|
III. KAPITOLA Nedělní ráno. Blamžík se vysoukal zpod peřiny a dopotácel se, s očima ještě zalepenýma spánkem, na záchod. Chvíli čural, zurčení nazlátlého proudu se otevřenými dveřmi šířilo po celém domě. Pak šel po schodech dolů do kuchyně, mnul si tvář a snažil se nasadit co nejoptimističtější úsměv. Na kuchyňském stole našel papírový sáček se vzkazem: Honzíku, jeli jsme do Chytil za tetou, vrátíme se k večeru. K snídani si namaž rohlík nebo chleba, oběd máš v bílém kastrólu na lednici, na večeři už tady budeme. Ahoj, máma To mi to nemohli říct dřív? Jsem tady poslední, komu se něco řekne, uvažoval. Ještě že nemusím jet s nima! To by bylo utrpení. Teta je snad nejotravnější tvor pod sluncem, ptá se pořád na sport, na to, jak se posiluje, co je to stoj spatný, jak se dělají sklapovačky, nuda a děs! No, takže teď budu doma sám, vlastně můžu jít za Lenkou. Nálada se mu začala rapidně zlepšovat, když si na ni vzpomněl.A nebo... Lenka by přece klidně mohla přijít k nám, nikdy u nás nebyla! Těžko by mohl zapřít, že bezprostředně s nápadem, že by Lenka mohla být u nich, mu v hlavě vyvstala ještě jedna myšlenka. Ideální příležitost k milování! Lekl se toho, že ho to napadlo. Namazal si chleba máslem a smetanovým sýrem a vrátil se s ním do svého pokoje, kde si svlékl pyžamo. Co nejrychleji si oblékl něco jiného. Černé tričko, slipy, béžové manšestráky, tmavě modré ponožky. Přikusoval chleba a zapíjel to vodou z konvice. Zamkl venkovní dveře a v šusťákové bundě a teniskách se objevil na chodníku. Zamířil do sotva padesát metrů vzdálené telefonní budky. Někdo zrovna telefonoval, takže Honza Blamžík neměl důvod spěchat, spíš uvažoval, co jeho návrhu řekne Lenka. Bude souhlasit? Musím na to nějak diplomaticky. Snad kdybych zavolal, že mi něco je, ať přijde ona za mnou, o tom, že rodiče s bráchou jsou pryč, bych samozřejmě nemluvil. To je ale pěkný svinstvo, tohle přece nemůžu udělat!Starší žena právě opustila prostor budky a zamířila jinam. Honza v kapse dlouho lovil minci. Teprve, když ji našel, mohl ji s ulehčením vhodit do příslušného otvoru přístroje. To už držel sluchátko v ruce a vytáčel číslo. Dlouho se ozývalo zvonění, které ovšem nikdo nechtěl přerušit zvednutím. Už chtěl zavěsit, když se nečekaně ozval Luciin rozespalý hlas. -Prosím. Honza ji požádal, aby mu zavolala Lenku. Lucie souhlasila a skutečně Lenku přiv olala.-Prosím, kdo je? ozval se hlas Honzovy milované dívky. -Honza, ahoj. Volám ti, protože..., hlas se mu zadrhl a nemohl přes ta slova dál. Chtěl říct, že ho bolí v krku, ať za ním přijde, ale nemohl. Zrudl a blekotal: -...víš, já..., jestli se dneska uvidíme, volám... -No, vždyť jsme se včera domlouvali, že se za mnou ve dvě stavíš. Nebo se snad něco změnilo? divila se Lenka. -Ne, vlastně ne. Já si to neuvědomil..., vypravil ze sebe Honza, -Takže já se stavím, jak jsme se dohodli, čau. -Ahoj, odp ověděla Lenka rozpačitě a položila sluchátko.Honza byl rád, že už to má za sebou. Já jsem takovej idiot! říkal si. Vždyť jsem jí to mohl říct normálně a ne se takhle blbě vytáčet. Mohl jsem jí povědět: Hele, Lenko, podívej, situace je taková a taková, vždyť je to normální, nic nějak zvláštního, že jo? Během chvilky dorazil domů. Opět ho zalila radost, že je doma úplně sám, ale tentokrát to nebylo kvůli Lence. Už jako malý kluk míval takový divně příjemný pocit, když věděl, že kromě něj v celém bytě opravdu nikdo nezbyl. Vždy cítil absolutní volnost, nemusel se obávat nenadálých připomínek z úst rodičů, nebo toho, že mu mladší bratr sebere nějakou z oblíbených hraček. Nyní se cítil velice podobně jako tenkrát, jen s tím rozdílem, že případné připomínky by teď byly více očekávatelné a semtam nějakou tu hračku by nejspíš klidně oželel. Záhy dostal nápad, že by mohl zkusit zavolat Lenku ještě jednou a vše upravit na správnou míru. Od myšlenky nebylo daleko k činu, takže za chvíli už Honza stojí v telefonní budce a vytáčí stejné číslo jako před chvílí. Ve sluchátku se opět ozval Luciin, již méně rozespalý, hlas. -Prosím, kdo je tam? -Ahoj Lucko, to jsem zase já, Honza. Hele, ty máš snad u toho telefónu postel, nebo co, snažil se zavtipkovat. -Tos uhodl. Ja k to děláš, ty dedektíve? Já totiž spím v kuchyni.Ta mě zpražila, pomyslel si, ale ve svém hlase to nedal ani trochu najevo, aspoň se tak domníval. -A není tam někde blízko Lenka? Potřeboval bych s ní mluvit, víš? Lucka si hned uvědomila, že Lenka zas tak blízko není, ale odpověděla Honzovi, že mu ji předá. Vystartovala z kuchyně, proběhla chodbou až na její konec, kde otevřela staré dřevěné dveře vedoucí do sklepa, seběhla asi pět schodů a nahlas zavolala: -Leníí! Nech těch jablek, máš na drátě Honzu! Lenka sice úplně přesně nerozuměla, ale protože byla naučená na každé zavolání se přinejmenším ozvat, rovnou vyběhla nahoru. V tom temným sklepě se mi stejně moc nelíbilo, štěstí, že mě z něj někdo vytáhnul, napadlo ji bezděky, když jí Lucka znovu zopakovala důvod svého pokřikování. Z telefonu se ozvalo: -No tak, Lenko, co je s tebou, kde jseš? Já už jsem to vážně chtěl položit. Honza byl z toho čekání trošku nervózní. V hlavě se mu totiž honila stále stejná myšlenka: Musím ji dostat k nám. Ale jak jí to co nejrozumněji vysvětlit tak, aby si nemyslela něco špatnýho. A čím dál méně si byl jistý, že to dokáže. Lenku jeho první slova trochu zamrzela. Chtěla mu vynadat, ale místo toho se mu ještě omluvila: -Jé, promiň. Měla jsem co do činění s babiččinejma jabkama, takže mi to trvalo, než jsem se vyštrachala z toho sklepa k telefonu... Ale co se děje, že voláš znovu? Nějaká změna? Nebo ti do toho snad něco nutnýho přišlo? -Ne, nelekej se, snažil se ji uklidnit, což teď potřeboval ale spíš sám. -Nic mi do toho nevlezlo, ale takovou menší změnu bych navrhnul. Víš, naši teď nejsou doma, tak mě napadlo, že bych tě k nám pozval. Aspoň poznáš, jak žiju...Uf, snad jsem to zvládl, oddychnul si. Teď jsem napnutej, co na to řekne. -Tak proč ne, ráda přijdu, odpověděla Lenka do ticha plného očekávání na druhém konci aparátu. Honza byl vážně zaskočen, ale jak mile! Tak hladký průběh nemohl očekávat ani v tom nejlepším snu. Okamžitě mu zajiskřily oči a ve tváři se ukázal vítězný úsměv, Honza doslova zářil a vůbec mu nevadilo, že pán se psem, procházející kolem budky, se nad jeho chováním mírně pozastavoval. Hned si ale uvědomil, že by se měl mírnit. Nechtěl, aby na něm Lenka tu nadšenost poznala už z jeho následujících slov, proto celkem v klidu pronesl nevýrazné: - Tak dobře, platí. Stavím se přesně ve dvě k vám. Čekej mě. Jinak zatím čau!-Tak jo, čau, ozval se Lenčin milý hlas a pak bylo slyšet položení sluchátka a vyčkávací tón. -No to snad není možný, já se z toho radostí asi zblázním! šeptal Honza nadšeně sám pro sebe a opíral se při tom hlavou o sklo budky. Pak ale začal pochybovat, všechno to šlo příliš hladce. V tom musí něco být, znejistěl. Třeba ji v tu chvíli vůbec ani nenapadlo, co všechno by se u nás mohlo dít, a až si to uvědomí, tak pak se mnou určitě k nám nepůjde. Nebo si byla všeho až moc dobře vědomá a právě proto tak rychle souhlasila! Ale ne, vzpamatoval se Honza, ona taková určitě není, to bych jí křivdil a sám si asi moc fandím. Prostě k nám dneska normálně přijde, no a prostě bude u nás, co je na tom špatnýho, ne? Vždyť je to úplně normální, ujišťoval se. No, a kdybych se třeba o něco pokusil, no však s tím musela počítat, to je taky myslím normální. Takové přemýšlení asi nemá smysl, však ono se to nějak určitě vyvine. * * *Renata se Radka nedočkala. Usnul včera hned, jak se doploužil domů. Ani se nestačil umýt. Dnes se probudil velice brzy. A měl z toho radost. Byl odpůrcem stereotypů, všech zvyklostí, navyklých každodenností. Vždycky byl rád, když se mu něco podařilo udělat jinak, neobvykle.Vlastně ho i docela těšilo, že za Renatou nešel. Nějaké zvláštní potěšení mu dělalo pomyšlení, že udělal něco, co vlastně nechtěl a co se od něj neočekávalo. A sám se dokonce i rád “trýznil” pomyšlením, že si možná uškodil. Co když s ním teď už Renata nebude chtít mluvit? Ale to snad ne, říkal si. Vždyť je do mě zamilovaná, a to tak, že mi dokonce napsala, to už musí být něco! No, abych to nepřeceňoval. A co když je teď nešťastná? Co když jsem jí tím ublížil? Ne, to snad ne. Měl bych se s ní vidět a nějak jí to vysvětlit, řekl si a vyšel na čerstvý ranní vzduch. Svěží vánek tentokrát vanul opravdu příjemně. Zkusím ji potkat. Je šest pryč, vlastně skoro sedm, touhle dobou by snad měla jít do práce! Zrychlil krok, aby byl co nejdřív v areálu. Těsně před sedmou už postával venku na plácku před ordinací a dělal, že si pročítá nějaké propozice na nástěnce. Kdo tam na něj natrefil, však nebyla Renata, ale Nabrousil. -Zdravíčko, zaklepal Radkovi na rameno, -co že tak časně? Trénink? Že by píle? Byl asi v d obré náladě.