisér Houbal se na něj usmál a stisknutými pěstmi mu dal najevo, že je mu sympatický a že mu drží palce. Dělal to tak vždycky. Tohle gesto má totiž značný psychologický efekt. Někdy. -Co jsem..., co jsem mohl, jsem dělal..., no, dělal, tedy trénoval..., blekotal Honza, -tedy chci říct, že jsem trénoval tak..., tak jak to nejvíc šlo. Trénoval jsem, myslím, jak nejlíp dovedu! vyhrkl najednou Blamžík a cítil, že ta poslední věta dává jakž takž smysl, tréma z něj postupně mizela, vypouštěla se z něj jako z vany. -Cítím se dobře, i když jsem s amozřejmě trochu nervózní, ale kdo by nebyl, že? Myslím, že to dopadne tak, jak si zaslouží každý z nás. Víte,..., rozmluvil se, až se sám divil jak, režisér tiše hleděl na vteřinovou ručičku svých náramkových hodinek. -...víte, při takovém závodě se nedá nic, jak se říká, ošulit, zkrátka, kdo dělal pořádně, dopadne dobře, náhoda tady neexistuje. Na setinu sekundy se odmlčel a pak plynule pokračoval: -A jestli vyhraju, chtěl bych poděkovat všem, který tomu pomohli: trenérovi, tátovi, mámě a především Lence...V kameře to chrochtlo a pak ztuhla: -Šéfe, došla kazeta, houkl kameraman na režiséra. -To je blbý, znělo to docela zajímavě... no, ale když to bude potřeba, tak to natočíme po závodě, jo? řekl už směrem k Honzovi. Ten jenom naprázdno polknul a vrátil se k ostatním.Radek Tumlíř si zrovna stěžoval maskérce, která pudrovala Ludvíka, aby se neleskl: -Já, jak jsem mluvil, tak se mi něco stalo v krku a rozkašlal jsem se, to bude trapný! Teda jestli vyhraju..., dodal. Honza se zamyšleně posadil na podchlazený štěrk. -No, vcelku se to podařilo, možná jenom tady u vás, ukázal asistent na Radka, -s tím budou trochu potíže, no, když tak to někdo předabuje, ale to teď není důležitý. Teď bysme potřebovali tak dvacetisekundovou pasáž, jak přicházíte k dráze jakože před závodem, vemte si prosím vás kola a jděte odsud..., a patou vyryl ve štěrku rýhu, -...až tam k mantinelům. Jo a prosím vás, trochu taky nadávejte, ať to nevypadá tak nějak sterilně, musí to vypadat, jakože jsme to točili rovnou, tak, máte ty kola? Výborně. Začnem.* * *V kanceláři předsedy se v pohodlných křeslech usadili dva muži středního věku a starší žena. Byla to očekávaná návštěva z BARIXu. Také na nich, jakési laicko-odbornické komisi, bude záležet, jak bude znít dnešní nominace. Jeden z mužů se představil jako vedoucí výboru odboru podpory kultury a tělovýchovy, starší paní jako majitelka firmy. Druhý muž byl tlumočník. Předseda Sportovního svazu je sem pozval na malé občerstvení, dříve než celá událost začne. Za oknem jeho kanceláře bylo možné pozorovat horečné přípravy, akcí teď žil celý stadión. Lidé z BARIXu byli v dobré náladě.-Ich bin sehr froh, da ich Sie endlich kennengelernt habe, usmála se na předsedu majitelka. Předseda se podíval na tlumočníka. Ten se nadechl. Jeho oči byly nervózní. Upravil si bezděčně kravatu. -Ehm..., promluvil a na čele mu vyrazil pot. -Já..., já jsem..., vytáhl z kapsy smuchlaný kapesník a otřel si jím čelo. Předsedův pohled se setkal s pohledem vedoucího odboru. Tlumočník přiložil ukazováček ke rtům a nervózně jím poťukával. -Chtěl jsem... Nestačil nic říct, protože do místnosti vešla sekretářka a oznámila předsedovi:-Už vás očekávají dole. Program by měl začít během čtvrt hodiny. A myslím, že vás taky asi bude chtít zatknout televize. Dělají rozhovor s každým. Sekretářka odešla a nechala dveře otevřené. Předseda se tedy zvedl a vybídl ostatní, aby ho následovali. Na tribuně už pro ně bylo připraveno speciální posezení. A všude kolem byly kabely a dráty, kovové kufříky, spousta přístrojů. Televize byla prostě všude. Sotva stačili dosednout, už si před nimi kameraman rozkládal svůj stativ. Hledal vhodný úhel, aby mohli záběr během závodu vkládat spolu s ostatními mezi obrázky závodníků na trati. Přímo před tribunou se tyčila železná konstrukce, kolem které pobíhal Beda Ňouchal a provozoval ještě poslední úpravy. Jedna z kamer byla namířena přímo na vrcholek konstrukce, jak si Beda domluvil s režisérem Houbalem. Z reproduktorů hrála hudba. Všechno se schylovalo k zahájení. Lidé na tribunách poposedáva li a poslední diváci přicházeli, prodíraje se plnými řadami. Někdo zkoušel mikrofon.-Jedna, dvě..., ozývalo se stadiónem. -Honza jde..., zanotoval si vduchu Blamžík cestou k místu zahájení. -Jedna, jedna... Feďo, basy! Ne, jo, už dobrý . Nech to tak. Jedna...Do všeho toho hluku, zmatku a lomozu zněla píseň: Dal jsem mu klíče od bytu, a teď spím vzadu v kůlně... Diváci, kteří poznali, usmáli se na sebe a pohupovali se do rytmu. Najednou hudba utichla. Plocha stadiónu se začal vyprazdňovat. Zbylo na ní jen několik postav, které nebyly bez dalekohledu k rozeznání. Potom to začalo.Nastoupili sportovci a předseda jednoty se ujal slova. Přivítal diváky i vzácné hosty a především závodníky. Ludvík, Honza a Radek. Stáli vedle sebe a měli trochu trému. Takovou slávu ještě nezažili. A to všechno tady vlastně bylo kvůli nim! Předseda mluvil o úloze sportu v životě člověka a taky o tom, jaké jsou pro něj podmínky v menších městech, že se zde mohou věnovat talentům více než ve velkých městech. Honza jenom protočil panenky a Radek zatnul zuby. Pak byl potlesk a už losování. Losovalo se číslo dresu a podle něj potom každý ze závodníků bude startovat. Nejvýhodnější bývá vždycky jednička, neboť startuje nejníž, u kraje dráhy, zatímco trojka vyjíždí zprostředka startovací čáry. Losovalo se docela obyčejně, přímo taháním dresů z klobouku. První tahal Honza. A hned jedničku! Zajásal a publikum s ním. Mezi diváky byla i Lenka a snažila se, aby si jí Honza všiml a ukazovala, jakože drží palce. Jako druhý tahal Radek. Měl trojku. Smůla, pomyslel si.Na Ludvíka tedy zbyla dvojka. Obě losování odměnily tribuny potleskem. K Lence se zezadu prodrala Lucka. Měla s sebou obrovskou tašku a něco Lence šeptala. Pak se obě ztratily uvnitř davu. Když bylo rozhodnuto, začala zase hrát hudba a byl ohlášen další program. Za chvíli měl začít Beda Ňouchal s kamarády svou část. Mezitím už Honza, Radek i Ludvík opustili travnatou plochu. Stihli se rychle převléci a mířili zase k mantinelům kolem dráhy. -Honzóó! uslyšel te ď Blamžík, otočil se a uviděl, jak na něj mává Lenka. Když viděla, že si jí všiml, kývla do davu a odtamtud se prodrala Lucka s taškou. Vydal se k nim, ony zase k němu. Setkali se těsně u okraje dráhy.-Ahóój, my tě hrozně hledáme! smála se Lenka. -Ahoj, řekl. Byl moc rád, že ji vidí.-Lucka už odjíždí. Za chvilku jí jede vlak -Vážně? podivil se Blamžík. -Ani bych to nečekal, to je strašně brzo, vůbec se mi nezdá, že už je pátek. Podíval se na Lucku. -Tak tobě už končí prázdniny, co? Najednou si vzpomněl: -Vlastně..., posmutněl a podíval se na Lenku, -...tobě taky budou končit, já bych už byl málem zapomněl, to je...! Lenka se léčivě pousmála, šibalsky koukla po Lucce a pak provokativně bouchla Honzu do zad. -Na tohle je snad času dost. Vždyť jedu až v neděli... Lucie se k ním připojila: -No, vždyť jede až v neděli, to jen já jedu už teď. Potom dodala: -Budu si muset dopsat úkoly. Já totiž nejsem nepořádná jako někdo! Významně se podívala na svou sestřenici. Promnula si oči a pomalu je zacílila na Honzu. Ještě dříve, než se jejich pohledy setkaly, se všem třem objevil na rtech bezstarostný úsměv, pak se nahlas rozesmáli. -Jó, já vím, každý nemůže být tak dobrý jako ty. My dva na tebe určitě nemáme! přitakala