-To ani ne, dobrý ráno. Jenom jsem tak nějak brzo vstal, odpověděl mu Radek co nejsrdečnějším tónem. -Jsem si tak přivstal... Trenér si ho přistrčil blíž. -S tebou jsem už mluvil o tom BARIXu a o té televizi, že? Radek zavzpomínal a pak přikývl. Ano, o něčem takovém se trenér opravdu zmiňoval. Nabrousil se zhoupl na patách. -Už to mám vymyšlené. Sežeň mi kluky a přijďte za mnou odpoledne ke mně, nebo radši do haly. Budu tam s Dosedělem. Radek přikývl. -Uděláme z toho takovej náš neoficiální trochu jako mač. Prostě budete jezdit, oni to natočí a BARIX si také přijde na své. Je to jasné? Nečekal ani, jestli Radek nějak zareaguje a na odchodu se ještě otočil: -Přijedou asi ve čtvrtek, ale možná i dřív, to se ještě uvidí. V každém případě mě dneska určitě najděte. Nejraději v té hale. Jsem tam do čtyř. Vzdalující se trenérova postava už Radka nezajímala. Znepokojeně se rozhlížel, jestli neuvidí Renatu. Co když ji propásl? Podíval se na hodinky. Nabrousil ho zdržel skoro pět minut. Ale že by si nevšiml, kdyby někdo vešel dovnitř? Ale ani doktora jsem vlastně neviděl, spekuloval. No jo, chtěl jsem bejt nenápadnej, tak jsem si stoupl daleko. Kdybych stál u dveří, neproklouzl by mi nikdo. Ale to by pak zase bylo jasný, že tam na ni čekám. Ale p roč by to vlastně neměla poznat?Počkal ještě čtvrt hodiny, a když nikdo nepřicházel, dodal si odvahy a šel ke dveřím. Položil ruku na kliku a ucho přiložil na dřevo. No co, myslel si, stejně je to jenom čekárna. Zabral za kliku. Bylo zamčeno. Trenér Nabr ousil mezitím došel do kanceláře předsedy. Protože ho tam nenašel, rozhodl se, že si aspoň zavolá, aby zařídil potřebné.-Můžete mi dát komerční oddělení? zeptal se zdvořile. Volal do BARIXu. Radek stál před uzamčenými dveřmi. Chvíli dumal, ale pak zjistil, že zde opravdu asi nepořídí, obrátil se a vydal se zase zpátky přes bránu areálu směrem k panelákům. Sehnat Sunaře s Blamžíkem, aha! To mu blesklo hlavou. Rozhodl se, že to udělá co nejdřív. Nejdřív si ale skočí domů pro něco na jídlo, protože dnes vlastně ani nesnídal. Sunař bydlí kousek odsud, má to na stadión blíž, syčák. Vždycky si ve všem dokáže najít nějakou výhodu pro sebe. Zato Blamžík je až odněkud z konce města. To je poctivec. Když Radek dorazil domů, první, co udělal, byla kontrola zásob v ledničce. Dlouho si nemohl vybrat, ale potom se spokojil se sklenicí teplého kakaa a několika houskami. Nacpal se, jen co je pravda! Poslední housku i s hrnkem si vzal s sebou k sobě do svého záhadného pokoje. Cestou hrábl ještě po novinách a zapnul rádio.Rozvalil se s tím vším na posteli. Listoval novinami a při tom přikusoval snídani. Pak se začetl do nějakého článku. Pomalu se mu začínaly zavírat oči. Budík ukazoval tři čtvrti na osm. Radkova hlava se sesula na polštář. Nikdo z jeho záhadné rodiny ještě nebyl doma. * * *Honza Blamžík v té době zrovna běhal v parku. Měřil si puls, když se zastavil, zhluboka dýchal. Poprvé letos si všiml, že se mu u úst dělají obláčky páry. Bylo chladno. Chladné nedělní ráno. K čemu takovej trénink? Člověk se jenom zbytečně huntuje, snad by mohl někdy vynechat, nikdo ho přece nenutí běhat každodenně, třeba v neděli by si mohl dát pauzu. Jako by nestačilo běhat skoro každý ráno. Myslel na Lenku. Viděl ji vduchu mezi spoustou zlatých věnců a pohárů ze všech možných světových soutěží, viděl se s ní u sebe v pokoji, viděl světločivé tyčinky v zorničkách jejích očí, viděl její kůži jemnou jako galuska, viděl její rty jako cílovou pásku jízdy za láskou. Běžel docela pomalu, volné tempo, lehký dech, dokonalá práce rukou i nohou, skvělá pohoda. Tak Lenka, Lenička ke mě dneska přijde! To je skvělý, to je úžasný! Všechno, co ho kdy trápilo, bylo pryč už s pouhou myšlenkou na ni. Začal třetí kilometr běhu, plíce pracovaly rychleji. Ozvalo se první těžké “Uf!”Jsem doma sám, rodina je pryč. Běžím a jde mi to. Paráda! Už jsem si myslel, že nikoho v životě nenajdu a teď... Uf! Nikdy bych neřekl, že to může přijít tak rychle, že se tak brzy objeví někdo, koho bych mohl mít rád, někdo, kdo... Uf!... kdo by mohl mít rád mě. Někdo, kdo cítí jako já, kdo miluje jako já. Kdo by tohle řekl ještě předevčírem odpoledne! Uf! -Dobrý den! vydechl na pozdrav sousedce, která se parkem vracela domů. Proč jde parkem? Vždyť přece přes Lopušanského to má blíž, pomyslel si. Uf!-Tak vy běháte i v neděli, vy sportovci jedni? volala na něj sousedka v šedomodrém tříčtvrtečním paletu. -To určitě! zakřičel a znovu spustil vodopád představ o Lence. Uf! * * *-Ty noviny samy od sebe šustí! hulákal se smíchem někdo přímo u Tumlířova ucha. Probudilo ho to. Byl to asi záhadný otec, nebo zkrátka někdo, komu mohlo být asi pětačtyřicet. Radek zamžoural, noviny se mu před očima ani nepohnuly. -To jsou fórky, já nevím... Bylo mu jasné, že někdo ze záhadné rodiny je už doma. Jeho tvář nemohla ztajit zklamání, raději uhnul pohledem, aby se na nikoho z nich nemusel dívat, cítil se vždycky tak hrozně provinile! Nutil se k soustředění na novinové titulky. Jeho pozornost nakonec přitáhl ten v levém dolním rohu: Kde se sportu daří nejlíp . Psali tam, že nejlepší podmínky k rozvoji poloprofesionálního sportu jsou v menších městech a větších vesnicích, údajně se tam mohou talentům věnovat víc než ve velkých družstvech velkých měst...-Nikdo ale neřekne, že pár měsíců tady nebylo ani na čem jezdit, že posilovna je zastaralá, že stadión nevyhovuje! rozkřikl se nahlas. -Tohle mě vždycky dokáže namíchnout, dodával polohlasem. -Každej tak jako ňáko básní vo tom sportě, ale když k věci donde, prachy... Co to znamená?! Tohle se mi už někdy stalo! Úplně stejná situace, čtu si noviny a tenhle článek mě šíleně rozčílí! blesklo mu hlavou. To je snad dejá vu! uvažoval. Něco podobnýho jsem už párkrát zažil. Nějaká situace se úplně zopakuje, zkrátka úplně stejně, co když se mnou není něco v pořádku? Tohle pře ci není normální!-Kde jsou včerejší noviny?, volal někdo z kuchyně. -Kdo je kam zašantročil?! Radek se podíval na titulní stránku: Sobota, 23. září. To jsem ale idiot! zasmál se křečovitě. Tyhle už jsem četl! Blížící se kroky ho přiměly k tomu, aby noviny rychle schoval pod gauč. -Ty je taky nemáš? zeptal se někdo záhadným hlasem. -Ne, kde bych je vzal...? zazubil se Radek. Otec zklamaně zmizel v kuchyni. Radek s překvapením zjistil, že jeho budík ukazuje už půl druhé. To musel prospat víc než pět hodi n!To se flákám, pomyslel si, to je hrůza! A vtom si uvědomil, co slíbil trenérovi. Praštil se dlaní do čela a rychle vyskočil z postele. Hodil na sebe kalhoty, cestou ještě popadl rohlík s hořčicí a vyběhl na chodbu. Zevnitř se ozvalo: -A co oběd? Jí st se nebude?!Radek ještě houknul na otce do dveří: -Tak si něco vem, je tam, myslím, ještě cosi od včerejška! A zabouchnul. Rozhodně si dnes nechtěl kazit chuť gulášem. Je sice dobrej, říkal si, ale mít ho každej den, to taky není dvakrát ono. No, zam yslel se u venkovních dveří, vlastně je tak ale žaludek aspoň navyklej na podobný typ stravy a tak nemusí zažívat nějaké příliš silné výkyvy...Venku bylo pořád stejně zajímavé počasí jako ráno. Jenom vzduch se trochu oteplil, ale ne zas moc. Mohlo být tak dvacet stupňů, možná míň. K Blamžíkům to není daleko. Kolem sámošky se motalo několik dětí, a protože byla neděle, u vchodu jim nepřekáželi žádní nakupující, a tak si tam zbudovaly takový svůj malý přístřešek. Hlas malé holčičky bylo slyšet na celé kol o:-Já jsem teď v bunkru. A vy jste teď na stráži! Radek se zasmál. Ještě nedávno si taky tak hrával. Vzpomněl si, jak mu jednou děti vystrojily “svatbu” s líbeznou dívenkou, jejíž jméno už zapomněl, ale se kterou si hrával vždycky nejraději. Chodívali spolu na písek, a když už je to nebavilo, vymýšleli si nejrůznější legrační hry, třeba na vysílačku, nebo si hráli na divadlo, na kino, nebo třeba na večeři. To společně vždycky připravili spoustu dobrého “jídla” ze všeho, co venku našli: z hlíny, trávy, l istů, kaštanů... A pak to “jako” jedli a pak šli “jako” spát. A to pro ně vždycky musely přijít maminky, protože oni dva by zůstali venku klidně i celou noc.Radek chvilku ještě stál, díval se na děti a pak se zase vydal na cestu. Ohromně se mu zlepšila nálada, začal