Lenka. * * *Z tlampačů a reproduktorů se o zvala klidná slova konferenciérova, která uvedla všechny diváky na stadiónu do pozornosti:-Vážení hosté, než dojde k samotnému závodu, na nějž již bezpochyby netrpělivě čekáte, budete mít možnost shlédnout vystoupení divadelní skupiny Pierot, která se bude starat o vaši pohodu i po závodě, kdy bude naše akce dálE pokračovat. Mezi diváky to jen zahučelo. -To jsem zvědavej, s čím se ukážou dneska. V sobotu to celkem šlo, ne? Lenka lehce pokývla hlavou na znamení souhlasu, zato Lucie se tvářila tak nějak divně, jakože neví, o co tu jde. Naoko smutně sklopila oči, sáhla do kapsy pro kapesníček, utřela si neviditelnou slzu a žalostně zaševelila: -Když já to neviděla! Hm, já mám takovou smůlu... Ach! Beda Ňouchal se mezitím škrábal až na samotný vrch železné konstrukce, aby jejich scénka mohla být rozehrána. Tomáš Zápropravský už stál u mikrofonu a odříkával text původně patřící Milanovi. Ten byl přinejlepším zrovna na cestě z internátu domů a o tom, že přichází o možnost zahrát si na takové události, a ješ tě před televizními kamerami, neměl ani ponětí.Beda už byl připraven zareagovat na Tomášova slova. Stadiónem zrovna znělo:-Nemám vůbec pocit, že by ta ryba tady někde byla. Scénka Lov na tuňáka běžela jako na drátkách. Lenka si vyhrnula rukáv svetru a podívala se na hodinky, které pak ukázala Lucii. -Hele, neměly bysme už jít? Co říkáš? zeptala se jí opatrně. Lucie si jemně povzdychla: -Hmm, no jó. Já se jen kouknu na tuhle scénku a pak už fakticky půjdu. Jó, to ještě stihnu. Lenčin pronikavý pohled říkal něco v tom smyslu, že jen ať si zkusí vyjít pozdě, že s ní pak na nádraží nepoletí. Toho si ale Lucie nevšimla, byla zahleděná směrem ke konstrukci, a zvlášť na její vrchol. Beda právě začínal pronášet první slova své repliky. Chvíli s nimi ale musel počkat, aby nechal stadión po první salvě smíchu uklidnit, a pak začal: -V moři ryb je dostatek a sádla taktéž. Proč ty, lovče, který zatím nevidíš mě, proč bys moře o mě, malého tuňáka, připravit chtěl? Opět se ozvala salva smíchu. Beda vůbec nečekal, že by zrovna takové obecenstvo, které se přišlo podívat na cyklistické závody, mohlo takhle skvěle reagovat. To snad není možný, to snad není možný, opakoval si vduchu. Ještě ho stačilo napadnout, že se třeba smějí úplně něčemu jinému, třeba t omu, jak jsou neskutečně trapní. Ale že by všichni a takhle naráz? Hmm, to je blbina.Najednou si všimnul, že na něj Tomáš nějak divně pokukuje a cosi signalizuje. Volat na sebe nemohli. Ukazuje si na košili, co tím myslí? Že by něco, jako něco na mě? přemýšlel. Aha, tady! Všimnul si, že má rozepnutý knoflík saka a že z něj vykukují části papírů, které vycpávaly jeho kostým do té správné tuňákovské tloušťky a které ještě včera doplnil o štůček toho křídového papíru, jak se domluvili. -Sakra! zaklel polohla sně, -to musím hned spravit. Hmm, sakra!Diváci se mezitím postupně uklidnili. Nastalo ticho plné očekávání. Tomáš si nervózně přejížděl hřbetem ruky po čele a netrpělivě se otáčel na Bedu. Věděl, že ten bez zapnutého saka pokračovat hned tak nebude. Jak se však snažil onen neposlušný knoflík patřičně usměrnit, podařilo se mu rozepnout další.-Sakra, sakra! zanadával o něco hlasitěji a levou rukou se pokusil zachytit vypadávající smuchlaný cár. -Co tam ti blbcové dělají? zarazil se Honza, -vždyť si tak tu scénku pokazí!Tohle věděl Beda i bez něj. Ale nebyl schopen proti tomu nic dělat. Teď zapojil do záchranné práce i levou ruku. Už už zapínal knoflík, když najednou ztratil balanc. Jedno dvě zakymácení a pád na sebe nenechal dlouho čekat. Celý stadión vzrušeně vyjeknul. Beda zůstal viset na konstrukci, tentokrát držela pevně. Tomáš spolu s několika nejduchapřítomnějšími turisty mu vzápětí přispěchal na pomoc. Nejdříve se ale museli prodrat množstvím různobarevných útržků, které z Bedova saka vypadávaly jako z podzimního stromu. A stejně jako to listí je lehký, svěží vánek rozfoukával do všech koutů sportoviště.Beda měl obě nohy zapříčeny v jedné ze spojnic konstrukce, visel a zoufale se snažil nějak chytit rukama, Tomáš stál na plošině asi půl metru nad místem, kde vězely Bedovy nohy, a pokoušel se mu nějak pomoct. Blížila se dvojice mužů s nosítky, diváci vzrušením jako by nedýchali. -Potřebujeme žebřík! křičel Tomáš na hlouček lidí, který se zatím stačil pod rampou shromáždit. * * *-Musí me, jinak přijdeš pozdě, hlesla Lenka Lucii, která od podívané na stadióně nemohla odtrhnout oči, vzala ji za ruku a táhla k bráně. Honza klopýtal mezi nimi, pořád se ohlížel, co se děje, ale přes hlavy ostatních neviděl.Z tísně davu se dostali za několik desítek sekund. Lucie si přehodila tašku na druhé rameno a rychlými kroky se vydala k nádraží. Lenka se přitočila k Honzovi a zašeptala: -Jestli chceš, můžeš večer přijít.... A dodala: -Jsem doma sama... Řekla to a měkkou hmotou rtů vykouzlila na Blamžíkově tváři krásný polibek. Rozběhla se, aby Lucii dohnala. Honza ještě dokázal zavolat: -Ahoj, Lucie, čau! Otočila se a zamávala. Dlouho se za nimi díval, Lenčin polibek se v něm rozležel tak, že nebyl schopen ničeho jiného. Za Honzovými zády vrzla vr ata, podíval se k bráně, vyjížděla z ní velká sanitka s nápisem AMBULANCE.Rozběhl se k jednomu z lékařů, jenž držel v ruce prázdnou zkumavku a právě nasedal na místo vedle řidiče. -Co je s Bedou?! volal. Lékař procedil: -Ještě neví me. A zabouchl za sebou.Blamžík se vrhnul k zadním dveřím, lomcoval klikou a bušil do skel: -Co jste mu udělali?! To už nikdy nebude chodit?! Vůz se dal do pohybu, ujížděl. Honza za ním ještě chvíli běžel, běžel, ale nezměnil nic. Jakto? Jakto, že se může všechno takhle zvrtnout... Kdoví, jestli to přežije... Jediný okamžik a najednou je všechno jinak... Honza se se sklopenou hlavou došoural zpátky. U brány zrovna stál doktor Balina a o něčem se vzrušeně dohadoval s panem Dvorským. Honza jim neomaleně skočil do řeči: -Co je s Bedou? Zeptal se jen: -Co je s Bedou? Víc toho říkat nemusel. -Neboj se, jenom něco s nohou, asi to má pohmožděný, tejden si poleží, neboj..., řekl Balina a poplácal chlapce po tváři. -Neboj se... Z amplionů lezla uprděná dechovka, Tomáš s ostatními odmítli ve vystoupení pokračovat, takže to byl náhradní program. Někdo na Honzu zuřivě mával a něco volal, v hluku diváctva se to dokonale rozpouštělo, nerozuměl. Byl to Radek, přiběhl k němu: -Ty vole, kde jseš, všichni se po tobě shánějí, měls už dávno bejt v šatnách, začala dvacítka. Mínil tím dvacetiminutovou lhůtu, po kterou jsou závodníci nuceni před samotným závodem setrvat v šatnách. Rozběhli se tam. Na Radka čekala u dveří Jana, držela v rukou balíček a čutoru: -Přinesla jsem ti něco k jídlu a taky chrpovej džus, posiluje. Radek Tumlíř jenom poděkoval a s odkazem na fakt, že už dávno nemá venku co dělat, zmizel v šatnách. Honza se hrnul za ním. Cítil v sobě Lenčin tep. Hodili sebou na lavici a oddechovali zhluboka, aby se dechu vrátila pravidelnost. Ludvík už tam seděl dávno. Zase si listoval v nějaké knížce. Radek mu nahlédl přes rameno, ale přečíst nedokázal nic, byl to sanskrt... Raději to nechal být. V hlavě se mu míhala Jana, Renata a Katka a taky dnešní závod.Otevřely se dveře, Radek viděl Katčinu tvář a ruku, kterou mu dávala znamení, aby přišel za ní. Potichu se vyplížil z místnosti, ani Honza ani Ludvík si toho nevšimli, tak byli zabráni do sebe. Sportovci! Ruchovci! -Neřeks mi ani, že už