si i prozpěvovat. U Blamžíků byl pár minut před druhou. Zastavil se u branky a zazvonil. Věděl, že tady vždycky dlouho trvá, než někdo otevře. Nevěděl, čím to je. Asi tím, že Blamžíků je hodně a nikomu se nechce chodit otvírat, jednak proto, že to může vždycky udělat ještě někdo jiný, a také proto, že s větším počtem osob v domácnosti klesá pro každou z nich pravděpodobnost, že zvonící návštěva jde právě za ní. Radek se divil, že ho to teď napadlo, protože vždycky nechápal, proč to tak je. Teď byl rád, že na to nejspíš přišel. Zazvonil ještě jednou a byl klidný. Možná jsou taky ještě třeba na zahradě. Zazvonil ještě jednou. To už ale bylo opravdu dlouho. Tak dlouho tady ještě nikdy nezvonil. Leda, když nikdo nebyl doma. Aha! Ale když je rodina pryč, Honza taky u sebe nahoře vůbec nemusí slyšet zvonek! Radek se rozhodl, že na něj tedy zkusí ještě zavolat zezadu. Prošel brankou až na zahradu, ze které je vidět Blamžíkovo okno. No jo, pokýval hlavou, auto tady nemají, to asi vážně někde jsou. Ale nebylo příliš pravděpodobné, že by Honza odjel někam s rodiči. Už nějakou dobu se víceméně vyhýbal rodinným výletům a vůbec celému rodinnému životu. S rodiči teď ještě semtam jezdíval mladší bratr, Kuba, ale to už také nebude vždycky. Děti prostě odrůst ají, povzdechl si Tumlíř a poodstoupil, aby viděl do okna.-Honzóó! zařval. Když se nic nedělo, zkusil to znovu: -Blamáájs! Nic. Vzal teda kamínek, co našel na zemi a mrštil jím do okna. Trefil jenom rám, takže rána nebyla moc velká. To nemohl slyšet, uvědomil si, a i když na vině toho nezdaru byl pouze nepřesný hod, podvědomě vzal do ruky větší kámen. A stejně tak podvědomě vyvinul přirozeně ještě větší sílu hodu. Teď se trefil! Ozvalo se tříštění skla. * * *V té době už Honza pomalu na kole přijížděl ke stavení Lenčiny babičky. Opřel si ho o plot a šel zaťukat na dveře. Ty se hned otevřely a Honza se nestačil divit. Lenka byla dnes překrásná. Měla šaty, které by si na ní snad nikdy nedovedl představit, a báječně jí slušely. -Ahój, já hned jdu, jenom m usím dát mlíko kotěti, babička jela do města, pojď dál. Její úsměv byl okouzlující. Honzovy oči zářily jako nikdy předtím. Je krásná, nádherná, všechno v něm zpívalo.Zavedla ho do světničky, kde snad dříve musela určitě stát ta starodávná pec z pohádek. Usadila ho za dřevěný stůl. -To je paráda, co? otočila se na něj, když nalévala mlíčko do misky. -A jako, co má být parádní? trochu nechápavě se zeptal Honza a vzápětí se usmál, aby nějak nenarušil vzájemně dobrou náladu plnou očekávání. Lenka se též po usmála, misku s mlékem odnesla do kouta.-To je jedno. Já to myslela tak nějak obecně. Prostě jsem ráda, že jseš tady se mnou, to je snad dostačující, ne? Honza se usmál tak, že to snad ani víc nešlo, zároveň se rukou lehce opřel o stůl, sklopil hlavu a mírně s ní zakroutil: -Jsem já to ale společník! Tu hloupou otázku mi promiň, vždyť já jsem taky rád s tebou a určitě to je parádní! Fakt..., promiň. Zmocnil se svou rukou Lenčiny a omluvně se jí zahleděl do očí. Měla je opravdu nádherné.-Hele, nech těch omluv, není se totiž za co omlouvat. Jinak, jestli tady chceš ještě nějakou dobu sedět, tak prosím. Ale já jsem se vším hotová a ona by taky za chvíli měla dojít babička z města, takže bysme mohli jít, ne? Vysmekla svou ručku z Honzovy a zavelela: -No tak vstaneme! Honem! Lenka začala Honzu svým chováním mírně překvapovat, byla až příliš suverénní. Následujícím pohybem se do něj zavěsila tak, že si vzpomněl na taneční. Jo, to bylo na začátku třeťáku. Vždycky jsem musel jako blb šlapat přes půlku města v obleku, to byl takový trapas! A ještě horší to bývalo v sále: plno holek, ale ještě víc kluků. Přesto jsem tančil vždycky, vždycky na mě nějaká ta holka zbyla, i když jsem tančit nechtěl. Ti, co si šli pro těch několik málo hezkých holek, tak ti byli p rostě rychlejší a zbytek se loudal. Někteří chodili tak pomalu, aby na ně žádná nezbyla, až to bylo trapný. Hm, a já blb chodil normálně! A pak si pro mě jedna taková, no, chodila pořád, a aby to nebylo trapný, tak i já pro ni někdy zašel, no a ona si pak dělala nějaký naděje... Lenka brzy zpozorovala, že Honza přemýšlí nad něčím jiným, než by v takovéto situaci asi měl. Rukou si z čela shrnula ofinu trochu více nabok a významně si odkašlala. Honza zareagoval okamžitě. Přivinul si ji blíže k tělu a jakoby ledabyle jí vlepil nečekanou pusu.-Promiň, ale já jsem si vzpomněl na taneční..., chtěl se omluvit, -To ti byl takový trapas! Za chvíli už procházeli alejí, vedoucí k ulici Režisérů. Najednou si Honza všimnul, že do aleje zabočuje nějaká známá postava. Vždyť je to Tumlíř, polekal se. Toho teď potkat teda nechci! Okamžitě své myšlenky předal Lence: -Hele, Leni, není času nazbyt. Musíme si máknout a rychle se schovat. Proti nám jde Tumlíř! Zmohla se jen na nechápavé: -Co blbneš? ale to už byli skryti za nevysokou zídkou, která se táhla podél celé aleje. Vál svěží vánek, který rozfoukával pestrobarevné listí, i Honzovi za krk... Slunce jen náhodně vykukovalo zpoza temnějších a temnějších mraků. Pomalu se schylovalo přinejmenším k pořádnému dešti. Co jiného čekat koncem září? Oba dva vzrušeně dýchali. Lenka měla sice na jazyku hned několik otázek, ale z Honzova pohledu jasně pochopila, že by měla mlčet. Navíc jí před ústy přidržoval svou dlaň. -Víš..., skoro neslyšitelně šeptal, -...kdybysme ho teď potkali, tak bysme se ho určitě jen tak nezbavili, chápeš? On je sice Tumlíř celkem nesmělý, ale jak se zakecá, tak není k zastavení. Lenka kývla na znamení pochopení hlavou, promluvit se neodvážila. Mohla bych tak třeba něco zkazit. Honza jí pro jistotu stále drž el ruku na puse.Tumlíř se mezitím stále více přibližoval, již byly docela zřetelně slyšet zvuky, které vydávaly jeho boty, proklouzávající podzimním listím, již bylo slyšet i jeho tlumený hlas. Zpíval si svou oblíbenou píseň od Beatles. Okolí zjevně moc pozornosti nevěnoval, což se naší dvojici zrovna velice dobře hodilo. Jestli nás neuvidí teďka, tak už nás musí přejít, napadlo Honzu v okamžiku, kdy Radek procházel kolem té části zdi, za níž leželi bez jakéhokoliv pohybu. Honza najednou ucítil slabé ši mrání v nose. To snad ne! zhrozil se pochodu, probíhajícího v jeho organismu. Vždyť to je jak v té nejtrapnější kriminálce, když oběť kýchne zrovna ve chvíli, kdy už vrah přestává doufat, že by tu svou oběť ještě někdy mohl potkat a zabít. A jak ta oběť vyprskne, tak ji vrah najde a je po napětí.Jakmile Lenka pochopila, co se s jejím Honzou děje, okamžitě odtáhla jeho ruku zpřed své tváře a jeho nos pevně sevřela mezi svůj palec a ukazováček, aby se pokusila hrozící katastrofu zažehnat. Bezradně se na ni podíval a její stisk posílil svým.Tumlíř se zastavil. Alespoň Honza si to myslel, protože nemohl najít jiné vysvětlení pro to, že se Radek stále pohybuje v takové blízkosti od jejich skrýše. Nádech dostoupil vrcholu... Kýchnutí se ovšem Honzovi podařilo ztlumit tak, že v šustotu listí zcela zaniklo. Lenka si oddychla a nadzvihla hlavu, aby se podívala, kde je Radek. Stál sotva metr od nich a nakukoval do okna nízkého domku. Za sklem se tam pohyboval starodávný dřevěný betlém. Bez ohledu na roční dobu, b ez ohledu na to, jsou-li a nebo nejsou Vánoce, se ovečky pastýřů i dobytek v jesličkách pohupovaly a lákaly pozornost kolemjdoucích.Radek počkal, až kometa dojede k levému okraji dřevěného podstavce a zase se rychle vrátí do výchozí pozice. -Teda, to je paráda..., ušklíbl se, a s rukama, jež právě zabořil do kapes, pokračoval loudavým krokem v cestě.Teprve, když se jeho silueta zmenšila na dvaceticentimetrovou postavičku, mizející už beztak v záhybu aleje, vylezli Honza s Lenkou ze svého úkrytu. -Tak tady to je, řekl Honza a ukazoval na bílý dům s tmavorudou taškovou střechou. -A které okno je tvé? zeptala se Lenka. -To s tím bílým pajďulákem, jak se za něj tahá šňůrkou? Honza se postupně podíval na všechna okna a zkoumavě hledal nějaké okno s pajďulákem. Nenašel ho a tak se podezíravě podíval na Lenku, ta si rozepínala bundu a jeho pohledu si nevšimla. Honza se ještě pro jistotu rozhlédl kolem dokola, jediný pajďulák, kterého viděl, byl na dopravní značce, upozorňující řidiče na přechod. To jako myslela, že bydlím ve značce?! Jak bych se tam asi vešel? Vždyť tam za tím plechem už přece žádný prostor není! A nebo... Vyprostil svou dlaň z jejího sevření a rozběhl se ke značce. Není tam nic, tak to nechápu! Jak to myslela? uvažoval horečně. Vrátil se, a aby své pochybnosti vytěsnil z hlavy, zasmál se na ni a u branky zazvonil.Podívala se na něj a nejistě vykrojila načervenalými rty na tváři rozpačitý úsměv. -Proč zvoníš? špitla. Honza dlaní lehce udeřil o čelo: -Aby otevřeli, né? a přesvědčen sám svou odpovědí dodal: -He, he... Lenka energicky zavrtěla hlavou: -A nevolals mi náhodou, že budeš doma sám? Sotva to vyslovila, bylo Honzovi zřejmé, že se zmýlil a bude muset otevřít. Zavřel za sebou dveře a vyzval Lenku, aby si odložila. -Budeš chtít bačkory? zeptal se automaticky a vytáhl z botníku modré nazouváky s červenou podrážkou. Nazula si je.-Půjdeme k tobě do pokoje? -No, jestli chceš, tak klidně, ale nemám tam moc pořádku, spíš jakoby velkej... chaos, che, che... Vystoupili po schodech n ahoru a zmizeli v prvních dveřích za koupelnou.Rozbitého okna si jako první všiml Honza: -Hrome, co to je?! Lenka se otřásla: -Co když se sem někdo vloupal? -Takovouhle dírou by se sem nedostal..., uklidňoval Honza, ale především sám sebe. Na stole v kaluži inkoustu ležel kámen. Honza Blamžík zběžně přehlédl věci v pokoji.-Snad nic nechybí... Nezpozoroval, že by se od jeho odchodu v pokoji něco změnilo. Ale stejně bych měl zavolat policii, blesklo mu hlavou, pak si ale uvědomil, že je tam s ním Lenka. Takováhle příležitost být spolu sami, to není každý den. Když teď zavolám policii, určitě tady budou otravovat aspoň dvě hodiny, a než se kdo naděje, budou tady rodiče... Tak to teda ne! Žádnou policii volat nebudu! rozhodl se a mávl rukou: -To nic ne ní, asi sousedovic děti. Já si to s nima vyřídím.Lence se to ani za mák nelíbilo: -Neměli bychom zavolat policii? Honza se na ni polekaně otočil a vykřikl: -Co tě to napadlo? Copak se něco stalo? Ty bys chtěla dělat těm sousedovic dětem problémy? Víš, c o by z toho mohly mít?Takhle prudkou a odmítavou reakci Lenka nečekala. -Já jenom chtěla... Kdyby se něco jako ztratilo..., hájila se a její pocit byl hrozně provinilý. Ale i to jí dodávalo v zářijovém popoledním světle zvláštní půvab.Honza se k ní přitočil, políbil ji, pak ještě jednou. Objali se a s ústy na ústech sotva drželi rovnováhu. Lenka svým jazykem bloudila v Blamžíkově puse. Bylo to sladké, okouzlující. Poprvé francouzský polibek! A dokonce jsem začala já! Už na základce jsme se o tom s hol kama bavily, v tanečních. Žofie tvrdila, že to za moc nestojí, ale kluci že to prý po holkách chtějí. Všechny jsme tehdy Žofii záviděly její zkušenosti. A dneska? Musela se vdávat v sedmnácti, má už druhé dítě a vůbec: nakonec ještě umře ve čtyřiceti, aby měla všechno za sebou dřív než ostatní!Honza svá ústa odlepil od Lenčiných a nadechl se. -Víš co, dojdu dolů pro něco k jídlu. Souhlasila. Seběhl po schodech a v kuchyni nad miskami sušenek a oplatků uvažoval nad tím, co mu kdysi říkal Ludvík Sunař. Byla taková skvělá nálada po jedné soutěži, povídali si o životě, o dívkách a tak. A Sunař najednou vstal a řekl: -Sex nestojí za nic, člověku to připadá nádherný a za chvíli zase odporný. Pak si sedl a do konce večera už s ním nebyla žádná řeč. Mohl bych se podívat, jestli třeba nemáme v baru nějaký koňak nebo něco měkčího, napadlo Honzu. Sotva vešel do obýváku, udeřil ho do očí velký papírový pajďulák v pravém okně. Kdo to tam dal?! Lence připadalo trošku divné, že právě teď Honza myslel na jídlo. Byli přece oba právě po obědě! Ale uvědomila si, že by do sebe klidně něco drobného dostala, třeba to bude něco jen tak na chuť. Souhlasila taky proto, že chtěla být milá a ne mu dávat košem hned, když se nabídne. Vždycky si přece může vzít jenom tro šku a nebude to vypadat vůbec blbě.Jenomže Honza dole už úplně zapomněl, proč tam vlastně šel, dokonce to vypadalo, jako by zapomněl, že tam nahoře na něj někdo čeká. A ne jen tak někdo. Místo toho teď zápasil s velkou loutkou, snažil se ji servat z okna, papír na ní se trhal a za chvíli z ní zbyla jen hromádka cárů. Honza shlédnul k podlaze. Dokonce už ani nemyslel na to, jakým asi způsobem se tam pajďulák ocitl, a plně se soustředil na své dílo. Posbíral všechny útržky a pomalu, opatrným krokem je vynesl na zahradu. Rozhlédl se, jestli ho nikdo neviděl, a v podřepu rychle přeběhl trávu a zastavil se až u ohniště. Za neustálého rozhlížení se nacpal papíry mezi ožehlé kusy dřeva. Z kapsy vytáhnul sirky, škrtnul a zapálil. Lenka nahoře trošku znervózněla. Přece jenom to už trvalo trošku dlouho a k tomu slyšela zdola ještě podivné zvuky, jako by se někdo s někým pral!Napadlo ji, co když je ten člověk, co rozbil okno, ještě uvnitř? Ale proč se vlastně zloděj dobýval do okna v prvním patře?! Co když to ani nebyl člověk?!? Rozhodla se, že v pokoji už nezůstane. Trochu se upravila, opatrně prošla chodbou, potom po schodech, ze schodů dolů, až do obývacího pokoje. Nikde nikdo. Všude jako vymeteno. Tak to bývá vždycky ve filmu, napadlo ji. Vždycky je dlouho ticho, nikde se nic nepohne, někdo něco hledá a pak to na něj vybafne! A co když si ten manták ze mě jenom dělá srandu? Co když mě teď odněkud sleduje, a když to budu nejméně čekat, tak na mě skočí? Jé... To by mě ale mohl třeba začít vášnivě líbat, to by by lo romantické... Leželi bychom na podlaze, divoce se líbali, někdo by zapálil v krbu, on by mě začal svlékat a pak bychom se dlouho milovali...Lenka se zasnila, stála teď uprostřed pokoje a úplně se zapomněla bát. Vypadalo to, že Honza asi nebude v obýváku a nebo je zrovna někde, odkud na ni nemá jak bafnout. Proto se rozhodla pokračovat v chůzi. Šla schválně pomalu. Z obýváku se dostala do chodby, a když si byla jistá, že ani tam na ni nikdo nečeká, vyšla z domu ven. Co uviděla, jí ale úplně vzalo dech. Honza seděl na druhé straně zahrady u ohně. Seděl tam a hřál si ruce nad plameny. Chvíli na něj překvapeně a taky nechápavě zírala. Pořád tam seděl a nehýbal se. Vypadal spokojeně. Vypadal, že je mu teplo. -Héj! zakřičela na něj. Trhl sebou, rychle vstal a bylo zřetelné, že neví, co má dělat. Byl nesvůj, snažil se zakrýt rozpaky. Takový trapas, pomyslel si. Lenka k němu přišla blíž. -Co to tady vyvádíš, prosím tě? Honza koktal: -Já, já..., víš, ...to jídlo! Teď si vzpomněl, co vlastně prve chtěl. Lenku to překvapilo: -Ty to budeš připravovat tady, ty chceš dělat něco na ohni? Honza se podíval do ohniště, nic neříkal. -Pročs mi neřekl, ať jdu s tebou? Mohla jsem tu přece být taky. Třeba bych ti i pomohla..., vyčítala mu. Ale docela se jí Honzův nápad zamlouval. Vzala do ruky dlouhý klacek, který ležel u ohniště. -Tak co bude? Co budem opíkat? Máš špekáčky? Honza se vzpamatoval a jeho pohled zpřítomněl: -Já skočím domů, hned jsem tady. A rozběhl se ke dveřím. Lenka se usmála a nevěřícně zakroutila hlavou. Tak takové překvapení nečekala. Bylo to opravdu originální. Sice se jí rozplynul její romantický sen, ale copak tohle nebude taky krásné? A vlastně i romantické? Honza není žádný trouba! A najednou ji napadlo, že je to vlastně opravdu hrozně hezký, protože se k ní Honza chová opravdu hrozně mile. Nevím, co by dělali jiní kluci na jeho místě, říkala si. Každý by toho určitě chtěl hned vyžít, že jsou spolu sami a tak. A možná, že kdyby to tak bylo, možná bych mu neodolala a pak bych toho třeba litovala .A jak tak uvažovala, najednou věděla, že Honza je ten nejsprávnější kluk a že ho teď má ještě radši. Zdálo se jí, že snad teprve teď je do něj opravdově zamilovaná. A bylo to jiné, než všechny ty lásky-nelásky předtím. Teď cítila, že si Honzy začíná i trošku vážit, a zároveň už najisto věděla, že kdyby ji chtěl, už by se nemusela bát, že by toho někdy litovala, protože on může pro ni být opravdu ten pravý. * * *Radek stál před vraty sklenářství. Otevřeno v pondělí a v pátek, a ještě k tomu do prvního dovolená. Průšvih. Myslel si, že se mu podaří ještě dnes, než se Blamžíkovi vrátí, nechat okno zasklít. Ta naděje se teď rozplynula. -Teda! ulevil si. -Jak já teď budu před Honzou vypadat? A co na to teprve řeknou jeho rodiče? Já su takový debil! zlobil se sám na sebe. Honzovi rodiče budou pak určitě nadávat i Honzovi za to, že má teda pěkné kamarády. Ještě mu nakonec zakážou se mnou kamarádit! To snad ne?! Radek začínal pomalu, ale jistě, propadat panice. Přitom to byl takový normální, obyčejný šutr. Však jsem nějak silně neházel. Určitě s tím oknem už předtím něco bylo, ale já su taký smolař, že jsem ho dodělal právě já! Radek se najednou cítil být tím nejzbytečnějším člověkem na světě. Co já na tom světě vlastně hledám?! Z ničeho nic mu ale svitla určitá naděje. Všimnul si, že z postranního vchodu sklenářství právě vychází nějaký muž. Ale vždyť je to pan Tamánský! Radek ho sice znal spíše jen od vidění, ale věděl, že nějakou dobu chodil společně s jeho záhadným otcem na tenis, takže to byl do jisté míry známý. Hlavní ale bylo to, že pan Tamánský pracuje ve sklenářství.