jdeš... ráno, začala vyčítavě, -ale to už je jedno. Chci ti jenom říct, že na tebe myslím. Ať jim všem natrhneš triko! Nedej se, Radečku! řekla a pěstí ho bouchla do nosu. Nechápal proč, ale usmívala se, takže to asi myslela ve srandě. Vrátil se zpátky, svoje místo na lavici měl ještě vyhřáté, nebyl pryč dlouho a nos ho bolel. Myslel na prstýnky Katčiných ňader, na podkůvky lesku v Renatiných očích, snad pro štěstí. Podíval se na hodiny. Ještě pět minut a na start. Do místnosti se vrhnul trenér Nabrousil a krátce ještě klukům vysvětloval, co a jak. Pak odešel. Honza, Radek a Ludvík se spolu nebavili, neprohodili spolu ani slovo. Nikdo neměl chuť na vtípky, na to byl tenhle závod pro všechny příliš důležitý. A nic jiného než vtípky se před závodem dělat nedá. Zvonek zazvonil, a to je donutilo se zvednout. Ludvík spíš pro sebe než pro ostatní dva cyklisty prohodil:-Tak co, sráči, snad si nemyslíte, že bych mohl nevyhrát?! Honza s Radkem neřekli nic. Nechtěli se před závodem zbytečně nervovat, za to jim Ludvík nestál. Teď se p omalým, klidným krokem vydali z šatny dlouhou, úzkou chodbou, která ústila mezi tribunami.První šel Honza, těsně za ním Radek a kousek pozadu se držel Ludvík. Byli takhle vlastně dokonale seřazeni podle výšky i dle očekávaného pořadí na cílové pásce. Honza kráčel s hlavou mírně ke stropu a potichu si pobrukoval melodii písně, která mu od rána uvízla v paměti. To jsem napnutej, s čím se bude snažit na mě Tumlíř vyrukovat, přemýšlel. Hmm, ale stejně mu to nebude nic moc platný. Teď musím všem ukázat, kdo j e tu vážně nejlepší, musím vyhrát! Jasně, že musím, jo, jasně..., už třeba kvůli Lence, jo, jinak by mě mohla mít za pěknýho chlubílka... hmm, jasně, jo, vyhraju. Honza se snažil správně se pro tento důležitý závod vyhecovat. Pomáhalo mu to zchladit nervy a uklidnit se, dělával to tak vždycky.Tři mladí hrdinové mezitím prošli celou chodbou a už scházeli mezi publikem, které na ně tak dlouho čekalo, dolů po schodech k dráze. Konferenciér předal mikrofon sportovnímu komentátorovi, který začal seznamovat diváky s průběhem dnešního cyklistického klání. Mluvil přesně tak vzrušeně, jak to mají v televizi rádi. Režisér dole u přenosového vozu jen spokojeně pokyvoval hlavou. Do dvou minut to všechno mělo vypuknout. Ještě pár drobných úprav... hmm, ano, tak je to v pořádku. Může to začít. Asák dal pokyn startérovi, že může závodníky pustit na dráhu. Radek prošel dvířky v mantinelu a dlouze přejížděl očima po celém areálu. Byl nervózní, potily se mu ruce a srdce bouchalo stále rychleji. Najednou se jeho pohled zastavil. V davu zahlédl povědomě příjemnou tvář. No jo, je to Renata! Já tušil, že tu budou všechny..., všechny tři! Vzrušeně se nadechnul. Spolu s dlouhým výdechem si opakoval jejich jména: Renata, Katka, Jana. Jo, jsou tu. Asi bych se měl před nima ukázat, co? Nebo ne? Nevím... Ale asi jo! Bude to tak lepší, hmm.Z rozjímání ho vyrušilo šťouchnutí do lopatky. Polekaně se otočil a spatřil divně se tvářícího Honzu, který mu říkal něco o tom, ať se probere, že už jim vezou kola. Z reproduktorů se ozývalo: -...ano, bude to závod trochu netradiční. Ani bodovací ani klasický sprint. Cyklisté nám pojedou celých třicet kol a o vítězi se rozhodne až na cílové pásce. Kdo ji první protne, vyhraje... Myslím, že se všichni máme opravdu na co těšit. Teď nám nezbývá, než držet chlapcům palce a věřit, že podají ten nejlepší možný výkon... Ano, bude to opravdu zajímavé... Zezdola se k závodníkům blížili tři starší členové oddílu a vedli jejich bicykly. K Ludvíkovi směřoval pan Dvorský. Když k ně mu došel, poplácal otcovsky po zádech.