-Jé, dobrý den, pane Tamánský! s nadšením v hlase pronesl Radek. -Nazdar, co dělá taťka? Pořád ho ještě zlobí ta achilovka? odpověděl na pozdrav Tamánský a k tomu navíc přidal jen mírně neformální otázku. Radek spěšně vykoktal: -No..., on taťka nějak..., no, nevím, ale snad se má celkem dobře. Nemůže si stěžovat. -To jsem rád. Víš co? Vyřiď mu, že kdyby chtěl a měl čas, tak ať mi brnkne, že bysme si šli pinknout tenis. -Hm, já mu to povím... Víte, ehm..., já bych měl na vás takovou..., ehm, prosbu..., opatrně začal Radek. -Víte, mně se povedlo vysklít jedno takové..., ehm, okno. No, a já bych ho potřeboval zasklít. -To bude asi problém..., ehm, chlapče..., namítnul Tamánský. -My teď máme dovolenou, víš? -Hm, to vím. No ale..., nešlo by to přece jen už teďka? Já bych si klidně i něco připlatil, jen aby to bylo. Nechtěl se jen tak vzdát, když cítil naději, že bude moci uvést všechny věci zase do pořádku. Ještě před chvílí by snad byl schopen se zastřelit. Místo sebevraha s pistolí v ruce tu ale nyní stál jakoby někdo jiný. Jako by tu stál střelec, odhodlaný pálit tak dlouho, dokud se jeho protivník nevzdá, dokud mu Tamánský neřekne ano. -No jo, co mám s tebou dělat? Víš co, stav se tu zítra kolem desáté hodiny. Něco si tady budu vyřizovat, tak bych tě s tím oknem přibral. To snad není možný, pomyslel si Radek. Tak ten hodný člověk mi slíbí, že mi to spraví, i když mají dovolenou, jenže mně to furt nestačí. Já to potřebu ju dneska!-Jo, děkuju, jste moc hodný. Víte, ale já bych to potřeboval už dneska. Víte, ono je to dost nutný. Tamánský se sice mírně podivil, ale díky své profesi si na žádosti podobného typu již zvykl, takže se nenaštval, jak by to mohl na jeho místě udělat každý druhý: -Hele, podívej se, mladej. Nevím, jestli sis toho všimnul, ale dnes je neděle. Dnes se obyčejně nepracuje, ba ani doktor... Takže..., no tak, že jseš to ty, tak já ti to teda spravím. Ale bude to, chlapče, pěkně drahé. To si piš! Cha, cha. Přívětivě a šibalsky se při tom zasmál. Pod tmavými vousy se objevily zářící zuby, Radek se jich až zaleknul. Je to divný, ale tak bílé zuby jsem ještě neviděl. Snad jenom černoši je můžou mít bělejší, ale u nich to dělá všechno ten kontrast. Najednou si uvědomil, že přemýšlí nad pěkně nepodstatnou věcí, a proto se rychle vrátil k sklenářově nabídce.-Tak to je opravdu paráda. Jste fakt skvělej, pane Tamánský. -Jo, to mi říkají všude, chlapče, ale nikomu se platit moc nechce. -Ale já vám zaplatím! Op ravdu! ujišťoval chlapa a na důkaz vytáhl svou peněženku.-Hele, neblbni! To je přeci jasné, že mi zaplatíš. To já říkal jen tak, jako že kšefty zas tak moc nenesou. Za chvíli již oba stáli ve sklenářské dílně. Všude, kam se Rado podíval, bylo sklo, a to v nejrozmanitějších podobách. Byl okouzlen. Takhle nějak to určitě vypadalo v tom paláci Zimní královny z té Andersenovy pohádky, napadlo ho. Tamánský stál u ponku a něco si tam rovnal, snad nářadí. Záhy se otočil na Radka a zeptal se ho: -Podívej, jak velký bylo to okno? Víš, nemám teď zrovna větší kusy.Radek roztáhl ruce a snažil se rozměry okna sklenáři trochu přiblížit. -Jo, to bude asi osmdesát krát sto. Hm, tak to náhodnou ještě mám. Radek si oddechnul. Navíc byl rád, že dokázal velikost Blamžíkova okna tak přesně naznačit. Jo, jasně, určitě to je osmdesát na sto. Mohl jsem mu ten rozměr říct rovnou, a ne jako amatér plácat rukama. Pan Tamánský chvíli měřil, pak vzal železné pravítko a diamantovou pilkou podle něj ve skle vyhloubil sotva znatelnou rýhu. Nehty měl zanešené špínou z prachu, kterého bylo všude kolem neskutečně moc. Připravenou tabuli skla přiložil ke hraně ponku a krátkým, silným úderem ji rozdělil na dvě části. Jednu, krátkou a úzkou, hodil do kovového škopku mezi další střepy, je n to trochu zapraskalo, a druhou část podal Radkovi:-Tady to máš, dostaneš ještě trochu kytu. Radek, tak tak že zareagoval, chopil se skla a zeptal se, jestli by nemohl dostat nějaké rukavice, aby se o to sklo nepořezal. -Po něčem se podívám, zakřenil se Tamánský a začal prohrabovat hromadu montérek a hadrů v rohu místnosti: -To víš, s rukavicema na tom nejsme nejlíp, ne že by nebyly, to ne, ale jsou s nima problémy... Je to s nima jako s vercajkem, když ho máš, nevšímáš si ho, teprve když zmizí, uvědomíš si, žes ho měl... Ne, to nemá cenu, tedy asi nic nebude. Dám ti na to aspoň kus hadru. To bude stačit. Tumlíř si prohlížel čerstvou okenní tabuli. Nebylo mu jasné, jak ji donese až k Blamžíkům. Tamánský v zadní místnosti pátral po textilii a prozpěvoval si. -Jo, kolik teda zaplatím? zeptal se Radek a pravou dlaň si balil do kousku kárované košile, na níž už vzor nebyl skoro patrný, tak jako snad na všem tady. Vrstvička prachu překrývala všechno. Od cylindru lampy, až po vousy na Tamánském, který prozradil cenu:-Dostanu dvě stovky... To víš, je to s nedělním příplatkem. Radkův pocit odpovídal polknutí na prázdno, o ceně se ale smlouvat nedalo. Položil do prachu na stole dvě bankovky v požadované hodnotě, vduchu několikrát zaklel a se sklem vyšel ze dveří. Teprve teď ho pořádně naštvalo to, co udělal. Proč se to muselo stál zrovna mně?! Vybalím poslední dvě kila, a ještě to musím nést takovou dálku! Okenní tabule byla opravdu těžká a navíc příliš rozměrná na to, aby se dala nést jinak než před sebou, s napnutýma rukama. Horší než trénink! Z posledních sil dorazil k Blamžíkovic domu. U branky se zastavil a rozhlížel, jestli ho náhodou nepozoruje někdo od sousedů, ale okolní domy vypadaly prázdně a opuštěně. Lidé se buď dívali na televizi, nebo se ještě nevrátili z chat, které lakovými nátěry připravovali na další zimu. Radek se po cestičce dostal až za dům. Nikde nikdo. Podíval se nahoru, pokoj byl v prvním patře. Tak to teda bude něco! pomyslel si a uvažoval, jak tam dostat sklo. Tady bude každá rada drahá! Přecházel nervózně z jednoho konce zahrady na druhý. Chtěl se vysmrkat, a tak si do kapsy sáhl pro kapesník, místo něj tam ale našel tlustý silonový vlasec. Tohle unese i metrák! hvízdl radostně a nos si utřel do rukávu. Nejdřív ovázal sklo vlascem tak, aby nemohlo nijak spadnout, špulku si zapnul do kapsy, takže vlasec se při pohybu mohl volně odvíjet. Radek si stoupl do hlíny mečíkového záhonu pod Blamžíkovým oknem a promýšlel podrobnosti svého plánu. Tak jdeme na to! řekl si a chytl se nejbližšího hřebu v omítce. Blamžíkovi měli celý dům porostlý sytě zeleným břečťanem, před lety, když ho zasadili, zatloukli do stěn desítky hřebíků, aby tak své rostlině usnadnili cestu vzhůru. Teď měly hřeby Radkovi posloužit jako úchytky. Jejich rozmístění bylo příhodné a umožňovalo plynulý výstup. Tumlíř jenom pevně doufal, že se žádná z nich neuvolní. Nemuselo by to dopadnout zrovna dobře. Za chvíli už stál jednou nohou na plechovém okapu, druhou měl opřenou o jeden z hřebíků. Rukou se přidržoval hoření příčky rámu okna. Pravou ruku měl volnou, podíval se dolů na okenní tabuli. Nebylo to nic příjemného. Radek sice netrpěl závratěmi, ale pohled na betonovou cestičku ze čtyřmetrové výšky ho také zrovna neuklidňoval. Jakousi náhodou stál přímo nad přinešeným sklem, to odevzdaně čekalo, co se bude dít dál.Radek z rámu rychle vylamoval trčící střepy a odkládal si je na okap. Semtam mu nějaký spadl, to se dalo čekat! A když měl rám úplně prázdný, všiml si v Blamžíkově pokoji stolu, stál hned u okna a byl na něm kámen s inkoustovou kaluží. Radek se vsoukal dovnitř. Kámen vyhodil ven, ale inkoust neutíral. To by se mu mohlo zdát podezřelé, uvažoval, když ho takhle nechám, bude si třeba myslet, že mu lahvička nějak praskla a rozlila se. Otevřel prázdné okno a velm i opatrně na silonu vytáhl tabuli skla. Odvázal ji. Vložil do rámu, padla přesně! To je skvělý, musím makat! Původní ohnuté hřebíčky, které přidržují sklo v každém okně, stačilo narovnat nůžkami, jež se válely na Blamžíkově stole. Začal okraje skla utěsňovat nahnědlým, mazlavým tmelem. Pracoval, jak nejrychleji dokázal. Od jeho příchodu na zahradu uplynulo sotva čtvrt hodiny.Tak, a je to! Skvělý! Tohle nikdo nepozná. Najednou se v těsné blízkosti ozvaly něčí hlasy. Radkovi zbývala poslední možná sekunda, utéct oknem se už nedalo. Vklouzl pod postel. Přečnívající zelené prostěradlo za ním tiše zapadlo. Ve zvuku otevíraných dveří zněl Lenčin bezstarostný smích a trochu mlaskání: -Jsou bezva, fakt, jsou hrozně dobrý, vůbec nevadí, že to nejsou špekáčky nebo tak, nebo vůbec maso. To je tak tradiční..., tohle je aspoň změna, smála se a zpod postele Radek viděl její semišky, jako by v kruhu tančily na nevelkém prostoru mezi nábytkem. Teď se zastavily zády k Radkovu nosu, skoro přímo u něj, a postel podklesla.- Uf, to jsem se nadlábla! Uúúú! vydechla si Lenka a setřepala boty z nohou. Teď do Radkova zorného pole vstoupily i Honzovy nohy. Stály přímo proti němu a Honza byl nejspíš trochu nesvůj, protože přešlapoval na místě. -Pojď sem. Uúúú! houkla na něj Lenka a Tumlíř ucítil nad hlavou slabou, ale razantní ránu. Honza zase trošku přešlápl, pak se ozvalo ťuknutí sklenice o stůl, Honza se přiblížil, otočil, Radek ucítil, jak se mu přímo nad hlavou prohnula matrace, a pak nohy taky zmizely. Tumlíř měl teď už jen dost nezajímavý výhled na spodní okraj topení, odpadkový koš, stojan lampy, pár knížek a spoustu drobností, které Honza asi ani neplánoval uklidit.-Stejně to tady máš skvělý! uslyšel Lenčin hlas. Byl najednou o poznání tišší. -Mně by se tady líbilo, vážně. Matrace s prohýbaly, Lenka asi poposedávala, rozhlížela se. -Tys mi psal, myslím, že to tady není hezký, že se ti tady nelíbí, ale... Konečně bylo slyšet i Honzu: -No, to je tak, jako, že se mi to tady tak chvilku nelíbí, jako, že se mi to omrzí, to byl jenom takovej momentální stav. A pak, ani jsem nepočítal, že tě třeba někdy takhle uvidím, zvlášť ne tady, teda. To jsem si nemyslel. Radek se trošku připosunul, co nejblíž k okraji, hlavou už skoro před postel. Nebylo mu dvakrát pohodlně, a tak potichu hmátl po knížce, co ležela přímo před jeho očima. V tu ránu mu na ruku spadl malý plátek teplého sýra. Radek se strašně lekl. Ucukl, a tak tak, že stačil schovat ruku i s knížkou zase zpátky, protože matrace se pohnuly a Honzova ruka vzala sýr ze země a někam ho asi položila. Lenka si toho musela nejspíš nevšimnout a asi se to Honzovi podařilo nějak zamaskovat. Radek si chtěl knížkou podložit hlavu, to byl jeho první záměr. Ale přirozená zvědavost mu samozřejmě nedala, a tak zvedl hlavu a mrknul na obálku. Kniha se jmenovala ZA VŠÍM JSEM JÁ. Autorovo jméno mu vůbec nic neříkalo. Název ho ale natolik zaujal, že si v ní začal velice opatrně listovat. Mezitím k němu doléhaly útržky rozhovoru. Lenka se zrovna rozplývala: -Ale babička, ta má teprve perfektní bydlení! Já jsem z paneláku, a tak mi to asi víc přijde. Ty přece jenom bydlíš v rodinným domku. Honzův hlas se náhle proměnil: -Víš..., ale nebylo tomu tak vždy... To zaujalo i Radka tak, že přestal listovat v už tak dost zajímavé knížce. -Je to pá r let..., pokračoval temně Honza a jeho hlas byl teď ponurý a hrubý.Lenka se rozchechtala, matrace se zachvěla. -Prosím tebe, nech toho! Sekundové ticho, Radkovi se zdálo, že všichni museli slyšet, jak polknul. -Nebo se ještě začnu bát, škádlila Honzu Lenka. Ten mlčel. Chvilku bylo ticho. Pak matrace zase vrzla a Lenčina ruka sáhla po první knížce, která se u postele naskýtala. Asi se zase usadila na své místo a chvíli bylo slyšet jen listování. Po nějaké době, tak po půlminutě, která se Radkovi zdála ale nekonečně dlouhá, protože stále tajil dech seč mohl, Lenka promluvila: -Pamatuješ, jaks mi psal o té vaší tajné řeči, jak ji máte s klukama? Radkovi to vyloudilo na obličeji úsměv. To je ale pytel! zakroutil hlavou. Tohle psát někomu! Vždyť to je tak dávno, pěknejch pár let! Že by si spolu psali tak dlouho, to snad ne?! Ne, to bude nejspíš tak, že se Blamajs prostě chlubil, co jsme zač. Ale tyhle věci bysme přece teď už vůbec nedělali! Tehdá, to jsme byli jiní kámoši. Už to není ono. A on má pořád ještě velký iluze. Honza ožil: -No jasně, ty si to pamatuješ? -To víš, že jo, zasmála se Lenka. -Mám doma ještě ten papír s návodem! Já jsem to naučila všechny kámošky. Vždycky, když někde musíme být zticha, tak s tím začnem. Zrovna onehdy jsme s tím blbly !-Nám s kámošema vždycky jenom ruce lítaly! přidal se Honza. Radek pod postelí se nestačil divit. Jenom ať nezačne říkat něco, při čem by i mně bylo za něj trapně, docela si to dokážu představit! zatínal zuby. -Jenom jestlis to náhodou nezapomněl! pošťo uchla Honzu Lenka.-Co blbneš? Vždyť jsme takhle s klukama taky bláznili ještě nedávno. My to klidně někdy děláme i teď! Radek teď mohl syknout, ale nesměl. Tak to je hrůza! Co před ženskou nenakecá, aby byl zajímavej! -Co tohle? přerušila Honzu Lenka a matrace se zhoupla.Chvíli bylo úplné ticho. Radek zpozorněl. Pořád ticho. Sakra, to ne, jenom ať se mi tady neto... To by bylo teprv trapný. Ozval se Honzův hlas: -To bylo strč prst skrz krk, že jo? -Dobrý, pochválila ho Lenka. A pak už jenom ticho. * * *U Sunařů zvoní telefon. Ludvík dobíhá k aparátu a ledabyle zvedá sluchátko: -Haló, kdo je? Na druhém konci se ozvalo zakašlání a pak trenérův hlas: -Tady Nabrousil, dobrý den. Prosím, mohl bych mluvit s Ludvíkem? Sunař se vduchu zasmál. Tak trenér nepoznal, že jsem to já! Cha, cha. -U aparátu, pronesl Ludvík. -Co se děje? -No, já jen volám, že to dneska padá. Nějak mi to časově nevychází. Ludvík se podivil. Vždyť o ničem nevím, nebo..., že bych na to zapomněl? Raději se trenéra optal: -A co má padnout? Já o ničem nevim, pokud se dobře pamatuju.-Počkej, odpověděl Nabrousil, -on s tebou Radek nemluvil? Vy jste se neviděli? Vždyť... Ludvík začal být opravdu zvědavý, co že to zase mimo něj prošlo, aniž by o tom něco věděl. Takže, oni hoši zase něco naplánovali a na mě se vykašlali. To jim teda nedaruju, blbcům! naštval se. -Vždyť..., pokračoval Nabrousil, -...jsem už brzy ráno pověřil Radovana, aby vás sehnal. Chtěl jsem se s vámi domluvit na tom závodě pro BARIX a pro televizi. Počkej, on u tebe opravdu nebyl? To by se mi zdálo divné, na Radka byl vždycky spoleh. -No opravdu u mě nebyl, to bych o tom věděl... Ludvík se snažil rozptýlit trenérovo podezření. -Ale vy jste říkal, jako že to padá, takže je to vlastně už jedno, ne? -No, to je pravda . Víš co? Zkus teda pro změnu najít kluky ty a vyřiď jim, aby tam nechodili zbytečně. Ve čtyři už v celém areálu nikdo stejně nebude. Vyřídíš jim to?Ludymu se dnes ven vůbec nechtělo. Je přece neděle, a tak bych si snad od těch blbců mohl odpočinout. Už tak jich mám pokrk! Jenže, kdybych Nabrousilovi řekl, že se mi nikam nechce, tak by mně to pak mohl mít za zlé. Hm, to by nebylo dobrý, poštvat si ho proti sobě zrovna v době, kdy se už brzy bude rozhodovat o nominaci do Uppsaly. Ludvík váhal, ale nakonec mu to slíbil: -No jo, tak já je seženu a řeknu jim to. -Dobře. No to bude dobré. Když tak se o tom zkuste dohodnout sami. Já bych vám to schválil, teda když to bude dobré. No jinak se zatím měj. Nashle! -Nashledanou! odpověděl mu Sunař zdvořile. Vzápětí se odšoural ke křeslu a rozvalil se do něj. Nohy si položil na stůl, aby ho zasmradil. Pak si hlasitě odfouknul. Ježiš, mně se tak nikam nechce! A já to k tomu ještě Nabrousilovi slíbil tak, jako bych měl radost, že jsem byl pověřenej nějakym důležitym úkolem. Vždyť já mu skoro lezu až do prdele! Jenže já do toho Švédska jet potřebuju, přece tam nepojedou jen Blivajz s Tumílkem! Jak já bych pak vypadal! Jako ňáká máčka? Sakra! Ti dva zase využili toho, že nemají telefon, no. A já to za ně schytám. Takhl e bych o ničem nevěděl a nemusel bych teď vůbec nikam chodit. A teď je budu někde shánět po celym městě, že?!Ludy zlostí uhodil do stolu. Ten se jen mírně zachvěl, ale přesto malá váza s květinami spadla na koberec. Rychle přiskočil k místu, kam upadla. -Uf! Ludvík vydechnul. Bohužel se s ní nic nestalo. Jen voda se vylila. Aspoň něco... No jo, tak mi asi nezbyde nic jinýho, než ty dva sehnat, řekl si a šel se přiobléci na cestu ven. Místo tepláků si na sebe natáhnul své oblíbené rifle, ještě si obléknul teplejší svetr než jiný, taky docela teplý svetr, a dole vyměnil bačkory za adidasky. No, a můžu jít. Stejně se mi moc nechce. Zavřel dveře do bytu, seběhl po schodech dolů a pak zavřel i dveře od vchodu. Venku začalo poprchat. Ludvík se podíval na oblohu, která byla přeplněna tmavými mraky. To vypadá na pěknej slejvák! Měl bych si asi vzít deštník. Jenže já ho tak nerad nosím! Kašlu na to, třeba mě to nezastihne. K Blamžíkům je to docela daleko. * * *Radek ležel pod postelí už pěkně dlouho. Schválně se proto podíval na hodinky. Pod postelí sice nebylo moc světla, to pronikalo jenom malou skulinou mezi podlahou a prostěradlem, ale