-Doufám, že si to všechno pamatuješ, šeptal mu do ucha, -je ti to jasný? Ludvík si dal ruce vbok, zavřel oči, dlouze se nadechnul a při tom zaklonil hlavu. V této pozici setrval asi deset sekund a pak dal jedním krátkým pohybem ruky starému pánovi na srozuměnou, ať raději odejde, že už všechno ví, že se teď chce jen a jen soustředit. -Třicet sekund! ozvalo se ze startérova megafonu. Celý stadion se rázem ztišil pln očekávání zahájení závodu. Všichni tři sportovci zaklesli nohy do speciálních klipsen, zezadu je drželi, aby z kol nespadli. Pan Dvorský do Ludvíka lehce strčil a zašeptal: -Ještě mantru! Ludvík zavřel oči, do startu chybělo sotva deset sekund. -Ab hůra bhůra va, chvakhramatha sadhma, bhůra va! -Pozóó r! rozkřiknul se megafon a startér pozvednul pistoli do nebe.Práásk!!! Vzduchem zazněl výstřel dávající pokyn ke startu. Tři staří muži povolili svá sevření, aby tři mladí muži mohli poprvé šlápnout do pedálů a bojovat mezi sebou o prvenství v cíli. Kol a se rozjela. Svaly se napnuly a sportovci začali rozšlapávat své pedály do co největší rychlosti. Zatím ještě jedou vedle sebe. Blamžík, vedle Sunař a po jeho pravé ruce Tumlíř. Jedou!!!Blíží se první klopení. -Chlapci jedou vyrovnaně, teď se ukáže první řazení! Do zatáčky vjíždějí všichni zárověň. Blamžík má nejlepší dráhu, proto se drží, zatímco Tumlíře odstředivá síla vynáší, řadí se tedy za něj. Ludvík stále po boku Blamžíka. Přichází rovinka, půlka prvního kola. Blamžík se otáčí na Ludvíka a hned zase skloní hlavu a přidává. Ludvík přidává také. Tumlíř se drží mezi nimi. Druhé klopení! Blamžík vyráží a pomalu se vzdaluje Ludvíkovi ve vyšší dráze.-Máme tu první řazení! křičí komentátor. -Jako první číslo jedna, Blamžík, druhý jede Tumlíř s číslem tři. Poslední se právě zařadil Sunař. První pořadí je vybojováno! Přichází druhé kolo! Kolem uší cyklistů sviští vítr a není to už ten svěží vánek, ale dravý a silný protihráč, který však rozděluje poctivě. Největší potíže s ním má Honza. Je první, rozráží vzduch. Radek s Ludvíkem jsou zavěšení těsně za ním v jakémsi vzduchovém tunelu. Teď projíždějí kolem tribuny. Radek se ohlédne mezi diváky. Spatří něco červeného, určitě to byla Renatina šála! O kousek dál stačí v novinách přečíst titulek Největší s portovní událost sezóny.Otočí hlavu zase zpět. Hledí Blamžíkovi do zad. Všichni zběsile šlapou, jako by před sebou neměli ještě dalších devětadvacet kol! -Vážení diváci! huláká reportér do mikrofonu, až z toho zaléhá v uších, jen chlapci to neslyší. -Druhé kolo! Uvidíme, jak se bude situace dále vyvíjet. Pokusí se někdo z chlapců rozbourat stávající řazení? Nechme se překvapit! A proběhlo další kolo. Najednou se Blamžík začíná Radkovi vzdalovat. Co to? Už je aspoň na čtyři délky před ním! Ludvík se zatím stále drží v závěsu za Radkem. -Ano, už je to tady! Ve čtvrtém kole konečně impuls! Blamžík se odlepuje a vyjíždí kupředu! Sakra! Radek se ohlédl za sebe. Ještě aby mě tak chtěl Sunař předjet!?! To teda ne! A šlápl do pedálů. Ludvík to vzal jako vý zvu. Počkej, Pumláči, já ti natrhnu triko! řekl si sám pro sebe a zabral.Znova a znova minuli tribuny. Blamžík se pořád vzdaluje. Už má náskok snad půl okruhu!!! Na tribunách to šumí, dívky, co se přišly podívat na své chlapce, tají dech. Lenka sleduje Honzu s rukou na ústech a druhou ukazuje, jako že mu drží palce vždycky, když projíždí kolem ní. Teď. A Teď! Radka sleduje hned šestero zamilovaných očí! Renata. Jana. Katka. Všechny hlasitě povzbuzují a doufají, že zvítězí. Jejich Radek. Ten teď ale myslí na režiséra Tesáčka. Blamžík je v dobré formě. Zatím jede bez sebemenších problémů. Jeho náskok se teď ustálil na celém jednom okruhu. Vidí už Ludvíka zezadu. Když si Radek uvědomil, že ztratil Honzu ze zorného pole, ohlédl se a uviděl jej asi sto metrů za Ludvíkem. Rychle se otočil, zatnul a největší silou šlápnul do pedálů. Neuvěřitelně lehce se odlepil od Ludvíka. -Je tady další okamžik! Tumlíř přidává a vzniká konečně rozdělený závod třech proti třem! Ludvík si otřel čelo o rameno. Je to tady! Už je poslední. Ti dva nedonošení troubové si snad myslí, že jim to takhle nechám vyžrat? Ché! To teda prr! Takovýho! A najednou za sebou uslyšel svištění kola. Byl to Blamžík! Radek přidával, co jen mohl. Nejdůležitější je udržet si zrychlení! Nepolevit a stejnoměrně přidávat. V jednom bodě to přijde a pak už stačí jenom jet. A opravdu se začala vzdálenost mezi ním a Honzou zkracovat. Honza právě dojížděl Ludvíka. Když se na něj Ludvík otočil, měl v očích děs. Přidal. Uběhlo další kolo. A další. A další... Tumlíř se pomalu, ale neúprosně přibližoval k Ludvíkovi s Blamžíkem. Ludvík nechtěl nechat Blamžíka předjet a v jedné chvíli, když před sebou neviděl už ani Radka, myslel si dokonce, že už je první. Snažil se kličkovat, aby ho Honza nijak nemohl dostat. To už se blížilo desáté kolo do konce závodu. Najednou se do všech tří opřel mohutný závan větru a Radkovi, který byl asi čtvrt okruhu za Honzou, dokonce vmetl do tváře kousek nějakého papírku. A kolem dokola létaly další a další podobné papírky a zase se usazovaly na dráze. Vypadalo to jako bílý papírový déšť. Osmé kolo! -Přátelé, hlásil komentátor, -stav zatím je nezměněný a trvá od jednadvacátého kola. Pořadí - Blamžík, Tumlíř, Sunař, opticky - Sunař, Blamžík, Tumlíř je, zdá se, zatím stabilní. Blamžík se snaží dohnat Sunaře, ale je to jen klam, protože má v této chvíli již celé jedno kolo náskok! Honza předjel Ludvíka. A kluci šlapou a už potřiadvacáté projíždějí kolem startu. Vjíždějí do sedmého kola od konce. Když jedou kolem tribuny, uslyší Blamžík Lenčino volání: -Do toho, Honzo! Chtěl by se na ni moct usmát, ale je už dávno za tribunou. V hlavě mu teď znovu znějí její slova, která mu řekla před startem. Večer ho čeká! Bude ji mít jenom pro sebe, celou noc! A vjíždějí do šestého kola. Ještě pětkrát a bude rozhodnuto! Ludvík najednou zabral. Vzpomněl si na Richterovu medaili, kterou mu děda Dvorský slíbil. A už jede vedle Honzy. Honza je šťastný, směje se proto na něj. Ludvík přidá a vyjíždí před něj. Ten si může dovolit ho pustit, náskok má jistý. Ludvíkovo zadní kolo je teď rovnoběžně s Honzovým předním. Projíždějí kolem tribuny. Ještě čtyři kola. Zezadu se k nim pomalu přibližuje Radek. Najednou ale: Ludvík ucítí křeč v levém boku. Stejnou křeč jako při tréninku. Na chvíli přestane šlapat. Cítí, že se propadá zase zpátky za Honzu. A vtom... ucítí na zádech Honzovu ruku. S obličejem plným bolesti se podívá vedle sebe. Honza ho podržel! Všiml si, že něco není v pořádku. Ludvík užasnul. -Jsme svědky něčeho opravdu mimořádného! nadšeně kdáká komentátor. -Něco jako obrovský výraz solidarity, favorit Blamžík udržel na dráze jakousi nepříjemností postihnutého Sunaře. Bravo! Vidíme, vážení přátelé, opravdový fair - play boj! Ludvík se vděčně podíval na Honzu, bolest slábne. Chvíli se ještě nechá vézt. Pak kývne, jakože už je to v pořádku. Honza ho ještě silou pošťouchne dopředu a Ludvík se už sám rozjíždí. Stadión jásá. Radek se stále přibližuje. Ve třetím kole je už necelých třicet metrů za Blamžíkem, který se přirozeně, díky pomoci Ludvíkovi, značně zpomalil. A Ludvík najednou vypadá jako v nejlepší formě. Obrovskou rychlostí se odlepil od ostatních dvou a tryskem uhání vpřed! U plotu stojí pan Dvorský. Sleduje jeho jízdu. Věří mu. V kapse tiskne medaili. -Ab hůra bhůra..., mumlá si Ludvík, spíš vduchu, ale čím rychleji jede, čím víc zabírá, tím rychleji a hlasitěji se mu derou slova z úst. Zbývají