přesto to stačilo k tomu, aby viděl, že je už za dvanáct minut čtyři. No to snad ne! Skoro měl chuť vykřiknout. Kdyby se z rovna nenacházel v tak nepříjemné situaci, určitě by to udělal. To je v prčicích! Za deset minut máme být na stadióně u Nabrousila, a přitom si tady ležím pod postelí a ani Honza, ani Ludvajs vůbec netuší, že by už teďka měli být na cestě. To je průšvih! Přece teď nemůžu jen tak vylézt zpod postele a říct: Hele, Honzo, musíme si máknout, za deset minut musíme být na stadióně, Nabrousil nás shání kvůli BARIXu. Jak by byl asi překvapenej Honza, a co teprve ta jeho holka! Mohla by si myslet, že je to od něj nějakej naschvál, naštvala by se na něj a on by mě pak zabil. To by mohl bejt pěknej trapas! Od trenéra si to pěkně slíznu, to už je jasný, zkrátka se nedá svítit. Je to hloupý, nemůžu s tím nic dělat, jsem naprosto bezmocnej... Nezbývá než čekat a čekat, jednou přece musejí vypadnout.Molitany matrace se nad ním prohýbaly a vlnily, Lenka s Honzou buď komunikovali posunkovou řečí a hrozně při tom poposedávali, nebo se v objetí převalovali po posteli. Semtam ale také zazněl Lenčin zvonivý a Honzův nakřáplý smích, takže to vypadalo spíš na tu řeč. Radek si všiml, že po šedém koberci se k němu mezerou mezi Honzovýma trepkama rychlým krokem blíží mravenec, zdálo se mu, že se usmívá, no vlastně, že se mu vysmívá. Říkal si, že jestli přileze až k němu, tak ho rozmáčkne prstem. Jeho pozornost ale odvedla Lenčina ruka, která na zem položila prázdný talíř s několika mastnými skvrnami. Pak si ti dva na posteli dali hlasitou pusu. Lenka řekla: -Víš, že tě miluju, víš ty to vůbec? A Honza řekl: -Já to tak nějak tuším... A začali se vášnivě líbat. Radek nechtěl být u toho, zacpal si uši a snažil se začíst do textu knížky ZA VŠÍM JSEM JÁ: Při valení pružných, eventuelně pružně plastických, těles po sobě vzniká brzdící moment. Vlivem tíhy, popřípadě zatížením valícího se tělesa, se zdeformují stykové plochy těles v závislosti na vlastnostech a geometrických rozměrech těles, k čemuž je třeba energie. Odpor valení Of vzniká valením a třením kol vozidla na jízdní dráze. Je přibližně úměrný tíze vozidla Gzcosa , Kde f je součinitel odporu valení, G tíha vozidla v daném stavu a a úhel sklonu jízdní dráhy. Součinitel f pro vozovky je v mezích O,O1, značně závisí též na druhu, stavu a huštění pneumatik.Nezajímavý text začal Radka uspávat, stávalo se mu to vlastně vždycky, když chtěl číst. Písmena se mu rozostřovala před očima a celým tělem mu procházela těžká únava, klesl hlavou na rozevřenou knížku a přestával vnímat i to málo zvuků, které s ukazováky v uších slyšel. Honza kladl Lence na tvář jeden polibek vedle druhého, přitiskl svou ruku na její prsa. Trochu zvážněla, pak se zase usmála, ale když jí chtěl rozepnout kovový knoflíček na vínově červené košili, jemně jeho ruku odtrčila. -Ne, dneska ještě ne, prosím... Byl vlastně rád, že to řekla, cítil se dost nervózní, nechtěl udělat nic, s čím by Lenka stoprocentně nesouhlasila, chtěl jí nějak říct, že ji strašně miluje, že ještě nikdy se s žádným člověkem necítil tak úplný, tak celistvý. Slova ho ale zrazovala, nedokázal z nich vybrat jediné, které by se jeho pocitům ale spoň podobalo. Pohladil ji propocenou dlaní po vlasech a položil si hlavu na její hruď, drželi se za ruce.-Chtěla bych teď zkamenět, abychom takhle mohli zůstat navěky. -Z té věčnosti by nás za chvíli bolelo celé tělo, špitl Honza tak potichu, že mu Lenka nerozuměla. Nechtěla se ale ptát, co to říkal, a tak jenom přikývla a rozevřela rty do úsměvu. Mezi údery Lenčina srdce rozeznal Honza náhle i řinčení domovního zvonku. -Někdo asi zvoní, mám jít otevřít, Leničko, miláčku? Přikývla, možná trochu zklamaně. Vklouzl do trepek a šel dolů otevřít. Lenka zase otevřela dveře na balkón, který byl vybudován přesně nad domovními dveřmi. Honza je právě otevřel, nemusel ale až k brance, protože Ludvík Sunař stál právě před ním. -Čau, Blamáž, hele, vede mě sem jenom vyložená nutnost. Honza se zatvářil chápavě. -Trenér vzkazuje, že dnešní sraz padá... Já osobně jsem o ničem nevěděl, ale měl jsem vám to vyřídit. Blamžík se podivil: -Jakej, sakra, sraz, co to má bejt...? Hlasitý hovor bylo jasně slyšet i v Honzově pokoji, Lenka by byla sice ráda celou rozmluvu vyslechla, jenomže zrovna potřebovala na záchod. Dveře na chodbu zavrzaly, Radek pod postelí sebou trhl. Viděl, že Lenka právě odchází, a jakmile se úplně probral, došlo mu, že Honzův hlas slyší zvenku. Jsem t ady sám, mám šanci vypadnout!Vysoukal se zpod postele, dvěma velkými kroky se ocitl u okna, otevřel ho, vylezl na okap a po úchytkách pro břečťan rychle dolů. Honza i Ludvík zaslechli nějaké podivné šustění, Ludvík mu příliš pozornosti nevěnoval, nedělal si o Blamžíkovic domácnosti iluze. Honzu to ale zneklidnilo. -Co to je? Šel po směru zvuku, Ludvík ho následoval. Zahnuli za roh domu a to, co uviděli, je šokovalo. Na břečťanem porostlé stěně byl Radek Tumlíř, držel se oběma rukama, pravou nohu měl opřenou o kovový hřeb v omítce a levou šmátral ve snaze najít něco, o co by se mohl opřít. -Co tam děláš? vykřikl zděšeně Honza. Radek sebou leknutím trhl, podjela mu noha a držel se už jen za ruce. To se mi snad zdá! pomyslel si. Naštěstí se mu však podařilo nahmatat jiný hřebík a mohl pokračovat v sestupu. Trvalo mu to asi jeden a půl minuty, celou tu dobu uvažoval, jak to vysvětlí. Snad si toho okna nevšimli. Dotkl se nohama země, konečně! Otočil se k Honzovi a s předstíraným nadšením vykřikl: -Tak vy jste tady! Já jsem vás měl sehnat... Nabrousil vzkazuje, že do čtyř se za ním máme stavit do haly, myslím, že máme nejvyšší čas..., vychrlil a pokračoval: -Já jsem se nemohl dozvonit a tak jsem tam chtěl vylézt, jestli náhodou nejsi v pokoji, ještěže jste tady, kdybyste nezavolali, musel jsem lézt až nahoru.Cítil, že Ludvík i Honza ho upřeně pozorují a začínal se červenat. Sklonil hlavu a dělal, že něco hledá v kapsách. Pak se zeptal: -Kde mám hodinky? Honza s Ludvíkem se na sebe podívali. Radek se bezra dně díval na kluky. -Vždyť jsem měl hodinky!Šmátral dál a znovu po všech kapsách. Ludvík poznamenal suše: -Máš je na ruce, vole. Kluci byli znechuceni Radkovým chováním. Radek se provinile podíval na ruku a v tu ránu sebou trhl. -Vždyť už je skoro čtvrt! Dělejte, musíme ještě stihnout trenéra, poslal mě za váma. Máme jít za ním. Dělejte, prosím vás! Cítil takový ten nepříjemný pocit v krku, nohou a žaludku, který se dostavuje, když má přijít průšvih. Ludvík potajmu mrknul na Honzu, ten pochopil. Ludvík: O čem to mluvíš? (znovu mrkne na Honzu)Radek: (zoufale) Musíme být, teda, měli jsme. Ve čtyři u Nabrousila, teda v hale. Říkal, že tam na nás počká.Honza: (hraje bezradnost) No jo, to je teda průšvih, co budeme dělat?Ludvík: (podívá se na Honzu a hned zpátky na Radka) To je fakt, už jsou čtyři pryč, to nestíháme.(Kluci přivádějí Radka do stále většího zoufalství.) Radek: Tak tam zkusme třeba zavolat, odněkud.Ludvík: (rozhodně) To je zbytečný, nejbližší telefón je odsud tak daleko, že to už bude Nabrousil už dvakrát doma!Honza: (přisvědčuje) No jo, má pravdu, a doma on telefón nemá.(Kluci se do Radka stále víc opírají.) Ludvík: A dozvonit se k Nabrousilovi, však víš! A co když tam jde jenom naskok? A pak hned zas pryč!(Radek zoufale sleduje hned Ludvíka, hned Honzu.) Honza: Nejlepší bude stihnout ho ještě na cestě!Ludvík: (přidává se) Jo, jasně, stihnout ho na cestě. Kolik máš?Radek: (podívá se na hodinky) Dvacet.Honza: No vidíš, to je akorát, abys už makal, za pět minut jseš u něho, a to on tam tak akorát dorazí. Ale možná máš lepší běžet na stadión!