poslední dvě kola! A Ludvík, věřte nebo nevěřte, Ludvík je už v polovině okruhu!!! -Je to něco nevídaného! Sunař po překonání krize vyráží s neuvěřitelnou silou! A vypadá to, že má ještě navíc! Ano! Je zřetelně viditelné, jak se přibližuje ke svým soupeřům. Ano, přátelé, Sunař jede za dva. Ale protože Radek s Honzou neslyší, co komentátor nadšeně křičí, nic vlastně netuší. A najednou... Radek za sebou slyší svištění. Otáčí se a je to... Ludvík!!! -Během několika sekund vjedou sportovci do posledního kola! Na tribuně je vřava. A všichni hledí s obrovským napětím. Nabrousil, předseda, Lenka, Renata, Jana, Katka, celá návštěva z BARIXu a u plotu i pan Dvorský. Z očí mu tečou slzy dojetí. -Ano! zařvaly reproduktory komentátorovým hlasem. -Právě vjeli do posledního kola! Zároveň se završila jedenáctá minuta závodu. Kdo to bude? Kdo vyhraje? Pořadí máme najednou stejné, jako na začátku: Blamžík, za ním Tumlíř a pak hned Sunař! Chlapci řvou, holky ječí, Nabrousil kolem sebe rozhazuje peníze, závod vrcholí! Ludvík pokračuje ve svém tempu a řadí se vedle Radka Tumlíře! Ten se snaží přidat, Ludvík se drží a Tumlíř odpadá! -Ano, přátelé, Tumlíř odpadá, propadá se za Sunaře, který definitivně zvrátil staré pořAdí. Opravuji pořAdí: Blamžík, Sunař, Tumlíř! Přesně tak jak bylo vylosováno! Chlapci se blíží k polovině okruhu. Do konce zbývá necelých tři sta metrů. -Ale co to? To není možné! žasne komentátor a s ním všichni přihlížející. -Ludvík si najíždí na předjetí Blamžíka!!!Teď se Ludvíkovo přední kolo ocitlo na úrovni Honzova zadního. Paradoxně přesně naopak, jako když došlo k Ludvíkově krizi. Honza sebere všechny síly. Rozjíždí to. Ale slyší za sebou děsivé “Bhůra bhůra va!!!” a jemu i všem přihlížejícím v tu chvíli přeběhne mráz po zádech. Ludvík i Honza šlapou ze všech sil. Ještě dvě stě metrů! Ludvík se malinko vzdaluje, Honza ví, jak přidat. Pohledy obou už směřují k blížící se tribuně. Už zase sviští vítr, brzy přijde papírový déšt, Radek prostě už nestačí a propadá se daleko dozadu. Ubíhají další a další metry a na stavu se nic nemění. Honza je stále o celou délku před Ludvíkem. Oběma prýští z čel a slabin studený pot, oba jsou snad na pokraji svých sil. Radka ještě dívky povzbuzují. A Lenka zírá na dráhu s rukou na ústech a s vyděšeným výrazem v očích sleduje svého Honzu, celá se třese a taky se těší na večer, až budou spolu. Teď se ale jede. -Posledních sto metrů! Komentátor křičí, ale vůbec mu není rozumět ani slovo! Metry a metry! Deset, dvacet, třicet, čtyřicet metrů!!! Zbývá poslední rovinka. A všechno při starém. Honza vede. Lenka by chtěla křičet, ale nemůže. A vítr. Opět ten svěží, čerstvý vánek se prohání stadiónem a zametá cyklistům trať. Opět papírový krásný déšť a do něj vjíždí Honza jako ve snu, všechno jako by utichlo a zpomalilo se, pohyby jsou vláčné a pomalé. Zvuky zmizely, jen kola tiše předou a pomaloučku se otáčejí, tak to vidí Honza pod svými víčky. A papírky z Bedova kostýmu se pomaloučku snášejí k zemi, dosedají na chladný beton jako tající vločky sněhu a dosedají až tam, kam najíždí přední kolo Honzova okřídleného stroje. Švih!!! Honza zaslechl rychlé zasvištění, které prořízlo jeho sen. A pak škubnutí! Přední kolo podjelo a na chvíli se protočilo na místě, tam, kde najelo na kus papíru z Ňouchalovy legrační masky tuňáka! Dvacet metrů před cílem. Honza na chvíli ztratil balanc, cukl řídítky, vyrovnal, a pak... koutkem oka naráz zahlédl Ludvíkovo přední kolo, jak těsně, těsně před ním, projíždí cílovou čárou. Zhluboka vydechl. Zavřel oči a zvrátil hlavu k obloze. Lenka na něj čeká pod tribunou. Dnes budou spolu sami. Dnes v noci budou svoji. Navždy. (leden-říjen 1993) © Unarclub, 2000 |