(Radek se na ně nerozhodně podívá.) Ludvík: No jasně, už dělej!Radek: (rozhodne se) Dobře. Tak zatím, čau. (a odbíhá)(Jakmile vyběhne z branky, dají se kluci do hurónského řevu.) Nahoře hrálo rádio, Lenka si ho pustila, když si šla umýt ruce. Chvíli setrvávala před zrcadlem. Prohlížela si svoji tvář. Připadala jí skoro neznámá. Jako by sem místo ní přišel někdo jiný, nějaká jiná Lenka a teď tady stála úplně nová. Měkké zrcadlo novou Lenku přijímal o vlídně, připadala si v něm hebká, plyšová. Se zalíbením sjela pohledem ke košili, na knoflíček, který jí chtěl Honza rozepnout. Pak se znovu podívala sobě do očí a měla pocit, že v nich vidí zářit jemný plamínek jejich křehké lásky. Dneska se našli. Ode dneška jsou spolu a ne už každý sám. Ty dny předtím, jako by neexistovaly. Ne, ne, je jenom dnešek, Honza a já, říkala si vduchu.Znovu sklopila oči a prsty levé ruky pomalu přiblížila ke knoflíčku. Zlehka se ho dotkla, pak znovu, pohladila jej. To jemné chvění, které se jí hromadilo v prstech, cítila až na kůži, pod tmavě červenou látkou košile, která teď těsně obepínala její hruď. Znovu se na sebe podívala do zrcadla, líbila se sobě, líbilo se jí, hrát si s knoflíčkem, před tím sametově hebkým prostorem zrcadla, tak hebkým prostorem, jako byla její kůže, ve kterém se skrývalo její nejtajnější přání.Venku zatím povíval vánek, stále tak svěží jako předtím. Ludvík už odešel a Honza jen tak zbůhdarma bloumal mezi stromy v zahradě. Myslel na Lenku, na její dech na svých ústech, na vůni jejího těla, na něžné, nesmělé doteky. Cítil u srdce ten nejkrásnější pocit, chtělo se mu křičet, ale něco mu bránilo, ne, nekaz tu krásnou chvíli křikem. A tak se jen zastavil pod jabloní a chvíli se díval do koruny na dozráva jící jablka a říkal si, že je Lence natrhá, možná budou kyselá, ale zrovna teď měl obrovskou chuť něco pěkného pro ni udělat, chtěl vidět její úsměv, který byl ten nejnádhernější na celém světě a který teď patřil i jemu. Radostně vyskočil do výšky a ve výskoku utrhnul to největší a nejkrásnější jablko, jaké jen našel. A pak s ním běžel zase domů, po schodech nahoru, až ke dveřím svého pokoje. Na chvíli se zastavil, vydechl si, zaťukal.-Dál, ozvalo se z pokoje a Honza byl nadšený, jakým krásným tónem může znít takové pozvání. Vešel dovnitř, ruku za zády. Lenka seděla na posteli s nohama pod sebou a krásně se na něj smála. -Já... přinesl jsem ti jablko od nás ze stromu. Možná ještě nebude úplně zralé, ale... ale moc rád jsem ho pro tebe utrhl, bylo ze všech nejhezčí. Honza chtěl Lence říct prostě něco hezkého. Věděl, že se mu to příliš nedaří, ale byl si jistý tím, že Lenka to pochopí. V takové chvíli měla stejně slova jakoby jen jeden význam, všechny věty jako by splývaly v jedinou, a tu nejkrásnější: Miluji tě! Lenka si na posteli poposedla, aby udělala místo i pro Honzu, mlsně se natáhla po nabízeném jablku. Honza se šibalsky usmál, přisedl si k ní, a místo aby jí ono z lásky trhané jablko okamžitě nabídnul, schoval je znovu za zády. Lenčinu otevřenou dlaň pak pevně stisknul svou levou rukou. -Nedám! Lenka se hluboce podívala do jeho očí, své mírně přivřela, pozvedla hlavu a naoko uraženě pověděla: -Jó, tak ty mi ho teda nedáš? Tak to teda ještě uvidíš, chlapečku! V tom okamžiku jediným mrštným pohybem vysmekla svou ruku z Honzova sevření, což ho mělo jistě překvapit, a pak se jako velká kočka vrhla na Honzovy paže. Snažila se mu jeho ruku vzadu ohnout tak, aby jablko konečně upustil. Teď cítil její tělo na svém a líbilo se mu to. Schválně se jí snažil co nejvíc odolávat, aby tato hra trvala co možná nejdéle. Svalil se proto na záda a div, že se tak neuhodil hlavou do rohu postele.* * *Radek Tumlíř mezitím doběhl až na stadion. Byl celý udýchaný, rukou si z čela utíral pot. -Do prčic! Nikde nikdo! ulevil si. Tak já sem běžím jako splašený, a stejně Nabrousila nepotkám. Není to smůla? Jo, kdybych šel pěkně pěšky a v klidu, tak bych na něho určitě narazil, že jo. Ale já makám a trenér samozřejmě nikde. Jak já k tomu přijdu? No a brána je taky zavřená, nikdo tam není. Co by tam taky v neděli dělali, že? Ale třeba Tamánský, neděle-neneděle, v práci byl! Díkybohu! Stejně mám i tak dost smůlu.Radek byl hodně ze všeho zklamaný. Radši odstoupil od brány, aby s ní náhodou něco neudělal. Při mé smůle je dneska možný úplně všecko! Stejně jako včera odpoledne došel až na konec areálu, který tak důvěrně již několik let znal. Znovu si sednul na starou dřevěnou lavičku a zavřel oči. Jó, umět tak jógu a dokonale se pak soustředit jen na jednu věc, na nic nemyslet! To bych moc rád uměl. Divím se, že to trenér nezařadil jako součást tréninku, třeba by nám to mohlo v něčem pomoct. No jo, ale u nás se na ty novoty moc nedá, škoda! Třeba když přišla ta novinka, ty uhlíkové rámy kol. Prý nám to jedna západní firma nabízela dost levně, jenže na schůzi pak rozhodli, že zůstaneme u “tradičních materiálů”, že to prý ještě není moc odzkoušený. Měli recht, že to není odzkoušený, ale to jen u nás. Všude na světě na tom už skoro dva roky jezdili s prokazatelně lepšíma výsledkama! No, ale vždyť je to jedno, uklidni se, uklidni se, hochu!Radek opět zavřel oči. Najednou viděl Renatu. Jak na ni mohl tak dlouho nemyslet! Posmrknul a hlavu si vložil do dlaní. No jo, Renata! Povzdechnul si. Kde té je asi dneska konec? Stejně stále nemůžu uvěřit tomu, co se včera stalo. Připadá mi to už pěkně dávno, co jsem ji naposled viděl. Radek si jen tak mumlal sám pro sebe. Dělal to tak už dlouho, někdy od puberty, rád si sám se sebou povídal. Aspoň tak mohl sdělit všechny své úvahy a problémy a vůbec mu nevadilo, že ho při tom nikdo neposlouchá. Hmm, Renata. Něco mi říká, že by z toho mohlo něco být. Ale něco jiného a silnějšího zase, že z toho nic nebude. Ono je možná vlastně jedno, čemu budu věřit, jasno v tom stejně udělá až ona..., no jo.Radkovu hlavu začal zkrápět silnější a stále silnější déšť. Sakra, to bude pěkná bouřka. A já se nemám kam schovat! Kapky mu dopadaly na oblečení a do suchých textilií rychle vsakovaly. Cítil sice, že voda se mu skrz bundu a tričko doplazila až na kůži, ale zůstal sedět. Rychle se smířil s tím, že promokne. Vracely se mu tak vzpomínky na dětství. Už se zase viděl přebíhat od stromu ke stromu, skákat z jednoho suchého kamene na druhý, jen aby nespadnul do nějaké rozbahněné kaluže na polní cestě. Docela jasně si uvědomoval, že krůpěje vody se mu na zádech spojují v tenký pramínek a že už je tedy dočista mokrý. Zvedl se, a jak zlehka déšť ustával, až přestal úplně, tak lehce šel Radek domů. Připadal si teď úplně čistý a svobodný, proudy vody ve stružkách u chodníků jako by s pískem a kamínky odnášely i jeho starosti. Brumlal si pro sebe: -Nějak to bude, nějak to dopadne, neboj! Renato, Renatko, tak ty mě máš ráda? Ty bys mě dokázala milovat? Neměj obavu, dneska to nevyšlo, ale zítra se potkáme určitě! Myslím... jasně, vím to, vím! Vím, že jsem se zachoval strašně blbě... Já přeci nemůžu utíkat před životem. Útěk není žádná cesta. Já se to pokusím zvrátit, vrátit tu včerejší chvíli. Renatko, chtěl bych ti všechno vysvětlit! Byl mokrý nakost, šaty se mu lepily k tělu a každý pohyb mu byl krajně nepříjemný. Zahnul za roh, čímž se mu před očima objevila ulice Orsona Wellese a na jejím konci farní kostel. Měl zeleně natřenou plechovou střechu, stěny s vysokými okny a věž, z níž se právě ozývalo zvonění. Bylo tři čtvrti na pět a lidé se začali scházet na večerní mši. Těsně před kostelem odbočil na Fričovu třídu, kde měla jeho záhadná rodina dům.Uvědomil si, že postava, která se k němu v protisměru blíží, je Jana. A zase tu bylo lehoučké mrazení a šimrání v břiše. Dlouze se na sebe dívali, zdálo se, že se na několik sekund zastavili a každý z nich hledal v očích toho druhého odpovědi na své otázky. Obojí “Ahoj...” znělo rozpačitě a nejistě. Radek si uvědomil, že právě teď musí něco udělat. A když se míjeli, otočil se za Janou a zajíkavě vykřikl: -Počkej, prosím tě... Ale nevěděl jak dál. Zastavila se a čekala. -Víš..., chtěl jsem se tě..., chci se zeptat, jestli bys někdy neměla čas. Víš, jestli bychom se nemohli někdy vidět. Byl rád, že ze sebe vůbec něco dostal. Takovouhle trému jsem jaktěživ neměl! napadlo ho. Jana se pousmála: -No, jestli chceš, tak jo, ale teď spěchám, stav se za mnou zítra do laboratoře. Rozloučila se s ním mávnutím, vlastně spíš asi šeptla znovu -Ahoj, otočila se a odešla.Radek s tál jako zkoprnělý, souhlasila. Ona souhlasila! Tak ona souhlasila! Díval se za ní, nahnědlými dveřmi vešla do kostela a zavřela za sebou.Co se to se mnou děje, uvažoval. Chci jít za Renatou a místo toho potkám Janu a domluvím si s ní rande... Teda skoro. Tohle je vážně sakramentsky podivný! Nasál chřípím vánek z ovzduší, byl svěžejší než kdy předtím, byl cítit ozónem a doznívajícím létem. Kapky deště se leskly na listech lip, jež lemovaly skoro celou Fričovu třídu. Voda, crčící rourami okapů, Radka upozornila, že je promoklý a měl by se co nejrychleji dostat domů, aby se převlékl do suchého. Uhrábl si zplihlé vlasy, ale ty se mu zase bezvládně sesuly přes obočí. Konečně se obrátil a rychlými kroky odkrajoval vzdálenost, která ho dělila od domova. Nohy mu při tom v botách melodicky čvachtaly, jako by mu chtěly dát najevo souhlas se vším, co v nejbližších dnech podnikne ke zničení vlastní citové vyrovnanosti. © Unarclub, 2000 |